Joglová má olympijský limit na maraton. Můžu běžet líp, říká v rozhovoru

Je to český ženský olympijský hattrick. Po Ivaně Sekyrové v Londýně a Evě Vrabcové v Riu poběží v Japonsku nejmíň Marcela Joglová. V neděli dala na letišti v nizozemském Enschede svůj osobák 2:28:16, což je třetí nejlepší český čas všech dob, kterým splnila olympijský limit. Skončila pátá, vyhrála Němka Steinrücková za 2:25:59, mezi muži keňský světový rekordman Kipčoge (2:04:30).

Jak se běželo?

Marcela: Poprvé mám pocit, že šlo všechno po másle. Dokonce mi před cílem říkali, ať se usmívám, ale chtěla jsem urvat každou vteřinku. Žádná krize nebyla, jen se ke konci hromadila únava, ale to je normální. Dala jsem si magnézko, když se objevil náběh na křeče, které mívám. A poslední dva tři kiláky už jsem věděla, že to dám.

Marcela obvykle rozbíhá dost rychle, jaká byla tady taktika?

Trenér Pernica:  Měli jsme to zjednodušené. Máca chtěla začít na 2:28, já spíš na 2:29, že když na to bude mít a poběží to, přidá si. Vodiči běželi super, jen jsem si říkal, ať jim nezuje boty, jak na ně byla přilepená, aby ji dovedli až do konce.

Maratony se stěhují na letiště – před pár týdny měla Moira Stewartová v Bernu hodně komorní atmosféru, tebe to nedeprimovalo?

Marcela: Bála jsem se toho, ale nepřišlo mi to nakonec vůbec špatné. Myslela jsem na jediné: Zůstat ve skupině. Snad jsem se ani nedívala na hodinky. Věděla jsem jen přesně, kde je občerstvovačka. Přiblížila jsem se tomu běžeckému flow. Jakmile mi ujížděla myšlenka někam jinam, srazila jsem se zpátky. Věděla jsem, že musím zůstat tady. Jinak jsem nemusela nic řešit. Třeba před tím v prosinci ve Valencii (osobák 2:31:29) jsem měla krizi už na dvacátým a to pak bylo hodně těžké se dotrápit až do cíle.

Na závod jsi změnila boty, že?

Marcela: Mám švýcarskou značku On clouds (založil ji ironman Olivier Bernhrad, pozn. red.), jsem s nimi spokojená a jsou skvělé na trénink. Jsou si ale vědomi, že ty závodní boty ještě nemají tak kvalitní a proto mi povolili vzít si na závod Nike, koupila jsem si ten nejnovější model s karbonem. Připadá mi, že se tady ten běh trošku ztrácí v boji korporací…

Velký vliv jistě měla příprava v Keni a pak ještě i přímo běh na jedné trati s rekordmanem Kipčogem?

Marcela: V Keni se dokáži nejlíp soustředit, všechny problémy nechávám doma. Bydleli jsme mezi Keňany, fandí mi a píšou, hodně vděčím i jim, že mi potahali těžké tréninky. Vnímám to velmi intenzívně. Ráda bych se tam ještě párkrát vrátila. A ten závod? Byla jsem štastná, že se můžu svézt v závodě pro Kipčogeho. Všimla jsem si, jak krásně běží. Byla to čest, mám i jeho podpis na čísle.

Termín se posunul o týden, jak jste se s tím vyrovnali?

Trenér Pernica: Po rozhodnutí už to těžké nebylo. Já se staral spíš o věci kolem, které se musely zařizovat (závod se stěhoval z Hamburku do Enschede, pozn. aut.). Spíš jsem to využil, aby byla lépe vyladěná. Trénink byl podle dní pobytu na hraně, z posledních dvou těžkých jsem si nebyl jistý, jestli si dost oddychla. Komplikace by nastala při reaklimatizaci v Evropě, ale přiletěla stejně přímo na start.

Marcela: Já jsem to cítila podobně. Jednu chvíli, někdy v pondělí a úterý před původním termínem zavládla nejistota, lidi se přehlašovali do Itálie. Domlouvali jsme se, co s tím, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem si jen trochu odpočinout. V pondělí mě čekala stejně dráha, jen jsem potřebovala mít jistotu, že někde poběžím 18. dubna.  S potvrzením místa na startu nám pomohl manažer Alfons Juck. Mně se pak ulevilo, že jsem nemusela zase znovu bukovat letenky.

Ostatně, posunula se už sama olympiáda, a to o celý rok…

Marcela: Ze začátku jsem se loni na jaře cítila dobře. Teď vím, že vzhledem k tomu, jak pozdě jsem začala pořádně běhat, mě každý rok, každý naběhaný kilometr může posunout. Loni by to na tenhle čas určitě neklaplo.

Trenér Pernica: Loni by se na olympiádu nepřipravila pode mnou. Rozhodně musím potvrdit, že jde neskutečnými skoky dopředu a i tenhle maraton nemusí být konečnou v jejím osobáku. Mohla by se zlepšit i na olympiádě a já věřím, že na ní bude určitě lépe připravená než by byla v roce 2020.

Splnila sis cíl a sen, bude to teď už jen větší radost?

Marcela: Běhání mě baví, budu si ho užívat pořád stejně. Teď jsem něčeho dosáhla, vychutnávám si to. Další cíl je ta olympiáda. Nemám ji ještě stoprocentní, ale mám cíl si tam posunout ten osobák.

Na jaký čas jste věřili?

Trenér Pernica:  Já se přiznám, že jsem nevěděl, na jaký čas má. V té Keni jsou takové podmínky, výška, terény,… že zkrátka na dálku nevíš přesně, jak je na tom. Věděli jsme, že je důležité běžet na limit a tomu byla podřízená strategie. Ukázalo se, že tenhle čas není jejím limitem, neřekla poslední slovo, to mě příjemně překvapilo.

