Cesty Lyže

Wipptalský skialpový traverz aneb Radost ve tvaru 4 až 6vrcholové hvězdice

Tomáš Nohejl 24. 3. 2024

Na skialpy v pohodě a bezpečně, přitom se všemi bonusy svobody a objevování. Šestietapový (dá se zmáknout za čtyři dny) hvězdicový program z tyrolského Wipptalského údolí, toho pod magistrálou z Innsbrucku na Brenner, nabízí unikátní zážitkovou esenci. Ze skialpových začátečníků se v jeho průběhu stanou zkušení borci, jako se z omezené housenky vykuklí motýl s pestrobarevnými křídly.

Tak zaprvé pohodlný příjezd. Z Innsbrucku jste tady za dvacet minut buď autem – kus po dálnici, či bez placení údolní silnicí, nebo místním vlakem. Parkhotel stojí v Matrei hnedle u nádraží, má parkoviště, příjemné pokoje, dobrou kuchyni i wellness. Za příznivou cenu – bydlení na čtyři noci s polopenzí i dalším noclehem na Enzianu pořídíte za 795 eur.

Tady máte tedy základnu. Vyrážíte každý den jinam, ale nemusíte se vláčet s báglem na zádech, nebo věčně přebalovat. Berete jen potřebný materiál, v případě nouze v obci dokoupíte náhradní. Povinnou výbavu kromě lyží, bot, pásů, holí, batohu a oblečení tvoří trojkombinace pípák, lopata, sonda. Můžete to zkusit sami, nebo s parťákem, což vyžaduje už jisté skialpové dovednosti a znalosti. Ale taky si lze pro zvolený termín najmout vůdce. Nebo dokonce i půjčit kompletní výbavu.

1. etapa – zahřívací (4 hodiny)

Natěšené očekávání po startu je potřeba pro vícedenní představení lehce mírnit. Tím spíš, když po týdnech sněhového úhoru napadne a podmínka vyhlíží nejistě. Nejdřív je potřeba se dostat do pár kilometrů vzdáleného Mieders ve Stubaiském údolí a tady dát dole v baru presíčko pro svižnější nástup.

Začíná se vzhůru po sjezdovce, pak lesem, neprošlapanou závějí čerstvého prašanu. Převýšení nasbírá 780 metrů. Následuje mírný sjezd k majestátnímu klášteru Maria Waldrast na svačinku/oběd, čajíček/pivínko. Jsme v 1638 metrech, jedná se o nejvýš položené poutní místo v Alpách. Lehce rozvláčnění pak dorazíme druhou část sjezdu až do údolí do Mühlbachlu. Pak kus po svých s lyžemi na ramenou až do hotelu. V součtu pět hodin na cestě, v nečase. Nemusíme každý den lámat rekordy, že, notujeme si v sauně. Pro začátek stačilo, krmě chutná a usíná se nádherně.

2. etapa – nástupní (4 hodiny)

Začíná těsně pod klášterem na Ochsenalm a přes Matreier Grube nás zavede až na Kalbenjoch (2225 m). Výhledy na Gschnitztal a Tuxské Alpy připomínají náhrdelník z perel. Sjezd padá kolem Fehlwernalmu do horolezecké vesnice Trins a odtud už dojedeme autobusem přes Steinach zpátky do hotelu. Nastoupáno o něco míň než včera, 710 metrů.

3. etapa – panoramatická (do 5 hodin)

Start je v Trinsu a poprvé překonáme víc než tisíc metrů (1080 nahoru a 1115 dolů). Opuštěné cesty nás dovedou k Trunahütte a odtud strmý výstup na Egger Joch a Egger Berg. Z něho se sjíždí zvlněným terénem, řídkým lesem a loukami do Griesu. Dojezd zajistí opět vláček.

4. etapa – klasická údolní (do 5 hodin)

Po ránu míříme vláčkem do Griesu podél silnice, která ještě před padesáti lety tvořila páteřní spojku mezi Evropou a Itálií. Tomu se snad ani nechce věřit… I když na druhou stranu, jak vyrostla dálnice, jako by tady málem vyhasl život.

