O servisu, který bolí. Fejfar vs. Kuchynka. Běžec zpovídá a představuje maséra

Proč je důležitý servis? A jak zde platí, že „co bolí, to roste,“ resp. se uvolňuje a pak líp pracuje? Přední horský běžec a reprezentant Ondřej Fejfar nám v rozhovoru představuje (nejen svého) maséra Karla Kuchynku.

„S Karlem spolupracuji již více než pět let. Poprvé jsem se pod jeho rukama objevil den před půlmaratonem v Karlových Varech. Po skvělé masáži jsem odcházel s nohama jak nikdy a především s přesvědčením, že následující den vyhraju,“ píše Fejfar. Mezi Čechy se tak stalo a navíc si doběhl pro krásný čas. „Stejný pocit mám často i teď, když od něho odcházím, jen Karel od té doby ještě trochu přitvrdil…,“ dodává.

Co to přesně znamená? „Tyhle masáže rozhodně nejsou zadarmo, tedy z pohledu vydané energie, jak na masérově straně, tak u sportovce. Často si člověk přeje, aby to už skončilo, ale ten pocit na konci za to vždycky stojí. Dovolím si tvrdit, že Karel Kuchynka patří mezi několik málo masérů, kteří se specializují téměř výhradně na nohy, a protože “Běžec potřebuje nohy!”, spousta lidí od něj odchází s tak uvolněnýma nohama, jak je nezažili léta. A také s celkově silným zážitkem,“ popisuje zkušenosti.

Do Kuchynkovi stáje patří kromě Fejfara v současné době také několikanásobný maratonský mistr Vítek Pavlišta nebo elitní skyrunner Tomáš Maceček. V minulosti intenzivně spolupracoval s ultramaratoncem Radkem Brunnerem, Evou Vrabcovou-Nývltovou nebo Janem Kreisingerem. Mimochodem, věděli jste, že Pavlišta začal pravidelně porážet Homoláče od chvíle, kdy začal pravidelně využívat Kuchynkových masáží?

Jenže on tu není pouze pro eliťáky, ale pro všechny sportovce, kteří to myslejí vážně a nebojí se pro to něco udělat, zde myšleno třeba i něco vytrpět… Citlivě sáhnout, masérsky, umí i n jejich sportující děti…

Kájo, co Tě na masírování vlastně baví?
Pomáhat lidem. Moje ústřední heslo zní „Chci, aby byli lidi šťastní“. To je všechno. Jen ta cesta k tomu je trnitá, dost často i bolestivá, ale tak to bohužel v životě bývá. Při mé masáži se oddělí zrno od plev, v člověku se vytřídí to dobrý a špatný.

Jak ses k masírování dostal?
Asi před deseti lety jsem dostal masérský kurz jako dárek od mé, teď už bývalé, přítelkyně. Úspěšně jsem ho dokončil. Dobrého maséra ale nedělá papír, ale až samotné masáže. Nejdřív to bylo takové šolíchání, pak ale přišla velká změna, díky které jsem masírování poslal do úplně jiné dimenze.

Co bylo tím zlomem, který tě posunul výš?
Jeden březnový telefonát, kdy mi zavolal kamarád David Cihlář, že dostal nabídku masírovat pro RunCzech elitní běžce a chtěl by mě jako kolegu do dvojice. Kývnul jsem a za týden už jsem stál oblečený v bílém v Praze v Hiltonu a pod rukama měl nejlepší půlmaratonce světa. To se psal rok 2013.

Masáže ale nejsou ani teď tvoje hlavní „profi“ činnost…
Pracuji na plný úvazek jako vychovatel v dětském domově. Ten, kdo mě zná, ví, že moje masáže jsou hodně také o psycho stránce. Upřímně, abych o tom něco věděl, k tomu mě přivedla právě práce v dětském domově, kde se člověk zabývá dětmi. Je ale jedno, jestli se jedná o děti nebo dospělé, ten vzorec je pořád stejný. Jenom nám ty děti trochu vyrostou. Při svých masážích se u svých klientů snažím skloubit fyzické vjemy s těmi psychickými. A většina věcí má původ právě z dětských let.

Nepřemýšlel jsi věnovat se naplno jenom masážím?
Ne, a to z jednoho prostého důvodu. Nikdy nechci k masážím přistupovat jako k ekonomickým jednotkám, na kterých musím vydělat. Teď si můžu dovolit zůstat u klienta klidně čtyři hodiny, když vidím, že to potřebuje. Že by mi musel platit částku podle nějakého hodinového ceníku, to je blbost. Je to především dar pro něj. Lidé potřebují vědět, že si jich někdo váží, a proto když vím, že mu to pomůže, můžu si dovolit u něj zůstat déle.

Tvoje masáže ale nejsou žádný relax, od zažité představy o masážích se dost liší. Většina lidí se dokonce těší, až to skončí. Jak bys to vysvětlil?
Kdyby se těšili na mou masáž, tak by asi byli oblečení v něčem jiném 🙂 Bolest při mé masáži je tím bodem, který vám říká, co je na vašem těle špatně. Ne, že si Kuchynka přeje, aby vás to bolelo. Kuchynka sáhne a ten sval podrobí křížovému výslechu. Ten sval samozřejmě nějakou dobu bojuje, ale já nakonec vyhraju. Jestli na prvním sezení nebo na druhým, to je jedno, ale vždycky vyhraju a se mnou vyhraje i můj klient.

