Jak si užít sněhu a běžek. Z Deštného až do Karlovy Studánky… na jeden zátah. Jako Petreček
Sdílet
Teď ve chvíli, kdy nám výjimečná sněhová přízeň mizí v patnáctistupňovém slunci, už nezbývá jen vzpomínat, jak to vypadalo před pár dny. Užili jste si ji řádně aspoň takhle? Tomáš Petreček, známý český vytrvalec, člen reprezentace v adventure, a horolezec, se vydal z Deštného v Orlických horách až do Karlovy Studánky v Jeseníku. Na běžkách. Téměř dvě stě kilometrů s převýšením okolo 5000 metrů. Na jeden zátah. Za třicet hodin.
Už někdy před deseti lety podstoupil zimní Horskou výzvu z do Karlovy Studánky z Trutnova v Krkonoších. Její část vedla právě velmi podobnou cestou. „Už tehdy jsem si to namířil tak, abych se projel, tedy vybíral udržované tratě,“ vzpomíná. Trasa s kontrolními stanovišti měřila skoro tři sta kilometrů, startovaly necelé tři desítky dvojic. „Jelo se hodně mimo stopu. V místech, kde nebyl sníh, se i dost běhalo. A naopak do většího kopce jsme nasazovali tulení pásy, speciálně seříznuté pro skluznice běžek na čtyři centimetry.“
Od té doby se toužil na tuhle pouť vrátit. Ne že by nenašel čas, ale náležité sněhové podmínky přišly až letos. „Hned jsem zbystřil a začal se chystat. Týden jsem plánoval podle předpovědi, aby nasněžilo, a taky jsem chtěl vyrazit na konci víkendu, kdy budou ještě rolbami dobře najeté stopy,“ říká. A šel si za tím, jak má ve zvyku. Podařilo se mu i domluvit kamaráda, který ho v nedělním ránu minulého víkendu vysadil z auta na Šerlichu na česko-polské hranici. „Bylo nádherně, slunce, ale pod nulou, bezvětří. Jen v noci přišla obrovská zima, čekal jsem to, ale přesto jsme si mínus pětadvacet užil. Ale věděl jsem, že to musím přečkat a překonat. Že se zase ráno zahřeju,“ vypráví.
Délka zátěže ho netrápila, však je zvyklý až na pětidenní nonstop zápřahy při adventure závodech. „Mám na to, jsem připravený. Věděl jsem, že pokud se nic nestane, dojdu to. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by se mi někde už nechtělo dál.“ Plán mu vycházel na třicet hodin, a tudíž se rozhodl jasně: Bez podpory. Opět jak je navyklý, spoléhat sám na sebe.
Zvolil osvědčené skejtové běžky Salomon S-Lab. „V batohu jsme měl tenkou péřovku, gore-texovou bundu a rukavice, náhradní součástky, abych si mohl opravit hůlku nebo lyži, a nemusel vinou nějaké nehody skončit,“ popisuje.
Vyrazil rozvážně, pokochal se novou rozhlednou na Velké Deštné. Přes Orlické hory se jen houpal, jelo to rychleji, než čekal. Podařilo se držet tempo až na Suchý vrch. Pak už byly cesty méně upravené, ale stále se dalo bruslit. „Pěšky jsem šel jen asi pět kilometrů do Dolní Moravy. Pak už vzhůru na Sušinu na lyžích a odtud jsem je nesundal až do Jeseníků. Užil jsem si léta pořádně neprojeté trasy, stálo to za to.“
Tempo hodnotí jako svižnější. Trasu měl v gps, nezastavoval se na křižovatkách a neztrácel čas. „Na druhou stranu jsem to nehnal přes moc a nestresoval se, šel jsem sám, nezávodil.“ V závěru už i na něho přece jen dolehla únava, hřeben od Pradědu na Skřítek s horší stopou dal zabrat. „Posledních patnáct kiláků, které znám velmi dobře, byly pomalejší, než když tam jezdím normálně, ale už jsem se nezastavoval, chtěl jsem dojet.“
Přiznává, že zima v noci byla přece jen tuhá, projevila se únava a tempo se ke konci snižovalo. „Nad ránem jsem vymrzl ve sjezdu před stoupáním na Šerák. Věděl jsem, že se zahřeju ve výšlapu do kopce a pak přijde slunce. Koukal jsem už ale po rozsvíceném okně v nějaké chalupě, abych si řekl o čaj. Už v Orlických horách jsem si dal čaj a kofolu, ale s sebou měl jen litr vody v termosce a nechtěl si nabírat z potoka, kde byla opravdu ledová.“
Dočkal se až na Červenohorském sedle a odměnil se i polívkou. Jídlo si nabalil podle předchozích zkušeností, žádné experimenty. Sladké přesnídávky, ty mu vyhovují, proteinové tyčinky a chleby s kuřecím řízkem. „Potřebuješ taky normální jídlo,“ přitakává.
I oblečení zvolil dobře. „Občas jsem se zpotil ve stoupákách, ale nechtěl jsem se pořád převlíkat z prádla. Když mi byla zima, vzal jsem si gore-texovou bundu, postupně si přidával teplejší prsťáky a nakonec dojel v gore palčákách. Jen čepku jsem měnil,“ vypočítává už zase doma v Opavě v teple.
Zážitková výprava posloužila zároveň jako báječný trénink. Už téměř roční covidový lockdown ho paradoxně přiliš netrápí. „Nestěžuju si, jezdil bych sice častěji do Alp, ale u nás bylo taky krásně, mohl jsem i do Polska. Nestrádám. Ale vnímám situaci, že i lidi dosud bez problémů najednou leží v nemocnici se zničenými plícemi,“ zamýšlí se profesí hasič, který teď pomáhá dezinfikovat velké firmy nebo domovy důchodců.
Sportovní cíle si ani teď nestaví nízko. „Stárnu (je mu jedenačtyřicet, pozn. aut.), ale vytrvalost je pořád na velmi dobré úrovni. Jsem zdravý, baví mě to, udržuju se v rozumném fungování,“ usmívá se. V březnu chystá soustředění na Mallorce na kolo a běh. V květnu pak světový pohár adventure v Chorvatsku. A v létě znovu do vysokých hor se „zlatým cepínem“ Markem Holečkem. „Na prvovýstup na Masherbrum (7821 m, 22. nejvyšší hora světa) v Pákistánu, kde třicet let nestála lidská noha. Loni byl zavřený, teď zůstává otevřeno a doufáme, že to vyjde.“
Ke kvalitní formě přispívá i duševní rovnováha, o níž se postarala změna v soukromí. Už druhý rok žije na severní Moravě s parťačkou z adventure týmu Terezou Rudolfovou. „Znali jsme se už delší dobu a nějak se dali dohromady. Našla si tu práci v lékárně a trávíme spolu hodně času. Trénujeme, běháme, lezeme po skalách, teď chodíme na skialpy, všechno nám klape,“ usmívá se spokojeně. Tak ať to vydrží.