Stoupáme nahoru na Sattelbergalm. Po kafi s dortem pak ještě dál po staré neupravené sjezdovce, nabízí sice vzpomínky, ale bez vleku nebo lanovky, jen se zbytky dolní a horní stanice a pár sloupů vypadá prastará jako kostra veleještěra. Po chvíli se otvírá náhorní planina a dosahujeme vrcholu s výhledem na Zillertalské a Stubaiské Alpy i Dolomity. Pokud ovšem nejsou mraky.

Překračujeme italskou hranici vyznačenou částečně ostnatým drátem a pokračujeme traverzem po staré vojenské silnici, vyznačené patníky podél torza vojenské chaty. Proč vyrostly právě tady, v otevřeném terénu, kde se nikdy neválčilo, nedokáže vysvětlit ani místní průvodce Thomas Senfter. Jen s úsměvem zavrtí hlavou.

Na závěr čeká freeride strání mezi stromy a pak ekvilibristický tanec úzkými serpentinami až dolů k Brenneru. Ano, každý z nás kousek došel… Což ovšem nebrání ve vyzvednutí zasloužené odměny – italské pizzy, tiramisu a presa v bistru Brenner. Od té doby si tam poslední dvě položky dávám pravidelně při každé cestě (autem). V klidném tempu tahle výprava vydá na celý den, vracíme se vlakem do hotelu za tmy s nastoupanou tisícovkou.

5. etapa – vrcholová (do 6 hodin)

Výchozím bodem je odstavné parkovišťátko u Brennerské dálnice, kam se musíte protáhnout pod mostem. Odtud míří cesta vzhůru po už neudržované sjezdovce. Jakmile se vyštracháte z lesa, otevře se nádherný pohled na půvabnou horskou pastvinu s chalety a o kus dál dokonce s většími apartmánovými domy. Ale touha dobyvatele velí pořád dál a výš. Záleží jen na podmínkách a vaší kondici, kam až to vytáhnete. Flatschspitze má 2566 metrů, zdolat tedy můžete až 1220 výškových! A pak si přidat pár dechberoucích freeridů.

Cíl je každopádně jistý, večeře a nocleh rezervovány. Enzian Hütte (1894 m), jediná zdejší bouda s horalsky romantickým interiérem ukrývá 29 míst k přenocování a ještě 17 ve vedlejším stavení. Však se tady před časem zastavila i Petra Vlhová, slovenská vítězka světového poháru alpských lyžařů, o čemž svědčí její fotografie před chatou. Paní domácí Hildegard je na ni patřičně pyšná. Letos otvírá na první svátek vánoční, těší se i na vás.

6. etapa – dojezdová (1 + 3 hodiny)

Vstávám po šesté ještě za tmy. Spolknu rohlík s marmeládou a kafe a otvírám dveře chalupy do mrazivého rána. Červánky pomalu zapalují oblohu, všude vládne klid a mír, ticho, jako by se až zastavil čas. Vrzání lyží po ledovaté cestě střídá mazlivý svist špiček zanořujících se do nedotčené sněhové pláně. Na jihu nad jižní hranou Alp vychází slunce… Tak vypadá intimní rande s majestátem hor.

Smýkám se dolů po už boulovaté uzoučké staré sjezdovce, tady to je v hromadách nahrnutého sněhu docela záhul. Ještě kousek a ocitám se zpátky dole u silnice, vedoucí zpět do civilizace. Opravdu tam chci?

Ne. Oddaluju návrat, co to jde. Zastavuju u lanovky v areálu Bergeralm ve Steinachu (ano, ten taky moc dobře vidíte z Brennerské dálnice). Vzhůru až na vrchol vede okružní skialpová nebo pěší cesta, slušný skoro dvouhodinový výšlap po cestě a pak napřímo členitým lesem. Na jeho konci se ocitám na předposledním výškovém patře sjezdovky. Vzhledem k vichru si vrcholovou fotku odpustím a vystačím si stylovým sjezdem. Tady by si zalyžovali i nejen místňáci.

Až teď mám jakýsi pocit zadostiučinění z poznání zdejšího zapomínaného regionu.

Sbohem, Wipptale, stavím se zas.

foto: Johannes Bitter/TVB Wipptal, Tomáš Nohejl