Takže je tam důležitá ta bolest a její prožívání?
Díky bolesti vyplavou věci, které vás opravdu trápí. Ne že by úplně odešly, ale pokud je na tom lehátku dokážete vyslovit, vytečou z vás, eventuálně najdeme jejich příčinu, a vám se potom opravdu uleví. Často mi lidé prozradí věci, které neřeknou ani svým nejbližším kamarádům. Po takové masáži jste pak ale neskutečně rozsekaní, fyzicky i emočně.

To si umím představit. Co však po takové masáži dělat, co doporučuješ?
Když je člověk rozsekaný fyzicky, tělu musí dát klid a zásobit ho vodou. Však víš, že po každé masáži ti říkám, že máš pít jako velbloud, aby se vše vyplavilo a vyčistilo. Navíc část vody ve svalu zůstane a ten nezatuhne. A co se týká té psychické reakce? Když máš chuť brečet, tak si kup kapesníky a breč. Emoce jako smích a pláč tu nejsou jenom proto, že existují, ale s tím člověkem něco dělají. Určitě je nepotlačuj a dej jim volný průchod.

Co bys doporučil běžcům, kteří chtějí tvoji masáž vyzkoušet, ale i díky této pověsti se trochu nebo víc bojí?
Musí vědět, proč chtějí přijít. Strach je dost často jenom v hlavě. Navíc všechno v životě, co za něco stojí, je vykoupeno nějakou bolestí. Když se ale rozhodnou jít ke mně, musí mít nějaký motiv. Ne chodit jen proto, že to bude bolet, to už je spíš čirý masochismus, a to já nedělám. Vždy každému doporučuji si o mně dopředu něco zjistit nebo přečíst a přijít s jasným cílem.

Když jsi masíroval pro RunCzech, na koho si z české, ale i světové špičky, vzpomeneš?
Bylo jich hodně. Z české špičky to byla třeba Petra Kamínková, Ivča Sekyrová, samozřejmě také Jirka Homoláč. Keňanů bylo také dost a vždy, když pobývali v Praze, třeba mezi závody, přišli do Running Mallu za mnou na masáž. Málokdo si šáhnul na taková esa, jako jsem měl možnost já. Rád bych zmínil třeba jistého Patricka Makaua, světového rekordmana v maratonu. Těch elitních běžců a běžkyň bylo opravdu mnoho, jejich jména si ale už všechny nepamatuji.

Ještě někdo zajímavý ti utkvěl v paměti?
Jednou za mnou při půlmaratonu přišel na masáž Dalibor Gondík a od té doby spolu také spolupracujeme. Krom toho, že je to prima chlap, tak je to také skvělý běžec. Osobní rekord na půlku má pod hodinu a půl. Před třemi lety si mě vzal dokonce jako maséra na natáčení StarDance, to byl zážitek i pro mě, a hlavně jsem viděl, v jakém tam jsou všichni zápřahu.

Na masírování při závodech RunCzech vzpomínáš rád, ne?
To bylo opravdu krásné období. Měl jsem to štěstí, že si mě do masérského týmu vybral Ústečák David Cihlář a společně jsme na závodech RunCzechu a díky podpoře tehdejšího týmu kolem Jany Moberly nastavili takové standardy, že by nám je mohli závidět na mnohem zvučnějších sportovních akcích. Vždy po celou dobu vládla naprosto skvělá atmosféra, užili jsme si spolu s běžci spoustu legrace a snad jim i pomohli k lepším výkonům.

Ještě mi řekni, když masíruješ Keňany a když masíruješ nás, Čechy, cítíš velký rozdíl?
Je to ohromný rozdíl. První, co bych zmínil, je taková pocitová věc, ale Keňani mají strašně příjemnou kůži. Nevýhodou je, že jejich pigment na rozdíl od toho našeho potom vidíš na ručníku. Anatomie jejich nohou je samozřejmě stejná, ale oni mají obecně k poměru těla delší nohy, jsou spíše šlachovitější s minimálním objemem svalů, a pozoruji tam pak také určité změny v rozložení váhy na nohou.

Teď ještě trochu z jiného soudku. Co Ti za poslední dobu udělalo největší radost?
Právě tady sedíme. Jsme na chalupě mé přítelkyně v Žacléři–Prkenném dole a od loňského roku tu trávíme hodně času. Snažíme se tu vybudovat zázemí nejenom pro sportovce. S bazénem, saunou, trampolínou, posilovacími stroji a dalšími věcmi tak, aby to tu fungovalo pro sportovní kempy a aktivní odpočinek všeho druhu. Lidé, kteří rádi jezdí do hor, nechtějí sedět jenom na chalupě, ale chtějí se toulat také po okolních kopcích a na to je to tady také ideální.

Ještě něco bys chtěl na závěr dodat?
Chtěl bych poděkovat své přítelkyni Evce, protože ona stojí za tím, že mi vytvořila ten krásný prostor, abych roztáhl křídla. Vše ostatní v mém životě byla jen využitá příležitost, ale ona vytvořila ten prostor, ve kterém to vše mohlo vyrůst, moc ji tímto děkuji.