Když se Frozen změní v Muddy. Tak vypadal zimní Slapy Trail Maniacs
Sdílet
Když se uprostřed pěkné zimy potřebujete načas vyvléct z lyží, není nad to vy(n)dat se na běžeckém trailu. Slapy Trail Maniacs, byl díky covidovým přesunům, byť s „nezávodním“ scénářem, znamenitou šancí.
Původní idea Frozen, zmrzlý se vinou oblevy a vytrvalých dešťů změnila v Muddy, zabahněný. Po celý průběh závodní soboty prší (kdo stihl páteční odpoledne, užil si zase větší vítr). Lehce, jemně, zato vytrvale. Ke spočítání tutových odrazů v terénu stačí jedna ruka dřevorubce. I proto se únava do svalů v nohou zavrtává plíživě a znatelně nejen vinou profilů (na 33 km převýšení 1280 m). Z věčného vychytávání balancu vypadají nohy v závěru jako po prvním výživném skejtování lyžařské sezony. A na druhý den, vážně nedivte se, z toho bolí i ruce a ramena.
Kudy vede trasa? Nejdřív smekám před borci, nebo spíš jim závidím nejmíň o hodinu delší zážitek, kteří zvládají celý okruh (47 km). Zhruba třetinu z Cholína okolo dvou rozhleden Veselý vrch (489 m) a na Besedné (496 m) k Živohošťskému mostu nechávám napříště, nebo si nechte vyprávět jinde.
První část – celý okruh…
Do lezavé mlhy se spolu s trailofilem Michaelem Dobiášem, běžcem, obchodníkem a pořadatelem Šutru, vnořujeme u železné konstrukce nad vodou až tady. Hnedle začínáme stoupat a užíváme si pár pohledů na vodní plochu, než se vydáme do lesa směrem Na Vrchovnici (423 m).
Tady přeběhnu první odbočku, ale seznávám tak včas. Přesto přecházím do jednotného čísla, neboť se už najisto rozpojuejem. Nahoru dolů cestou necestou, úvozy, stezkami i pěšinkami, přes kameny, větve a kořeny to pěkně odsýpá. Míjím Novou Živohošť, kde se v hlavě matně rozsvěcují retro vzpomínky na sedmdesátá léta a dovolenou s tátou v chatičce u vody… Při přelézání popadalých kmenů promáčím rukavice. Lepší už to bude bez nich se staženými rukávy. Zase nahoru a pak nadrsno korytem potoka v očekávání zlatého grálu – brodu. Přichází po překonání traverzu skalnatého ostrohu pod Pohořelkou (393 m).
Na startu ještě zvesela… 
Žlutohnědá říčka Mastník se tu docela dravě valí, na klacku na druhé straně se třepotá fábor, ukazující cestu. „Převlíkám se, byla jsem tam po pás,“ halasí statečná diva z protějšího břehu na otázku, kudy se nejlíp vnořit do proudu. Není čas na špekulace, mířím napřímo k vlnce, signalizující kámen, tedy snad nižší ponor. Dno drží pevně, žádné bahno ani volné šutry. Pár kroků ve vodě nad koleno a mám to za sebou. Uff, vlastně to ani nestudilo, a boty už mokrý byly.
Šplhám k Hrazanům, u keltského oppida z 2. století před naším letopočtem na otevřeném svahu přichází trošku krizička. Popojdu si víc, než bych chtěl. Přece jen ještě půlka štrapáce… ale vzpomínky na nejednou příjemně strávený čásek u hotelového bazénu nahoře na kopci mě tlačí dál.
Mapa ukazuje k Přední Hluboké, ikonickému místu, kde se startoval první evropský triatlon. Ze samé nostalgie přebíhám odbočku do stráně, což znamená nejmíň dva kiláky navíc. No, neva, ať se trošku proběhnu, že jo. Za odměnu přichází nekrásnější pasáž středního Povltaví, rezervace Albertovy skály-Drbákov.
„Tenhle kopec už je zase poslední, Martine?,“ táže se dáma svého partáka, jež právě míjím. Vzhůru a dolů, kamenná moře, k tomu ostré skalní špice, místy i ferátové řetězy ve strmém traverzu. Ale ty výhledy! Kochat se sem ale vydám až v létě. Báj, báj, Bartůňkova vyhlídko.
Jsem na třech hodinách, spolknul jsem poslední kousek banánu a začínám se těšit na suché oblečení, topení v autě a Rádio 1. Jenže bahenní tortura nekončí. „Ještě asi čtyři kiláky,“ hlásí předbíhaný runner v místě zvaném V pekle, jak později nacházím v mapě. No, vida. To už dáme.
Dubový vrch (415 m), pak dolů lesem po cestě, která by se snad už dala i nazvat zpevněnou. Z vody ční opuštěný hausbót, a mezi větvemi už probleskuje cholínský most. Začíná sněžit. Ještě se vyškrábat do kopce k parkovišti. Mezi dvěma prapory se vine pomyslná cílová čára, za ní gratulují pořadatelé a předávají fešné účastnické fusky. Já díky, kluci. „Sem tady. Myslel jsem, že to půjde rychlejc,“ přiznávám s pohledem na časomíru, ukazující 3:41.
V cíli, už zase zvesela… 
Vysvlečení se z mokrých bot, ponožek, návleků a kalhot provází několik ekvilibristických prostocviků, navigovaných nekontrolovatelnými záchvěvy křečí. Pak se do nezastavitelného rytmu rozklepou ruce, snad z radosti, že už se mohou navléct do suchých rukavic. Pomáhá až výtečná polívka z Hořovické chaty, mix vývaru, zelí, játrových knedlíčků a nudlí. Hustě chumelí, teploměr padá k nule, sedím venku na židli, popíjím Svijany (na výběr byl i Kozlik) a – medím si.
Jsem Slapy Trail Maniak. Jeden z asi sedmi desítek…
Díky za kombinaci materiálu Salming, Compressport, Devold, Maloja, Dynafit, který mě udržel v běhuschopném stavu i v tom nečase.
Výsledky 47 km i 33 km trasy najdete na: http://trailmaniacs.cz/, už tady: https://cutt.ly/zkmudBK
Foto: běžci
