Sedm párů lezeček, závodní dres a 34 kousků olympijské kolekce. Mistr Ondra už balí do Tokia
Sdílet
Za olympijskou premiérou do Japonska už pomalu vyráží fenomén sportovního lezení a favorit číslo jedna Adam Ondra. Právě nafasoval plný kufr olympijského oblečení v červenomodrobílých barvách.
Olympiáda se blíží tímto už přímo hmatatelně, jak se těšíš?
Po posledním svěťáku v Innsbrucku už mě nečekají žádné další závody, takže cítím, že olympiáda je už opravdu tak nějak blíž. Přichází natěšení se a s tím samozřejmě souvisí i nervozita.
Po tom posledním výsledku, kdy jsi skončil ve finále poslední osmý a prohrál po třech letech, se nervozita zvětšuje?
Jak se zatím rozvinula letošní sezona, tak jsem si možná ani nesnil, že by moha být takhle úspěšná (vyhrál suverénně první dva světové poháry, pozn. aut.). Poslední závod a první v obtížnosti v Innsbrucku bych hodnotil také velmi pozitivně, ačkoliv se to možná nezdá. Nejdůležitější nebylo vyhrát, ale nabrat sebevědomí a vidět, že jsem na tom dobře, což se určitě prokázalo.
I zásluhou porážky?
V semifinálové cestě, která nebyla postavená stylem, který by mi seděl, jsem přesto zvítězil. Finálová cesta mi hodně seděla a po semifinále jsem byl až tak spokojený, že nebyl cíl vyhrát, ale podat úplně nejvyladěnější výkon. Šel jsem do moc velkého rizika a nadvakrát mi sjela noha. Kdyby o něco šlo, tak si to pohlídám a myslím, že se mi to nestane.
Rozumím, takže spokojenost.
Směrem k Tokiu je situace výborná. Potvrdil jsem si, že jsem udělal velký kus práce v boulderingu, což je disciplína, která nakonec bude rozhodovat. V ní jsem měl letos velmi dobré pocity. Zároveň si myslím, že je pozitivní nejet do Tokia s pocitem nesmrtelnosti.
V jakém stavu máš nedávno zraněné rameno?
Malé zranění proběhlo na konci května. Od té doby jsem ho hlídal a vynechal většinu tréninku v lezení na rychlost. V boulderingu jsem do toho šlapal na půl plynu a zaměřil jsem se spíš na obtížnost, tam mi to tolik nevadilo. Každým dnem je to lepší a lepší a teď už bych si troufl i na bouldering. Olympiáda bude za měsíc a já nepochybuju o tom, že tam budu na sto procent a nebudu v žádném kroku uvažovat, jestli skočit nebo ne.
Částečně ses aklimatizoval už doma, že?
Vytvořil jsem si dobré tréninkové podmínky, můžu se připravovat v teple a vlhku, které odpovídá Tokiu. Mám doma speciálně postavenou stěnu přímo pro tento účel, kde přitápím a zvlhčuji vzduch. Simuluju teplotu, která bude v Tokiu, takže kolem 40 stupňů.
V té se už cítíš líp?
Adaptace na teplo se zlepšuje, ale je potřeba najít správný balanc. Protože trénink unavuje a adaptace taky, takže hrozí přetrénování. Na jaře jsem se poučil, že si na to musím dávat pozor.
Máš také vybrané požadavky na jídlo. Jak je budeš řešit?
Potraviny, které jsem zvyklý jíst těsně před závodem, si vezu z domova. Usiloval jsem o to, abych nemusel bydlet v olympijské vesnici a mohl si pronajmout apartmán, kde bych si mohl vařit sám, to ale kvůli striktním opatřením nebylo možné. Nedá se propašovat ani žádná elektrická plotýnka přímo na pokoj. Takže spoléhám na to, že v olympijské jídelně najdu na švédských stolech to, co pro mě bude v pohodě – rýži, zeleninu, maso. A nedostanu hotovou porci nějakého specifického jídla.
Jak vypadá plán na poslední týdny před startem?
Domluvit si v Tokiu přípravný kemp se nakonec ukázalo jako nerealizovatelný kumšt. Zvolili jsme kompromisní variantu. Teď mě čekají tři týdny doma a 18. července odlétám do Koreje – i když to ještě není stoprocentně potvrzené. Tam zůstanu devět dnů, abych si zvykl na časový posun a na to velmi specifické vlhké teplo. Pět dnů před závodem se přesunu do Tokia.
Kde přesně strávíš devět korejských dní?
