Procházka na Belvedéru aneb S Ondrou nad Gardou
Sdílet
„Jdi víc na oči, věř si, nelez tak intuitivně,“ slyším zezdola. Visím na skalce známého Belvedéru nad jezerem Garda pár metrů nad zemí a s obtížemi hledám další chyt vytyčené cesty. Tolik chci dál… Ne, že bych se na stará kolena toužil proměnit ve Spidermana, to už asi vážně ne. Ale osahat si a pocítit objekt zájmu (v rámci možností) přece musím. Můj kouč je trpělivý a shovívavý. Jmenuje se Adam Ondra. Nejlepší lezec světa, nejspíš všech dob.
Jeho zdejší parťák, lezecký instruktor Matteo Guardini, natáhl lana do stěny a navlékl nás do sedáků s přivázaným uzlem příznačného názvu Garda. Adam mezitím vytančí nahoru, aby prověřil obtížnost i upevnění. Tak lehce, přirozeně a jistě. Jako by do stěny patřil, snad víc než na zem…
Sleduju ho v němém úžasu, stejně jako kdysi poprvé v lezecké hale na Smíchově a tolikrát potom. Takhle nablízko a naživo to je ale stále fascinující zážitek. „Lehčí čtyřka, 4c,“ určí náročnost cesty (Ora nebo Poler?, hledám později v mapě) a zhoupne se dolů, aby se shovívavým nadhledem vedl laiky. Belvedere v Nagu nabízí 54 cest od 3a až po 7b+. Jak známo, on sám stanovil hranici náročnosti lezení na 9c v jeskyni v norském Flatangeru.
Neucvakni si prst aneb přítah na malíčku
„Nestrkej ten prst do oka, mohla by sis ho ucvaknout,“ varuje ještě dámu, mířící vzhůru přede mnou. Na druhou stranu on sám se dokáže přitáhnout do pomyslného shybu i na malíčku. „Dám ho do smyčky na celý článek. To ale není měřítko lezecké síly, to ani nevyužiješ,“ znovu se usměje.
Zeptat se můžete na každý detail, není lepší zásobárny informací. Jak k nim dozrál? „Zčásti geny, intuice, síla, trénink, zápal. Lezení i všechno okolo mě celý život strašně baví. Odmala jsem si myslel, že ve svém volném čase lezou všichni lidi. A teď? Na jiné věci vlastně ani nemám čas. Buď trénuju, nebo odpočívám,“ hledá tajemství své výjimečnosti. Stihne leda jógu nidru, techniku na pomezí relaxace a meditace.
Za dominantní nepovažuje ani fyzičku, ani inteligenci, ale ideální mix ingrediencí. „Nejlepší trénink je ten, že kdykoliv lezu, lezu naplno. A vždy se snažím dostat do toho správného psychologického stavu. Při lezení musíš používat starý ještěří mozek. Až pak dole je potřeba vyhodnotit si všechny postupy do nejmenších detailů,“ přidává další postřeh. To už nastupuju do stěny, ale po pár chytech se ocitám ve slepé uličce.
„Víc doprava, máš tam chyt,“ povzbuzuje mě. Šátrám rukou po skále, věřím mu… Jde to! Po chvíli v podobné situaci už nezabere ani on, nevěřím sobě, vzdávám to a vracím se. „Je potřeba víc si prohlídnout to místo, spoléhat se na nohy, až pak ruce. Nebylo to špatný, můžeš se zlepšovat i v padesáti, chce to trénink,“ láká mě do lezeckých spárů. Zůstanu poblíž, ale nechám raději na něm tu rozkoš: „podrásat si nervy adrenalinem,“ jak říká. Přiznává, že neřeší, zda je dvacet nebo sto metrů nad zemí. Což mu při sportovním lezení někdy chybí…
Druhý domov na severu jezera Garda
Právě severní okolí Lago di Garda v italském Trentinu považuje za svůj druhý domov. „Poprvé jsem tady byl ve třech letech s rodiči. A pak každý rok nejmíň dvakrát třikrát, tak si to spočítej,“ usmívá se 27letý vytáhlý mladík. Ráno rád leze na Terra Promessa, za nejoblíbenější místo by označil patrně Padaro, má tam dokonce tajnou oblast na soukromém pozemku. Celá oblast má 641 značených cest. Dokáže si představit trávit zde mnohem víc času, pár měsíců v roce. „Jinde v zahraničí bych se cítil jako cizák, tady nejmíň.“
Ale v klidu na kafe si tady nezajde. „Podpisy už nefrčí, všichni se tu se mnou chtějí vyfotit,“ říká jen naoko unaveně. Neviděl jsem ho jinak než usměvavého a vstřícného za všech okolností. Ani v současné náročné době. Sice má kolem sebe sedmičlenný tým, který se o něj stará, na druhou stranu se ale musí i teď všichni uživit. Pravidelně taky stíhá podpořit zdejší komunitu. Na podzim vystoupil na festivalu v Arku, mívá zde mediální dny s rozhovory pro novináře z celého světa.