Kdy se tokijský sen začal měnit v reálnou vizi?

Marcela: V olympijský sen jsem doufala už s bývalým trenérem panem Červinkou loni. Nejlíp jsem se ale cítila až teď v Keni. Všechno probíhalo stabilně, odběhala jsem ještě víc a líp než před (prosincovou) Valencií. Věnovala jsem se jen tréninku  a odběhání toho, co mám. S vodiči na trati jsem to pak měla usnadněné. Po závodě mi bylo příjemně, usnula jsem ale až někdy ve dvě a probudila se zase v sedm. Chodily mi gratulace, bylo to příjemné na ně odpovídat.

Přitom na podzimním mistrovství světa v půlmaratonu v Gdyni jsi zaběhla naopak pod očekávání, čím to bylo?

Marcela:  To byl bod, kdy jsem poznala, že je potřeba něco změnit. Něco nefungovalo. Ve Gdyni jsem si vybrala špatný závod, nesedla si tam hlava i tělo. Až po tom jsem se začala znovu zapracovávat. Běhání pro mě byla dlouho zábava, pak jsem si moc připustila ten tlak okolo, stávalo se mi i prací, a já se s tím musela vyrovnat.

Co se tehdy změnilo?

Marcela: Ty tréninky nejsou ani tak moc rozdílné. Pan Červinka mi dal hrozně moc, potřebovala jsem jen asi víc jiný lidský přístup. Ta komunikace mezi námi nefungovala.

Co se nejvíc zasloužilo o přerod hobby běžkyně na olympioničku?

Marcela: Kontinuálně to navazuje, nevnímám nic zásadního. Pomáhají mi hodně reakce lidí, pro něž můžu být vzorem. Za ta léta jsem se důkladně poznala, vím dobře, kdy je toho na mě moc. Proto potřebuju psychologický přístup k sobě, aby mě ta druhá osoba vnímala a poslouchala mě.

Souhlasíš, že k dosažení této úrovně přispěl i pozdější nástup do vrcholného běhání?

Marcela: Možná je moje tělo méně opotřebované. Ukazuje se, že to je aktuálně všechno dobře a snad to tak bude pokračovat. Jen pro regeneraci bych asi brala mladší tělo, ale zvládáme to.

Skutečně dokážeš myslet na pořád lepší a lepší časy, a naplnit to?

Marcela: Já si cíle posouvám a tak mi to kontinuálně funguje. Věnuju se běhání na sto procent, přidávám regeneraci a posilování. Všechno směřuje k mému nejlepšímu výkonu, všechno tomu podřizuju.

Manažer Koukal: Po závodě se cítila trošku zklamaná, že mohla běžet ještě líp. To potvrzuje, že má perpsektivu běžet líp.

Marcela: Možná dobře, že jsem poslechla trenéra a díky tomu si ten závod poprvé užila, že nebyl tak bolestivý, jako všechny ty předchozí.

Ano, trenér je základ. Však Honza připravil nejdřív herce Václava Neužila na filmovou roli Emila Zátopka a teď Marcelu Joglovou na reálnou olympiádu…

Trenér Pernica: Oba (Neužil i Marcela) jsou stoprocentní profíci a mě těší, že jsem mohl pracovat na obou projektech. Oba se tak spojí v jedno. Je tady běžecký boom a pořád věřím, že přijde k atletice a běhání zvlášť ještě víc dětí. Marcela ukazuje cestu dalším lidem. Dřív by ji mnoho trenérů do své skupiny nechtělo, teď jich je naopak hodně. V tom je příběh, přínos pro celou českou atletiku.

Marcela: Člověk musí chtít, jde to dávat si vysoké cíle v každém věku.

Jak se za výkon i výsledek odměníš?

Marcela: Nejvíc asi jídlem. Těším se na hamburger, který celý rok nejím, teď na něj mám chuť. Dám si týden volnější režim. A pak pojedu dál.

V olympijském očekávání zůstávají další tři české běžkyně…

Marcela: Jsme čtyři, ráda bych mezi těmi třemi, co pojedou, zůstala. Věřím, že je to v silách všech (ještě Vrabcová, Stewartová a Hrochová, pozn. red.) limit zaběhnout.

Trenér Pernica: Sešlo se to. Je olympijská sezona a cesta na olympiádu byla třeba pro Moiru reálnější zrovna v maratonu. Za dva roky to může být jinak, můžou tady být dva kluci. Je to i tím, že tu máme hodně dobrých silničních závodů. Na dráze možná jedinou desítku.

Už víš, jak vypadá maratonská trať v Sapporu, daleko od olympijského epicentra v Tokiu?

To ne. Nechci předbíhat, je to na to čas. Atmosféru Tokia budu muset oželet, celá olympiáda bude letos jiná, to musím přijmout. A vydržet pak ještě tři roky…

Jak se začíná rýsovat plán posledních necelých čtyř měsíců směrem k olympiádě?

Marcela: Hledáme teprve nejvhodnější cestu.

Trenér Pernica: Bude fajn, když Marcela před Sapporem absolvuje ještě aspoň jeden závod, aby využila formy, až zregeneruje. Musíme spočítat dny na aklimatizační kemp, aby se srovnal jet leg, zakomponoval bych ještě soustředění na výšce a pak reaklimatizaci. Budou to náročné počty, které půjdou přesně na den. Celý týden nad tím budu sedět a pobavíme se i s manažerem o nejlepší variantě.

O kvalifikaci Moiry Stewartové jsme psali zde.

foto: NN Marathon, facebook Marcely Joglové (jeden z posledních tréninků v Keni)