Vrabcová se vrací, z lyží hned na silnici

Pražský půlmaraton v sobotu 2. dubna přinesl znovuzrození. Pro velké běžecké akce i jejich účastníky. „Těšila jsem se moc, že jsem tam mohla být. Ale zároveň mě bolelo, že jsem neběžela. Praha je pro mě srdcovka a až to jednou přijde, budu se tady chtít rozloučit. Tady se cítím nejlíp,“ říká Eva Vrabcová-Nývltová, česká rekordmanka, která má za sebou komplikované neběžecké období. A radost hledá i při společných výbězích s hobíky RunCzechu ve Stromovce.

Jaký pro tebe byl poslední půlrok, doba poolympijská?

Strašná…

V čem nejvíc?

Nemohla jsem nic. Chodila jsem o berlích, pak jen pomaličku bez nich. V listopadu, tedy po třech měsících jsem se cítila bez bolesti pro běžný život.

Co přesně tě tedy připravilo o plnohodnotný výkon na tvém olympijském maratonu v Tokiu?

To právě nikdo neví. Bolesti se objevovaly okolo třísel, v podbřišku, kyčlích… Ale ani magnetická rezonance nic neobjevila, řekli mi: Ty jsi čistá jako novorozeně, nic ti není. Jestli to bylo od zad, nebo způsobené nějakým svalovým přetížením? Fakt nevím. Možná následek tréninku po porodu, ale opravdu to nedokážu říct.

Dokázala ses s tím už vyrovnat, že taková chvíle v životě sportovce zkrátka může nastat, kdy to nejde?

Spíš ne. Pro mě je to osobní ostuda, vždycky jsem říkala, že závod nikdy nevzdám. A pak zabalím na olympiádě, to nikdy nepřekousnu… Ale opravdu to nešlo.

Nelituješ tedy spíš, že jsi vůbec nastoupila na start, že jsi do Tokia odletěla?

Ano, lituju, že jsem tam odjela. Jenže když jsem odjížděla, magnetická rezonance, na kterou jsem právě proto šla, nic neukázala a pobolívalo to jen trošku… Bolest se stupňovala až tam, když nebyla možnost odtrénovat, odcvičit si, zregenerovat, protáhnout se. Měla jsem dva metry místa okolo postele. Stav se den ode dne radikálně zhoršoval. Stálo to tak: buď to zkusit, nebo ani nejít na start. V úterý jsem byla rozhodnutá nejít, ve čtvrtek to trošku povolilo. Pod silnými prášky jsem vyběhla, ale nešlo to.

Nedorazila tě i psychika z celé té situace na olympiádě, ne úplně ideálních vztahů ve výpravě, nebo rivality v odděleném běžeckém minitýmu?

To ne, já si rivalitu mezi Češkami neberu. Sleduju časy, které jasně mluví o tom, jak na tom kdo je. Nemám s holkami žádný problém. Jen jsem si vyčítala, že místo mě nemohla jet Moira Stewartová, která ten limit měla taky zaběhnutý. Vůči ní se cítím blbě. Jinak ne. Na českém běžeckém národě mě štve, že se řeší, která z nás je lepší a ne jak jsme na tom opravdu v porovnání se světem.

Na podzim ses tedy vůbec nehýbala?

Někdy v říjnu jsem si vyjela Černou horu na kolečkových lyžích, pak čtyři dny v lázních v Karlových Varech, pak zase Ještěd na „kolcích“. Potom se mi ozval Marek Pazderský ze Silvini Madshus teamu, jestli bych za ně odjela nějaké laufy a já jsem se začala pomalu hýbat a jezdit po rovinách doma v Hradci. Měli jsme odjet do Livigna, což nevyšlo, takže jsem si pořídila trenažer pro soupaže a čekala v tělocvičně v Trutnově, kde jsme trávili čas u rodičů, až se uvolní místo. Aspoň na hodinu. Poprvé na lyžích jsem byla po Vánocích.

