Triatlon v zimní alžírské Sahaře je nejlepší letní tábor na světě
Sdílet
Triathlon North Africa nezačíná startovním výstřelem, ale už při nasednutí na letadlo Air Algeria. V tu chvíli se vše mění a je třeba zapomenout na všechno, na co jste z naší vyspělé civilizace navyklí.
Triatlon v Alžíru jsem náhodou objevil na webu. Bylo mi hned jasné, že tohle bude velký zážitek a dobrodružství. Bez jakéhokoliv zjišťování podrobností o závodu jsem se přihlásil. Na startovce bylo v tu chvíli asi padesát lidí, z toho minimálně půlka našinců. Tolik Čechů-dobrodruhů jsem ale neznal. Až pak mně to docvaklo. Zjistil jsem, že organizátory závodu jsou bratři Adam a Jakub Atarsiovi, Češi s alžírskými kořeny. A tím dostala celá akce úplně jiný nádech. Už na letišti se setkala výborná partička, která si to chtěla rozdat v poušti pod saharským sluncem.
„North Africa Experience“ – cestou do Alžíru na závody nezískáváte pouze další zářez v podobě dlouhého (nebo polovičního) triatlonu. Získáváte kompletní „severoafrický balíček“. Přičichnete si k životu v poušti, osaháte si místní více než dva tisíce let starou kulturu a ochutnáte život severní Afriky. A to si nakonec okořeníte hodně intenzivním triatlonovým zážitkem. Geniální kombinace.
Hned po příjezdu jsme si vyběhli na nejvýše položenou dunu světa (800 metrů nad mořem). Pohled ze shora na nekonečnost pouště je opravdu dechberoucí. Kdo nikdy nebyl na Sahaře, nepochopí. Přijeli jsme dva dny předem a tak jsme se mohli dokonale seznámit s trasou závodu a aklimatizovat se. A kdo by si myslel, že se v lednu na Sahaře upeče zaživa, mýlí se jako já. Noční teploty atakují nulu a odpoledne vystoupá teploměr maximálně k 15°C.
Zima zkracuje plavání
Nádherné jezírko v zajetí dun a palem oázy nás přivítalo na startu. Na tak nádherném a zvláštním místě jsem ještě neplaval. Překvapující byla teplota vody, která zde v zimě kolísá mezi 8-18°C. My měli ostrých 9°C a tak se rozhodlo, že se plavecká část zkrátí na cca 1600 m, což byly tři okruhy.
Na špici plavalo hned po výstřelu několik alžírských borců (závodících v půlce nebo ve štafetě), pronásledovaných Petrem Vabrouškem a Davidem Jílkem. Mně se plavalo výborně a v depu ještě kluky stíhám, jak se oblékají (možná jen proto, že Petr má ve zvyku v depech se studenou vodou úplně nepospíchat). Protože plavání a vůbec vodní sporty nepatří mezi vyhledávané aktivity Alžířanů, sešlo se jich z místních vesniček fandit docela dost. Nechápavě, avšak s obdivem hleděli na tu skupinku bláznů v gumách.
Kolo watty-newatty
Ve druhé části už zůstalo vše, jak má, a jelo se celých 180 km. Start se posunul na 9 hodin, ale i tak se bylo potřeba obléknout na nějakých 6°C. Začátek trasy byl famózní. Silnice se v mírné houpačce kroutila mezi dunami. Pro Evropana úplně nové a neokoukané scenérie dodávaly člověku takovou sílu, že šlapal jako ďas watty-newatty.
Po prvních 10 km silnice zničehonic končila v poušti. Obrátka a fičeli jsme zpět k oáze přes několik vesniček. Cestou nám vbíhaly děti pod kola a každé si s námi chtělo plácnout. Projížděli jsme městečkem Taghit, kde jsme bydleli a najeli na část trasy, kde nás čekalo pět okruhů po 31 km. Tam se vše změnilo, krajina začala být jednotvárná, pro mě nudná. Extrémně nudná. A to je právě ono!
Kde jinde to zažijete – 15 km rovina tam, otočka a zpět. Pokud by otočka nebyla dobře vyznačena, zastavili byste až v další vesnici, vzdálené 380 km. Hodně foukalo, a tak to chtělo jen ležet v hrazdě a vydržet. Žádná změna rytmu, žádná změna pozice v sedle. Paráda! Jednou mi do cesty nacouvali tři velbloudi, jinak se jen míjíme s dalšími závodníky a děláme jakoby nic.