Měl by to být Soul a jeho blízkost. Domluvili jsme se s korejskou reprezentací a hlavně jejich olympionikem Čchon Čong-wonem, se kterým se dobře znám. To vidím jako výhodu, že si poslední týden dva zatrénuju s někým, kdo je na tom hodně dobře, což považuji hlavně v boulderingu za přidanou hodnotu. Jejich reprezentace má soustředění v Národním tréninkovém centru zhruba hodinu a půl od Soulu, takže tam budeme prvních pět dní. Budou připravovat bouldery a cesty jen pro nás, myslím, že to bude dost kvalitní. Navíc je to venkovní sportoviště, takže budeme vystaveni totožným podmínkám jako v Tokiu. Poté se přesuneme zpátky do Soulu na stěny, kde trénuje Čchon běžně.
Znáš tamější podmínky?
Nebude to tam asi tak dobré jako v Brně z pohledu tolika náročných cest, je to ale asi ten nejlepší kompromis, jaký jsem mohl najít. Myslím, že plán většiny soupeřů doletět do Tokia pět šest dnů před závodem, není ideální. Možná před světovým pohárem by to stačilo, ale před akcí takového významu mi to přijde málo.
Byli Korejci ochotní vzít si k sobě na finální přípravu konkurenta?
Ano, naopak, Čchon to velmi uvítal. On se kvůli pandemii nedostal rok a půl z Koreje a neměl šanci pořádně potrénovat, protože doma nemá konkurenci. A to je dost důležité, mít vyrovnaného sparingpartnera. Připravovat se s mým největším rivalem Tomoou Narasakim by to asi problém byl, ale s Čchonem ne. Nepovažujeme se za přímé konkurenty. Spíš si pomůžeme.
Co ještě ladíš z pohledu poměru kondice a techniky, posuzování rozhodčích?
Na posledním závodu byly tratě už trošku jiné, v boulderingu o trošku dynamičtější, ale to jsem předpokládal, na to se připravuju. Tak to bude na olympiádě, víc do koordinace. Nejtěžší bude být v daný moment připravený na všechny tři disciplíny. Přitom vyladit všechno je vlastně nemožné. Velmi dobře vím, abych měl co možná největší šanci perfektního umístění, tak se musím co nejlépe připravit hlavně ve své silné disciplíně lezení na obtížnost. To pak položí stavební kámen celkového umístění. Když budu mít v lezení na obtížnost jedničku, tak přivezu dobrý výsledek.
S materiálem máš také jasno?
Povezu si celkově sedm párů lezeček, ale v izolaci budu mít zhruba pět párů. Beru si hodně párů, protože je potřeba mít je tak akorát rozlezené. Pro bouldering potřebujete mít v záloze pět párů různých tvrdostí a podle toho, jak bude vypadat závodní prostředí, zvolím správnou obuv. Mimochodem včera jsem dostal zásilku bot od sponzora, už je mám doma pěkně vyskládané.
Kdy je bota správně rozlezená?
Když mám mít měkkou botu vhodnou spíš do položených terénů, kdy se stojí na ukloněných plochách, tak se musí týden rozlézat. Při lezení na obtížnost víc spoléhám na to, že je třeba ustát i miniaturní výstupek a tam botu rozlézám jenom dva dny, aby nebyla moc rozšlápnutá.
O kolik čísel nosíš lezečky menší oproti normálním botám?
Nohu mám 44, ale nejmenší boty na lezení mám okolo 40 a největší tak 41,5. Ale to už je tak velká bota, že na skalách bych v ní nebyl schopen lézt.
Puchýř lezce asi nerozhodí?
I v lezečkách se dá puchýř udělat, ale častější na skalách. Když lezete třeba kilometrovou stěnu, tak po půlce trpíte. Ale na umělé stěně v botách nestrávím tolik času, navíc mám vedle lezeckého tréninku poměrně hodně další přípravy, kdy lezečky nemám na nohou.
Právě jsi nafasoval plný kufr olympijského oblečení s 34 položkami (pro fanoušky bude k dispozici v prodejnách Alpine Pro 20 000 kusů, pozn. aut.). Jak si užíváš tuhle kolekci?
Zažívám to poprvé, takže je to pro mě hodně zajímavé. Jednotlivé kousky se mi líbí, jsou příjemná. Myslím, že jsou dobře vyladěné na tokijské počasí, což bude nejdůležitější, abychom se v tamním vedru před závodem neuvařili.
Potrpíš si na to, co máš na sobě?
Úplně jsem to nezkoumal, nechám se překvapit. Primárně je pro mě opravdu důležité, v čem polezu samotný závod a na to mám jiný dres. Ten musí být co nejlehčí a nejpohodlnější.
Foto: ČOV/Barbora Reichová
Další obsáhlý rozhovor s Adamem Ondrou najdete zde.
