Kola

V růžové horečce a s elektrickou jiskrou na vrchol Mottolina. V pelotonu eGira…

Tomáš Nohejl 28. 5. 2024

Nad náměstím v Tiranu pod Alpami řinčí AC/DC a řičí lidi. Moderátor čte moje jméno, stoupám i s kolem na pódium, mávám lidem, podepisuju se a nevím, kam s očima. Za pár minut startuje královská etapa eGira a já jsem součástí pelotonu…

Kapitánem našeho týmu Livigno 1 je Giulio Molinari, dvacátý Ironman z Havaje 2018 za 8:21. Vedle se usmívá a fotí Claudio Chiappucci, ano, El Diablo, famózní vrchař přelomu osmdesátek a devadesátek. Sonny Colbrelli, mistr Evropy a vítěz Paříž-Roubaix 2019 tu má celý tým, opravdu pojede i s defibrilátorem v srdci?

Čeká nás 69 km, posledních z 220 km celé etapy. Jenom do kopce, s převýšením 2350 metrů… startujeme v 11.45, do cíle na Mottolino bychom se měli vyškrábat mezi třetí a čtvrtou. Hodinu před Pogačarem… Při jeho formě, stihneme to, proboha?

Ale jo, máme podporu. Elektromotor s 250wattovou baterií v silničním kole. Už jste ho zkoušeli? První pocit na rovině skoro neznatelný, dává pomoc jen do 25 km/h jako na horských kolech. Později do kopce přece jen táhne. Ale šlapete úplně stejně, jen pak jedete o něco rychleji. Máte tři režimy, v tom středním motor dodá podobnou wattáž jako vaše nohy. Ale jak dlouho vydrží baterie? Náhradní nemáme. Náš tým jede na Pinarellech, špičkových strojích italské značky, na které jezdí třeba elitní britský tým Ineos/Grenadier. Servisman Nicola se u kafe před startem jen uchechtl: „Víte, že Pinarella dávají slabší podporu než ostatní značky?!“ Navíc doktorka mi před odjezdem vnutila antibiotika… No nic, dám si třetí presso, a jedu.

Vymotáme se po dlažbě úzkými uličkami na náměstí, kde čeká ostrý start. Brána, aplaus, výstřel, motorky, kolona doprovodných vozidel… Z města se vydáváme podél řeky, vinic a jablečných sadů klidným regulovaným tempem okolo 25 km/h. Jistě, bez podpory, šetříme do hor. Snažím se držet parťáků z týmu, i když výkonnost se liší.

Koncept eGira ovšem stojí na týmové spolupráci. V etapách se měří pouze „rychlostní“ prémie jako v enduro závodech, hodnotí se však co nejmenší rozdíl mezi časy členů týmu. Tenhle doprovodný podnik velkého Gira vznikl v roce 2019 s cílem dát další prostor partnerům, ale taky promovat udržitelnou mobilitu. Letos jede 20 týmů, které si v různých regionech mění své členy podle možností. Bezvadné rozšíření celé Giro růžové horečky!

Profil se pozvolna zvedá, když ti výkonnější vpředu ujíždějí, nedá mi to: pouštím podporu, aspoň na jedničku. Ale po chvilce vypínám, do cíle je daleko (a vysoko). Grosio, přesouváme se na druhý břeh řeky, skoro dvacet za sebou. Takhle by to šlo. První vrchol Le Motte (1425 m), tak nějak v klidu. Kolem mě lehce přeletí 61letý El Diablo, trošku mu přibylo bříško, ale dynamit v nohou nezmizel.

Finální dvacítka se skoro kilometrem převýšení se zvedne k vrcholům až z Bormia. Nohy a motor mám pod kontrolou, ale co baterka? Střídavě jedu na jedničku, ale už jsem za půlkou kapacity. Vdechnu dva gely. Držím tempo i rytmus, předjíždějí mě jen borci se znatelně vyšším stupněm podpory. Mizí stromy podél silnice, otvírají se skalnaté alpské horizonty. Rozjetí fanoušci u kemperů tančí, grilují maso a nabízejí víno. Teď ještě ne…

Za Passo di Foscagno (2290 m), kde všude okolo ještě leží sněhové závěje, navlékám vestu. Následuje pětikilometrový sjezd do Trepalle (2094 m) a pak ještě šest do kopce. V Passo di Eira (2211 m) bočíme na šotolinu, zbývá dvoukilometrová stěna k horní stanici lanovky (2385 m). „Kurva, nie mam soku…,“ kleje týmový kolega Tomek, bývalý člen polské bikové formace Kross, kde jezdil Ondřej Cink. Než se stačím ohlédnout, poslední dílek na mém displeji mizí a trhnutí dává jasný vzkaz: Taky došla šťáva… Okolo se překodrcá Giorgio Rocca, bývalý šampion ve slalomu si vzal na záda lyže, jel s námi jen kousek, byl tady vedle na skialpech…

Kolo, resp. spíše pedály výrazně ztěžknou. Vstávám ze sedla ve strmé pasáži a na nejlehčí převod štrykuju ze strany na stranu jako krajkářka. Pláště podkluzují na jemných kamíncích, ale přece neslezu! V transu zapichuju oči do nápisů Piga a Slovenija na zbytcích asfaltu a sunu se vzhůru. Lidi za ohrádkami řvou, plácají mě po zádech. Úzký pruh stezky se narovnává, aby se pár metrů znovu vztyčil k nebi. Naposled! Projíždím cílem, zvedám ruku ve vítězném gestu. Obejmeme se s kluky z týmu, zachumláme do bund a jdeme na pivo a na Pogačara.

Díky, eGiro, za ten zážitek.

Obsáhlou reportáž čtěte v časopise Active Sport Premium, vydání Léto 24

Jak se dá v Livignu běhat, reportáž z půlmaratonu Stralivigno čtěte zde.