Můj bike okruh 1: Ivanův Okolo Frydku, krajem úderných názvů
Sdílet
V koronavirovém domácím skorovězení neuvízli jenom běžci, zdánlivě „po ptákách“ mají také bikeři. Samozřejmě mohou vyrazit na kole do práce nebo na nákup, jenže každý, kdo je kolem posedlý ví, že to není ono. Chce to vyrazit do přírody. Za současných podmínek navíc přibývá požadavek, aby bylo po trase co nejméně lidí a biker se při aktivitě příliš nevyčerpal. Vyčerpaný sportovec je totiž pro záškodníka ideální kořistí. Kam vyráží náš spolupracovník Ivan Pindur?
V okolí Frýdku-Místku se naštěstí terénů, ve kterých lze udělat kolečko na hodinu, hodinu a půl a zase pelášit domů, nachází celá řada. Obzvláště jižním směrem, kde už se zvedají kopečky beskydského předhůří, připravily teplé březnové dny vynikající traily. Sníh zmizel, bláto vyschlo a vegetace ještě nebují. Tam, kde to v létě bývá kolikrát pomalu na mačetu, se prozatím biker protáhne rychle a plynule.
Začínám na hranici Frýdku-Místku, u staroměstské sokolovny. Od ní se vydávám podle vlhkosti terénu buď po hrázi řeky Morávky, nebo souběžné cyklostezce proti proudu směrem na Dobrou. Kolem řeky se vine parádní technický singletrail, občas je třeba počítat s popadanými stromy po zimě, ale aspoň se cyklista na začátku sezóny při přeskakování trochu procvičí.
Po necelých pěti kilometrech neustálého trialového zápřahu v mírně stoupajícím terénu překročím po mostě řeku Morávku a trail pokračuje po levém břehu až pod kopec zvaný Vrchy. Mezi místními je celý masiv známější jako „Skaličák“ a zdolat ho na kole směrem od řeky vyžaduje velmi dobrou fyzičku i techniku ve stoupání. Ani to kolikrát nestačí a některé „moderní“ geometrie současných biků si na kopci vylámaly zuby. Buď chyběla trakce, nebo konstruktéři pro „trailovější“ pocit z jízdy zkrátili příď až moc. Po dlouhé zimě ale budou limitujícím faktorem plíce a fyzička celkově. V potu tváře dofuním ke kostelu ve Skalici a následuje odpočinkový úsek.
Okolo nejvyšší kóty okolí, Skalické strážnice, se vydávám do polí směrem k Janovicím. Tady se švihá po rychlé prašné pistě mezi poli, po levé straně bývají zpravidla k vidění velká stáda srnek, ve ztichlé krajině s minimem lidí jen občas zakráká havran nebo zaskřehotá sojka. V Janovicích uhýbá trasa po hlavní silnici vpravo z kopce, po chvilce jízdy kolem říčky s velmi výstižným názvem Říčka se napojuji na modrou značku a okolo dvou pahorků s podobně trefnými jmény Velký a Malý pahorek (můžete hádat který z nich je vyšší), se prosmýknu přes pole do Pržna a přes železniční trať č. 323 mířím k řece Ostravici.
Za řekou, v Hodoňovicích je potřeba se připravit na největší stoupání okruhu. Po silnici dojedu vesnicí až k hostinci U Čendy (neplést s dálničním motorestem u Olomouce), odkud začíná trasa stoupat kolem jízdárny po modré turistické. Ta bikera zavede nejprve za zvědavého pokukování koní v ohradě k bývalé pískovně, kde se mohou vyřádit ti létavější jezdci. Neboť už léta místní skalky a terénní vlny platí za eldorádo vyznavačů endura motorizovaného i bezmotorového.
Nad pískovnou se jede po louce prudce nahoru s výhledy daleko do kraje až k úzké silničce, která končí po pár stech metrech na nejvyšším vrcholu okruhu Metylovické hůrce, místním opět známější pod názvem Čupek. Právě odtud krátce po sametové revoluci zahájilo vysílání první komerční rádio na severní Moravě. Jmenovalo se Morava, my se tady s těmi názvy fakt moc nepáráme.
Do dnešních dnů na kopci zůstala jen ruina původního rekreačního střediska, v lese ještě mírně patrné základy někdejších chatek a jediný vysílač, který zbyl, provozuje mobilní operátor. Kousek pod vrcholem byla nedávno instalována dřevořezba Cyrila a Metoděje, takže se z Čupku stává takový menší Radhošť. Od toho velkého se však liší mimo jiné tím, že když zde potkáte aspoň jednoho člověka, můžeme mluvit o rušném dni.
Z Čupku se spustím náročnějším trailem po modré turistické přímo dolů do Hodoňovic a kolem místní minizoo se vracím přes pole do Kunčiček. Tam se u mostu s čapím hnízdem trasa sbíhá s tokem Ostravice a po jejím levém břehu se terénem švihá až do Místku k jezu U Žida.
Odtud se dá pokračovat buď přes lávku do Starého města a zpět k výchozímu bodu u sokolovny nebo už rovnou zpátky do města. Okruh měřil 28,5 km s převýšením 436 metrů, dá se absolvovat přibližně za jeden a půl hodiny. I z jeho nejvzdálenějšího bodu je to do města maximálně čtvrthodinka jízdy. Po asfaltu se jede jen skutečně minimálně a nejméně deset kilometrů z celkové délky představuje terén, v němž se dá dobře pilovat technika jízdy.
To nezní tak špatně, no ne?
Inspiraci na běžecké okruhy hledejte zde: Vabrouškův Zlín, Pilouškovy Prachatice a Tonova Praha-Čihadla
