Projekt Praha-Berlín na kole. Denní vyjížďka na 400 kilometrů

Spojit dvě hlavní města. Projet se v partě kamarádů, zkusit posunout vlastní limity a natočit 400 kilometrů v jednom dni. Výlet z Prahy do Berlína je pro tuhle misi ideální volbou. Jenže trasa samotná byla jen část výzvy…

Budík zvoní ve dvě ráno. Konečně! Stejně spánek nestojí za nic. Adrenalin ho kazí, nedaří se zabrat, pro sen si dneska chci dojet v bdělém stavu.

Ve tmě se oblékám do dresu, beru připravený batoh a autem se přesunu na start. Jen rýže s kuřetem zůstane v lednici. Už ji nemůžu ani vidět, natož teď pozřít. Nebudu ji za volantem konzumovat jako Tadej cestou na etapu, jak jsem si bláhově představoval.

Praha-Berlín.

Byl to nápad, který mě nadchl. Ujet čtyři sta kilometrů v sedle.

Mělo to pár neznámých. Kolo nevlastním, těžko se mi tedy bude připravovat, i když na něm občas vyjedu. Zaměstnal jsem umělou inteligenci a nechal ji vypracovat plán pro běžce, který by si chtěl odskočit na cyklistickou vložku. Moc pochopení pro tenhle nápad neměla. A tak jsem se snažil pokračovat v rutině. Výběhy v bájné zóně 2, občas nějaký kopec. Nicméně, obtížně se při mém běžném životním provozu připravit na aktivitu trvající kolem šestnácti hodin.

Buď na to mám, nebo nemám. Víc jsem nespekuloval.

Další otazník byla trasa samotná. Z Prahy do Drážďan jsme ji přibližně znali, ostatně loňský výlet Mělník-Drážďany-Mělník byl pro mě testem, že se na kole opravdu stačí v dětství naučit a už se to nezapomíná. Po opuštění Benátek na Labi byl ale berlínský projekt výpravou do země, kde žijí lvi. Tedy do neznáma.

I logistika měla několik variant. První možností byl noční vlak, který z Berlína vyjíždí v jednu v noci. Druhou najít ubytování a přespat v německé metropoli do dalšího dne. Vyhrála třetí. Našli jsme mezi kamarády obětavce, který celou partu dojede do cíle naložit do auta a odveze domů.

A poslední zásadní úvahu jsem vedl nad výběrem samotného stroje. Volba padla na výpůjčku nového modelu Trek Madonne z pražského M1 Sportu. Pár hodin před startem si tuhle krásku na Smíchově vyzvednu a musím se chvíli kochat, uznat, že cyklistika je opravdu krásný sport. Rychle jsem si zopakoval, jak funguje elektronické řazení, opakovaně se ujistil, že je dostatečně nabité. Pak si nechat vytáhnout sedlo co nejvýš, na žádný jiný fitting není čas ani prostor. Každopádně tenhle model od Treku bych si klidně pověsil na stěnu a měl ho jako umělecké dílo.

Nad tím vším se při přesunu autem do Ďáblic usmívám, právě tady jsme naplánovali výchozí bod. Naplánovat jsme nemohli počasí. El Niňo zdecimovalo peloton ještě před startem, rozumnější z nás ve 40 stupních zůstali doma.

Ve čtyřech montujeme přední kola zpět do vidlic, kontrolujeme obsah kapes dresů. Gely, energetické želé tyčinky. Základní nářadí. Telefon, powerbanka. Peněženka. Co si má zabalit cyklista na 400 kilometrů? Pár minut po třetí zašlápeme tretry do pedálů.

Povinná fotka u cedule Praha s přeškrtnutým zápasem. Pak už jedeme do tmy. Chvíli za hranicí hlavního města na chvíli vjedeme do chladného vzduchu. Usměju se, naskočí husí kůže, snad i mráz po zádech se lehce projede.

Jak moc budu na tenhle moment vzpomínat! Vím to.

První kilometry ubíhají mimochodem. Najednou sjíždíme k Vltavě, vidíme Mělník. Vypínám světlo, abych ho za chvíli v lesíku zase zapnul. Brzy mi ho už ale slunce dodá dostatečnou silou. Je nádherně. Po břehu Vltavou posíleného Labe se jede krásně. Proletíme kolem kanálu v Račicích, rodišti nejednoho českého olympionika. Vzbudíme rybáře nataženého na polním lůžku a čekajícího na záběr. Prudce brzdíme před rodinkou kačen, necháme je přejít.

„Nádhera!“ říkám nahlas v euforii. Povídáme si, ale jedeme. Karbonová, bezdušová kola mojí Madonny odvalují po asfaltu s lehkostí. Ani tohle nebude trvat věčně, ale první padesátka je projížďkou, kochačkou.

V šest ráno stavíme na kraji Litoměřic. U pumpy. Potkáváme pár kluků, které spánek teprve čeká. Pobavíme je svým vzhledem. A ještě víc bychom je pravděpodobně pobavili záměrem. Radši si jdu koupit první plechovku coly. Ten den jí vypiju jako za poslední roky. Teď ale zvládnu i párek v rohlíku.

Nemám to spočítáno, v hlavě nenosím kalorické tabulky, ale tak nějak tuším, že si to dneska můžu dovolit. Naopak si nemůžeme dovolit ztrácet čas. Tuším, že musíme být v Drážďanech v poledne, pokud chceme misi mít naději dokončit. Je to lehce před polovinou vytyčené trasy, bude to také rozlučka se snesitelným počasím.