A následně jsi odjela čtyři závody Ski Classics – Toblach, Marcialongu, Jizerskou 50 a Vasaloppet, poprvé jsi absolvovala možná největší lyžařskou událost…

Z toho asi třicet kiláků s jednou hůlkou… Ten jsem si vytrpěla a znechutila tedy opravdu pěkně. Neužila jsem si závodnickou euforii, ale jen zhrzení z toho, že nemůžu pořádně jet, brečela jsem. Navíc nás to stálo všechno spoustu peněz, nechala jsem malou Adélku týden samotnou doma. Přitom to čtyřiadvacáté místo pak nakonec napoprvé tak špatně nehodnotím. Mrzelo by mě, kdybych Vasák nejela. Z lyžování ale pro mě byla nejvíc olympiáda, a úplně top ta třicítka v Soči. Potom už jsou hned pražské běhy, půlmaraton i maraton, a pak Newyorský maraton. Z těch laufů byla pro mě nejhezčí Marcialonga. Ke Cavalese a sjezdovce Alpe di Cermis mám vztah z časů Tour de ski, kde se mi dařilo.

Běžecké boty jsi dlouho neobula vůbec?

Ne. Běhat jsem byla poprvé někdy začátkem března. Bosa.

Rozhodla ses až pocitově: Opravdu mě nic nebolí, nebo ti to schválili lékaři?

Vzhledem k tomu, že chci letos zkusit vyběhnout, mi už nezbýval čas. Musím to zkusit. A buď to začne bolet, nebo ne. Objektivně tam nic není. Ale i kdyby to bolet začalo, musí se zjistit, co to je a vyřešit to, naposilovat, nebo já nevím co. Mám dva roky času.

Do olympiády v Paříži 2024, kdy ti bude osmatřicet?

Tam chci vydržet. Všechno záleží na zdraví, ale nejlepší maratonkyně běhají až do čtyřicítky. Já už toho mám za sebou hodně a nevím, co tělo zvládne. Ale podmínky i díky Olympu pro to pořád mám.

Na druhou stranu, s vrcholným během jsi začala později, z něho budeš oproti jiným méně opotřebovaná…

Bavit mě to nepřestane nikdy, i potom, až jednou skončím na té vrcholové úrovni, se budu chtít proběhnout.

Optimální letošní plán v této situaci zní tedy jak? Test při květnovém Karlovarském maratonu RunCzech a pak se uvidí?

Nejspíš celý rok půjde asi ne že ne naplno, ale s jistou opatrností. Dám si Vary, Olomouc a České Budějovice a po nich bych si ráda troufla na svět nebo Evropu v maratonu. Limit vyběhnutý mám, jen ho musím potvrdit dobrým půlmaratonským časem. Nevím, kolik je to přesně, ale pokud poběžím 1:14 nebo 1:15, nemám mezi nejlepšími co dělat.

Potom si troufneš rovnou na mistrovský maraton?

Stejně se víc než tři maratony za dva roky běhat nemají. I kdybych byla naprosto v pořádku, dva bych letos nešla. Nebo leda jeden vrchol a pak někdy až závěrem roku možná druhý. Pražský maraton letos rozhodně nebude.

Časy tedy neplánuješ?

Nejen teď. Nikdy. Vždycky běžím to, na co mám. Pocitově. Na žádný čas, ani v časovém rozmezí. Asi nejsem prototyp normálního závodníka, který cílí na nějaký čas.

Jak se dokážeš tak rychle po dlouhé pauze dostat do formy?

Do závodů chodím z objemů, ty potřebuji šetrně nabrat. Pak jen trochu zkrátíme, ale intervaly přidávat nebudeme. Martin (manžel a trenér) říká, že kdo neumí běhat pomalu, nemůže běhat rychle. Osm deset tréninků v intenzitě a jdu do závodu. Intenzitu jsem dávala už na lyžích a ta práce je podobná. Ještě i v dubnu budu v Livignu lyžovat, to jsem takhle dělala vždycky. Já mám místo Keni lyže. Za rok nalyžuju dva tisíce kilometrů, čtyři tisíce naběhám, tisíc až dva na kole. Většinou chodím na pocit. Buď „šmatlák“, běhat, tempo, nebo závod. Tak to mám rozdělené, víc neřeším, žádné časy.

V další zimě se zase vydáš na lyže i na závody?

Pokud se domluvíme se Silvini Madshus teamem, nejspíš ano. Třeba i ten Vasák bude lepší. Ale dál záleží na perspektivě, čím se budu živit. Taky aspoň tři roky chci hodně věnovat čas malé dceři, stejně tak roky hned po konci kariéry si chci užít v klidu a s rodinou. Myslím, že si to zasloužím, protože jsem to ještě nezažila. Měla jsem jen dril a školu, žádnou zábavu. Kdybych si teď mohla vybrat, jak to prožiju znovu, ani nevím, jestli bych do toho šla, nebo dala přednost normálnímu životu.