Během cyklistiky si to na špici rozdávali v neuvěřitelném tempu Petr Vabroušek s Davidem Jílkem, mě na 20. km předjel Slovák Mario Kovár, jehož tempo jsem odmítl akceptovat. Do depa jsem dojel v pro mě standardním čase 5.30. Kvalita silnice závodu byla nečekaně dobrá a až na pár špičatých retardérů rozhodně vyšší, než na co je našinec ze středních Čech zvyklý.
Není Sahara jako Mácháč
Na běh jsem se opravdu těšil. Nejen proto, že tam vždy doháním ztrátu způsobenou mým laxním přístupem k cyklistickému tréninku, ale i proto, že profil a terén trati byl naprosto exkluzivní! Běželo se šest kol, v poměru písek 3 km/silnice 4 km. Celkem tedy 18/24. Cítil jsem se fajn a tak to rozběhl tempem 4:15.
Náběh do písku mě ale vyloženě rozesmál, když jsem v podstatě zastavil a začal dupat na místě. Saharský písek totiž není jako na Mácháči. Je tak jemný, že se opravdu boří a zkusit se alespoň trochu odrazit dává docela zabrat. Na druhou stranu mě běh v písku podél obrovských dun opět nabil. Mít možnost závodit v saharské poušti je prostě nářez a čím víc jsem unavený, tím víc mě to pohlcuje. Kochám se a mám pocit, že chvílemi nad tím pískem letím.
Seběhli jsme se s Mariem a společně běželi čtyři kola. Měl jsem radost, že pokaždé míjíme Petra Vabrouška s Davidem Jílkem na stejném místě, i když už kluci mají dvě kola náskok. Petr si stále kontroluje mírný náskok před Davidem. V cíli jsme se za sebe seřadili tak, jak jsme dojeli na kole.
S náskokem jedné hodiny doběhl do cíle pro zlato a loňské vítězství obhájil Petr Vabroušek, minutu za ním dokončil druhý David Jílek. Mario Kovár si přede mnou udržel svůj půlhodinový náskok z kola a skončil třetí. Já si za svůj běžecký čas 3:33 a celkových 9:44 dávám k večeři „bramboračku“.
Atmosféra? Vysmátá
Prvotně bylo na dlouhý triatlon přihlášeno 22 závodníků, nakonec nás ale běželo pouze 10 (8 kluků, 2 holky). Je to trochu škoda, protože obdobný závod v tak krásném a neobvyklém prostředí neexistuje. Líbilo se mi, jak byli všichni neustále ve skvělé náladě a při závodě vysmátí. Žádné smrtelné křeče a grimasy, co člověk často na triatlonech vídá. Prostě jen čistá radost z pohybu a láska k triatlonu, to bylo cítit na všech.
Vzhledem k podmínkám, v jakých se závod organizuje, bylo vše neskutečně dobře zvládnuté. Od kvalitních občerstvovaček až po bezpečnost na trati, zajištěnou policajty a vojáky, vše klapalo, jak mělo.
Ačkoliv Alžírsko řadím mezi destinace více než exotické a triatlon v poušti zní extrémně, zvládne ho jakýkoliv průměrně trénující člověk a nebál bych se závod doporučit i jako první velký závod pro začátečníka. Pokud budete závodit s pokorou a nepojedete do Alžíru pouze pro čas a umístění, budete nadšeni jako já.
Organizátoři závodu bratři Atarsiovi dávají závodu vše a je to cítit na každém kroku. Zařídí vízum, skvělé ubytování s plnou penzí v hotelu a spoustu mimozávodních aktivit. Lyžovali jsme na dunách, kravili na čtyřkolkách, jak utržení ze řetězu, prošli si místní dva tisíce let staré město a poslední noc strávili v bivaku pod saharským nebem v poušti. Sešla se skvělá parta a všichni si to neskutečně užili.
Až do Alžíru příští rok pojedete, vezměte sebou i svojí holku. Bude se jí to určitě líbit, stejně jako mojí Martičce. Teď už ale sedíme v letadle zpět do Prahy a já si připadám, jako kdybych se vracel z nejlepšího letního tábora na světě. A ještě pro představu, závodníka vyjde na cca 35 000 Kč.
Text: Martin Gabla, Alžír