Pokračujeme.

A jde to dobře. Pořád to jde dobře. Až s překvapením kontroluji, že mě fyzicky nic nebolí. A ani nebude. Tohle kolo je zřejmě zázrak, ale nepocítím hýždě ani záda. Obvyklá místa cyklistické tortury.

Projedeme pod hradem Střekov, před časem jsem si nad ním proběhl hezký trailový okruh. Napadlo mě zařadit ho jako horskou prémii, ale byl to nápad jednoduše blbý.

Po sedmé ráno se svět kolem nás začíná probouzet. Při výjezdu z města nás předjíždí první cyklista. Nenecháme ho. Dotáhneme ho. Zařadí se do našeho vláčku. I tohle naše tempo směrem k Děčínu stupňuje, nešetříme se. Nakonec získáme ještě jeden vagónek, moc nám kluci nepotahají, ale ani oni o našich záměrech nic netuší. Možná si myslí, že zastávka v děčínském bistru Coffee & Books je konečná. Z kola slézáme v 8:03, tedy přesně tři minuty po otevření. Na ranní brunch nejsme zdaleka jediní, brzy bude i sezení na zahrádce nesnesitelné.

Následuje nejhezčí část trasy. Labský kaňon je krásný z vody, vlaku a pochopitelně i v sedle kola. Přes řeku už z území Německa nakoukneme do Hřenska, pak obdivuji kolesový parník sedící na nízké hladině v Bad Schandau až se dostaneme pod pevnost Königstein. I tady to kdysi patřilo Českému království.

Teplota stoupá a my se rozhodneme tu vnitřní chladit na pivní zahrádce v Pirně. Tři limonády, dvacet minut pauza a svět se změní. Ve výheň. V 11 dopoledne nám ze silnic a stezek mizí společnost, všichni lidé utíkají pod střechu, obejmout klimatizaci. V ulicích Drážďan se blížíme k polovině natočených kilometrů a také k zásadnímu rozhodnutí. Můžeme se vydat zpátky, využít vlak, vyjížďku uzavřít. Nebo si budeme věřit na Berlín.

Po párku, dortu, tyčinkách corny, ampuli hořčíku a litrech tekutin chci žaludku dopřát i hodnotnější jídlo. Na náměstí konzumujeme špagety carbonara a hodnotíme naše šance: „Zkusíme to!“ Podepisujeme si ortel utrpení. Nad město přezdívané Benátky na Labi musíme vyjet do kopce, což je na celé trase pocit velmi ojedinělý. Není to žádná horská prémie, přesto ukáže, kolik sil psychických a fyzických zbývá. Nebo nezbývá. Následuje krajina bývalého Východního Německa, teplota kulminuje na hranici čtyřiceti stupňů, paprsky se odrážejí od asfaltu a každá možnost nákupu tekutin karavanu zastavuje. Ve městě Grosenhain nakupuji nanuky a strkám si je za dres. Zoufalí lidé, zoufalé činy.

Silnice jsou prázdné, celý svět je prázdný. Jen my, krajina, kilometr za kilometrem. Voda v lahvích vydrží studená pár minut, po chvíli je příliš horká i na polévání. Natož na pití. V lázeňském městě Bad Liebenwerda nám motorkář radí vyrazit na pláž k jezeru. „Jedeme do Berlína,“ odpovídáme a dočkáme se pohledu vyjadřující upřímnou soustrast.

Trasa je to ovšem překrásná. Cesty povětšinou vyžehlené do hladka, krajina otevřená. Blížíme se do území nikoho. K vojenskému prostoru, na poslední stovku, kde nejsou obchody, možnosti úniku. Nezbývá než šlapat. A trpět. Od oběda už se mi nedaří jíst, žaludek se kroutí v křečích, dres se vypocenou solí barví do bílé. Tempo už dávno netahám, na špici se ocitnu jen ve chvíli, kdy mi tím kluci chtějí dodat morální podporu.

Odečítám každý kilometr. 90. 80. 70… Znovu se začíná stmívat, zapínáme světla. Zadní blikání radaru jezdce přede mnou píchá do sluncem vypálených očí. Už to není kochání, už je to boj. Zkouším si pomoci gelem, nealkoholickým pivem z automatu, situace se ale kontinuálně zhoršuje. Čtyřicet kilometrů před cílem pozorujeme na obloze blesky. Po dni, kdy nám počasí nedopřálo ani mráček. Ani kousek stínu. Najednou jedeme do prvotřídní bouře. Takhle má celá akce skončit? Nesmí. Naše galusky se dotknou berlínského asfaltu.

Není to triumfální příjezd pod Braniborskou bránu, je to martyrium provázené na posledních deseti kilometrech neskrývaným hekáním a lamentováním. Pět, čtyři, 1600 metrů… ještě vložka po dlažbě, a pak cedule suše oznamující začátek Berlína. Myslím, že tuhle nikdo neviděl radši než já.

O pět kilometrů utekl milník čtyř stovek. Na zážitku to nic neubralo. Z šoku, které tělo vedrem dostalo se budu dostávat ještě měsíc, každá aktivita na vyšší tepové frekvenci mi ho připomene. Myšlenky na další výlet se ale objeví daleko dřív.

Vídeň? Budapešť? Těším se.

Text a foto: Jakub Hlaváč