Ale při tom všem nevypadává ze svého každodenního rytmu. Byť návrat závodního programu přišel jen na pár týdnů na začátku podzimu, kdy stihl vyhrát světový pohár ve francouzském Brianconu a pak ještě český šampionát v lezení na obtížnost. Ale už tehdy moc nepočítal reálně s mistrovstvím Evropy v Moskvě. Před sebou má jen olympiádu v Tokiu.
Zajímá mě jen olympiáda. A to dost!
„Ve chvíli, kdy jsem akceptoval, že se o rok posouvá, jsem byl rád, že se na ni můžu správně připravit. Protože v tom čase přestávky na jaře jsem měl dlouhý čas na souvislý trénink jako snad nikdy a nalezl snad už v dubnu systém, jak se dá připravovat na všechny tři disciplíny. Zlepšovat se v rychlosti a nezhoršovat se v obtížnosti, případně i v ní se trošičku vylepšit. Že mi i delší trénink rychlosti pomůže na slabší stránky v ostatních disciplínách. Já to vnímám tak, že v té trojkombinaci bude nakonec rozhodující bouldering,“ vysvětluje.
A vzápětí dodává: „Mě zajímá jen olympiáda. A to dost. I kdyby do olympiády žádný závod nebyl, mně to tolik nevadí. Připravím se na ni. A jaká bude, jestli bez diváků a v tichu, to mi je skoro jedno. Sama důležitost té události tohle vytěsní. Samozřejmě, když lidi tleskají vestoje, je to lepší. Chci závodit a diváky řeším, až když slavím.“
Doma v Brně má čtyřapůlmetrovou stěnu, boulderovku, hodně leze na tamější Kotelně, má nového českého trenéra Petra Klofáče. „Určitě mu do toho hodně mluvím, ale plán napíše on. A já ho s největší pravděpodobností odsouhlasím. S velkou části tréninku bych si sám nevěděl rady. Třeba suchá cvičení. Já sám jsem jenom tréninkem rychlosti dosáhl určité úrovně a rychleji už to nešlo. Musel začít další suchý trénink a já vidím, že to má efekt a výsledky. Milerád tuhle část nechám na trenérovi.“
Radí se i s více fyzioterapeuty. „Nemůžu říct, že bych jednoho vídal denně. Za trénink nepovažuju těch čtyři pět hodin denně, co trénuju, ale v podstatě celých čtyřiadvacet hodin. Na všem záleží. Většina lidí nemá problém dodržet ten trénink, ale to všechno ostatní, přičemž ani nemůžete říct co z toho je nejdůležitější,“ je přesvědčený.
Pod stěnou…
…na obědě… 
…a pak na rozhovor.
Přesto až překvapuje jeho důkladná příprava stravovacího režimu. „Ani v hotelích nesnídám, raději si jdu uvařit do auta na celý den do zásoby, nebo si vozím elektrickou indukční desku. Základ tvoří reálná strava, celozrnné obiloviny, hodně zeleniny, oříšků a proteinů v různé podobě, hlavně v pravidelných dávkách. Snídaně vždycky teplá, většinou naslano. Oběd bývá podobný, špalda, rýže, quinoa, vločky zelenina, zdroj bílkovin, nějak to ochutit. Večeře jen vařená zelenina a bílkoviny, tofu nebo maso. U mě doma se celý den vaří, zelenina a maso, piju vývary.“
Nikdy nezhřešíš v tomto směru, ptám se hnedle se zkušeností bujarých akcí lezeckých partiček. „Sladké ani ne. Jen toho někdy sním moc. Hlídám váhu, ale vím, že pro mě není zdravé být v té top příliš dlouho. V tréninku mívám o dvě kila víc než na závodech. To ale souvisí i s tréninkovou zátěží. V zátěži moje tělo natáhne víc vody, když povolím, upustí ji. Mám i další triky,“ odpovídá.
A přímo? „Alkohol si dám málokdy, i jedna sklenička má v regeneraci velký vliv, to mám vyzkoušené, i na kvalitu spánku. Mohl bych si dát třeba deci piva nebo vína, nejpozději někdy v poledne dne odpočinku. Obvykle jedu tři dny trénink, den volno,“ doplňuje otevřeně.
Už tehdy v září, kdy vládl ještě klid a pohoda, komentoval Adam Ondra „koronačasy“ až prorocky. „Do určité míry mi přijde normální svět už déle, i když plno věcí vypadá jinak než dřív. Do naší západní společnosti přišlo příliš strachu. Hodnota lidského života je nesmírně vysoká, to ano, možná ale až moc i za cenu snížení kvality života tisíců dalších. Myslím, že roušky s námi zůstanou. Že brzy bude na umělé stěně povinná helma. A řada dalších věcí, dnes ještě normálních, se časem stane v myšlení lidí neodůvodnitelným rizikem. My se snažíme dělat lezení bezpečné, ale objektivně nebezpečné někdy zkrátka je. Podobně to platí i jiinde.“
P.S.
Aktuální situace na Gardě? Počasí slunečné, ale chladnější. Navzdory covid-omezením se na skalách stále leze, i když plánované hromadné akce byly povětšinou zrušeny. Hotely a penziony mají otevřeno až do listopadu, seznam s tipy najdete zde: www.gardatrentino.it/outdoorfriendly
Foto: Tomáš Nohejl, Gaimpaolo Calza
