Radost až na kost. Jak jsem si užil Transalpine Run
Sdílet
Trailový běh je povznášející radost. Dynafit Transalpine Run ji přináší (už šestnáctý rok) osminásobně, neboť má osm etap. Přesně 8 dní, letos 263 km, 15 320 výškových metrů, teď z německého Kleinwalsertalu až pod italský Ortler. A počítejte na druhou, protože běžíte ve dvojici. Run2 je dvoudenní ochutnávka tohoto menu, první dvě etapy. Jako když vám dívka ukáže své přednosti, ale jen na chvilku. Tak jsem si to užil…Live.
Den 1: Obavy přetavené v euforii…
Budík v oberstdorfském hostelu bzičí v šest. Start ve třetí vlně čeká sice až v deset, ale… je třeba si tady uvařit (a sníst) misku rýže (krom jiného), přejet 15 km autem přes hranici k odstavnému parkovišti, odtud linkovým busem do Hirscheggu (1170 m). Tam odevzdat batožinu k převozu a srovnat se do startovacího koridoru (mezitím samozřejmě prověřit všechny dostupné toalety) po doplnění bidonu s ionťákem a kontrole povinné výbavy.
Všechno se v probouzejícím se slunečném horském ránu v klidu povede a za řinčení riffů Highway to Hell od AC/DC vyrážíme s Kubou Hlaváčem, taky běžcem a novinářem, jen o dvacet roků mladším bezvadným klukem, vstříc 32 km směr Lech am Arlberg. S námi 149 dalších dvojic a před námi 300 dvojic na plnotučnou porci.
Sedm kilometrů Helmstelským údolím ve stínu podél říčky představuje ideální zahřátí a porovnání se s batůžkem na zádech. Očekávání se mění v realitu. Až před prvním kopcem tasíme hole a svižným krokem stoupáme svahem. Tři a půl kilometru k Widdensteinhütte (2012 m) představuje první test i z pohledu práce v nadmořské výšce. Jde to až nečekaně dobře. „Could we pass you?,“ opakuju docela často, dotahujeme zadní pole předchozí vlny.
První dlouhý seběh k Hochtannbergpassu (1676 m) letí, po přeběhnutí silnice přichází odměna v podobě první občerstvovačky. Piju jako velbloud, polykám meloun, do kapsy cpu banán, zdaleka nejsme v polovině. Už po osmi kilácích ale následuje další bufet, bez respektu ke zbytku trati bych ho málem minul.
Před námi se tyčí tříkilometrová stěna až na Mohnensattel (2313 m). Tempo určuje její sklon, popoběhnout se dá jen zřídka. Na jednom z kamenů leží vyšťavená slečna, rozhodně to není sličná kobra, co by teď chtěla milostivě uštknout… Jistě si ale poradí. Vrcholový úsek šplhá po skále jen s pomocí řetězů. Stau – zácpa, ale nikdo neremcá a způsobně se čeká. Je to bezpečné, bez obav, i ve stínu noční tragédie na Ultratrailu Mont Blanc před pár dny.
Sílu do dalšího stoupání dává už dohled hřebene. Po něm následuje osmikilometrový sešup k Oberlechu. Běžíme, co to jde, já s respektem ke změně svalového zatížení a vzhledem k času pak téměř jisté návštěvě mých věrných – křečí. Udržím je na uzdě, v rovinatější pasáži se pokouším nasadit tempo. Parťák úpí, ale drží se. A klauna, nabízejícího šnaps a cigára tři kiláky před cílem beru s rezervou (abych pak o den později zcela vážně uvažoval o jednom prckovi na utlumení bolesti namožených stehen…).
V závěrečném seběhu do Lechu (1431 m) míjíme dámskou dvojku, která na pozdrav ani nereaguje. A naopak dokonce, když si o pár kroků dál zvrtnu kotník a na chvíli balancuju u krajnice, ani nemrkne. Natož aby se soucitně poptaly, kudlanky…
Cílová radost maže tuhle epizodu. Máme to. 5:15, sedmé místo, oujé, kdo by to čekal. Rege koktejl, pivko, sendvič i zmrzlina, to je báječná odměna. Sedím a koukám do hory. Na víc nezbývá kapacita… Neboť zítra pokračujeme.
Až po čase přecházíme do hotelu, dorazili jsme dřív než zavazadla, která musela po silnici přes alpská údolí oklikami. Padám do postele. Pasta párty s vyhlášením prvního dne začíná v šest. Rozchodíme nohy, pojíme a popijeme, pak ještě večerní vířivka pod oblohou s hvězdami a odchod do říše snů…
Den 2: …euforie prošlapaná v bolest.
Vstáváme před šestou, protože start čeká už v osm v první vlně mezi (nej)lepšími. V hotelu Theodul připravují snídani už na půl sedmou i včetně indi přání jako je moje miska rýže. „Jen teplou nebo horkou?,“ přijde se před podáním zeptat číšník. V sedm nám nakládají batožinu k převozu do cílové destinace.
Slunce už vykukuje nad štíty, dole v Lechu (1431 m) ale ještě leží stín. Teploměr ukazuje 7 stupňů, klepu kosu a navlékám bundu i přes batoh. Před vstupem do koridoru opět kontrola povinné výbavy včetně popsání vlastních potravinových doplňků číslem. To aby našli pachatele, kdyby vás napadlo někde pohodit prázdný obal. Poslední toaleta a řadíme se až na konec, není kam spěchat. Což se později ukáže jako chyba.
Hned po proběhnutí městečkem za necelý kilometr následuje stoupání úzkou cik-cak stezkou a tedy dlouhá stau – zácpa. Rozejde se sice brzy a ne že by se chtělo letět vzhůru, ale předchází se jen obtížně. A když už se to skoro podaří, míjený borec mi tam vlítne zrychleným krokem zpátky. A pak vytrčí hůlky s jasným vzkazem: Tudy cesta nevede, hochu. Na Rüfikopf nastoupáme 5,5 km a 869 výškových metrů jen s krátkými přeběhy. Možná deset i patnáct minut se dalo získat ne tempem, ale pozicí.
Na horní stanici lanovky se trať láme do prudkého seběhu, nejdřív širší šotolinová cesta, pak trail se dvěma traverzy, značenými „dangerous zone“. Nakonec horská pastvina v Zürsu po cestě s kravinci podél bystřiny až k prvnímu bufetu ve Fiexenpassu (1766 m). Jsme téměř v polovině, nohy vysílají první signál únavy a tuhosti. Zrovna míjím chlapíka s vytetovaným vzkazem „Shut Up Legs“ na lýtku… Opakuju nahlas. Marně.
Kousek za Alpe Rauz brzy po začátku stoupání začínám vnímat, jak se stoupající chodci přede mnou mírně vzdalují. A já je nedokážu následovat. Prostě jdu pomaleji a nemůžu přidat, byť v dechu to není. Přede mnou tři kiláky a 500 výškových metrů vzhůru… Vdechnu gel, pak saju kaši, popíjím a odpočítávám. Minuty, metry, kroky, trvá to věčně.
„Já jsem taky z roviny, od Frankfurtu,“ míjí mě o poznání svižněji Andreas. Jeho parťák zaostává ještě víc, ten můj zůstává naštěstí na dohled. Přede mnou. Cesta se zdvihá, kameny pod nohama kloužou, ale když předcházím aspoň jednoho vyšvihaného starce, aktivuji zbytky energie.
Na Ulmer hütte (2253 m) u lanovky máme druhý bufet. A do cíle už jen seběh. Deset kiláků, 970 metrů… Už v těch prvních prudkých trpím jako zvíře, ostrá bolest se zařezává do hlav předních stehenních svalů při každém dopadu. Spásu přináší jen narovnání profilů, běžet můžu, dokonce i pár hupů do kopce.
Ale dolů to nejde. Těšil jsem se a technicky cítil. Traily, šutry, kořeny, travnatý pás podél nádherného plesa Maiensee. Tady se dá udělat i dvacet nebo třicet minut rozdílu. Příště. Předbíhají mě ti, od nichž to nechci. Zatínám zuby, bojuju. Pozor na špatný krok, podsmeknutí a křeč, která by se špatně rozcházela. Už vidím legendární Craźy Kanguruh bar olympijského vítěze ve slalomu Mario Matta. Tady jsem před třemi lety drandil na lyžích a dolů to svištělo sakra jinak. Poslední úsek sjezdovky se proměňuje v očistec. Ale na kilometrové rovince před cílem v St. Antonu (1299 m) ještě přichází rozhřešení, předbíháme dvě dvojky.
Jsme tady, slzím dojetím i bolestí. Medaili mi předává stará známá Wilma Himmelfreundpointner, šéfka místního infocentra. Já ji poznávám, ona mě ne… Až později. Padám k zemi a půl hodiny ležím, k životu mě pomalu probouzejí nealko piva. Uhájili jsme osmou pozici. Cílový catering opět bohatý, hned vedle městský aquapark, pro běžce zdarma. Další půlhodinu se vysvlíkám, dlouho stojím v horké sprše, až v kruhové vířivce přicházím k sobě.
Ještě dalších šest dní? To je představa na úrovni dalšího sebetrýznivého filmu Larse von Triera. Až jindy… Schody od bazénu by sešel líp beznohý paralympionik. Tři hodiny v autobuse zpátky na start (k zaparkovanému autu) a dalších šest za volantem do postele tvoří zasloužený epilog.
Máš, co jsi chtěl. Run2. Ochutnal jsi Transalpine.
P. S. Jako extra nášup nás čeká v sobotu (mimo soutěž, pro „radost“ osmá závěrečná etapa v jihotyrolském Prad am Stilfserjoch (jeden okruh 28 km, 1900 výškových nahoru i dolů). Mám/máte se na co těšit.
Čtěte už za týden.
Díky materiálu Dynafit, Compres sport, Leki a Hammer Nutrition (více příště).
Foto: Andi Frank/Dynafit Transalpine Run, Jakub Hlaváč, Tomáš Nohejl
Představení Transalpine Runu 2021 najdete zde, aktuální výsledky tady.
