Kola

Sladký turecký med! Stošek vypráví o cestě za bronzem z mistrovství světa v bike maratonu

Tomáš Nohejl 26. 10. 2020

Potlesk a gratulace míří až za Bosporskou úžinu do asijské části Turecka. Bronzovou tečku sezony horských kol tam v univerzitní Sakaryi napsal Martin Stošek, 26letý odchovanec vimperského gymnázia a člen týmu Future Cycling Northwave. Získal tak pro Česko sedmou medaili v historii, tři má jeho parťák Kristian Hynek a dvě, včetně jediného zlata z roku 2014, legenda Jaroslav Kulhavý.

Jak se vyvíjel průběh závodu na tři okruhy a celkem 110 km?

Podle plánu jsme jeli s Kristianem (nakonec šestý -9:39, 25. Adel -30:23, pozn. red.) šikovně spolu. Nechtěli jsme ponechat nic náhodě, netvořili jsme tempo, ale hlídali si spíš pozice a útoky, kdyby se měl řešit rychlý technický problém. Cítili jsme se oba slušně. Jelo nás celé dva kruhy ze tří dvacet patnáct lidí, trať nahoru dolů, žádné roviny, moc se tam nedalo vymyslet. Na začátku třetího kola v kopci nastoupil Kolumbijec Paez (obhájce titulu), zbylo nás pět, v posledním kopci po pěti minutách znovu. To už bylo hodně těžký, roztrhal to na cucky.

Zůstal jsi sám?

Jeli jsme s Paezem ve dvou, odpárali jsme Tiaga (Ferreiru, dvojnásobného mistra světa, pozn. red.). Jel jsem za ním hranu, on měl výborné nohy, pak mě nechal za sebou. Držel jsem si svoje, blížil se zezadu Tiago. Spojili jsme se, spolupracovali, ale na Paeze to nestačilo, navyšoval náskok (v cíli 2:20, Stošek za Ferreirou o patnáct vteřin, pozn. red.). Končilo se dojezdem deset kiláků na rovině na ten stadion na kraji města. Už jsem mu spíš visel na zadním kole, ale neviděl díru za námi, byl jsem nervózní, aby nás někdo ještě nedojel. Ale na boj o stříbro už neměl šanci pomýšlet. Byl jsem rád za medaili, mohly by ještě přijít křeče, které by mě přinutily zastavit.

Takže nakonec spokojenost s medailí, přestože ses i ty sám řadil mezi favority na zlato?

Vzal jsem to s radostí. Před dvěma týdny jsem se na maratonu na Elbě cítil líp, nemusel jsem to vůbec tlačit a vyhrál jsem. Dneska se tahalo víc, než by muselo. Nemyslel jsem na to, že můžu vyhrát, jen jsem chtěl jet čtyři a půl hodiny a dát do toho všechno. Mohlo to vypadat i jinak, věřil jsem si, už jsem je všechny porazit dokázal. Musím být spokojený, i když jsem letos až rozmlsaný, protože se daří, na co sáhnu. Ano, myslel jsem na titul, byl jsem z toho i trochu nervózní, není důvod si to nepřiznat. Nevyšlo to, ale těch šancí snad bude víc a budu mít aspoň pořádnou motivaci.

I když oproti minulým sezonám chyběli borci z cross-country (včetně Cinka), maratonská konkurence závodila plná, a Paez s Ferreirou mají přece jen hodně zkušeností…

Rozhodně to nebyl okresní přebor, i když jelo jen 57 lidí, žádný dav, ale ze špičky nechyběl nikdo. Letošek to tak prostě přinesl. Cross-country mělo vrchol těsně před námi, já zase nemohl jet mistrovství světa XC, kdybych třeba o něm uvažoval. Před měsícem jsme se báli, jak to tady bude celé vypadat, ale máme za sebou plnohodnotný závod.

Zabezpečení závodu vypadalo na dálku taky perfektně, i když třeba okruhy nebyly technicky náročné.

I já jsem si původně představoval Asii, arabský svět… Ale přiletěli jsme za dvě hodiny letadlem do Istanbulu, pak hodinu autem. Byl jsem v Turecku poprvé, ale žádná velká exotika to nebyla. Terén hodně jílový, měli jsme štěstí, že nám to vyschlo a ještě před startem shrábli povrch bagrem. Hodně ostrý těžký kopce, sice bez techniky, ale i maraton Dolomiti Superbike se jede celý po štěrkových zpevněných cestách a patří k nejtěžším na světě. Okolo listnatý lesy skoro jako u nás, žádná poušť. Relativně příjemný prostředí. Jen bylo velké dusno, do oběda ležela mlha. Spravedlivý, výsledek o výkonu, o ničem jiným. Jen ten nájezd a dojezd 10 km jsem viděl jako takový nijaký. Ale mají na kraji města perfektní cyklistický stadion, potřebují ho využít. Sakarya je velké vyspělé město. Tady venku už slepice, toulaví psi… Pořadatelé to zvládli výborně, zavřeli silnice, všude policajti.

Jak vypadala v Turecku protikoronavirová opatření?

Zaznamenal jsem, že měli asi před měsícem problémy s pravdivostí údajů, to se asi nikdo nedozví přesně, jak to u nich funguje. Ale byli jsme až překvapeni, jak všechno dodržují. Řeší každý detail, jsou sami od sebe velmi disciplinovaní. Měřili nám teploty, v hotelích i všude venku se nosí roušky jako v Německu, žádné bufety, všechno jídlo zabalený, obsluha nosila rukavice. Vůbec jsme neměli strach.

Končíš další rok, zase o kus dál a výš, to zasluhuje uznání.

Byl to zase pokrok, cítil jsem se jistější i na maratonech. Dřív jsem šel do závodů s čistou hlavou, možná bez očekávání. Teď už na sebe kladu nějaké nároky, to je o něco náročnější. Po čtyřech letech jsem se vrátil k tréninku s Karlem Martinkem, opravdu denně spolupracujeme. Dali jsme tomu řád, náhled zvenku funguje velmi dobře. Jsem rád, že se vlastně celou sezonu závodilo, i když možná to bylo dvousečné, a teď bychom na tom v Česku nebyli tak špatně, těžko říct. Ale jel se i Swiss Epic, Elba, jde to pořádat závody, když se dodrží nějaká opatření. A ta medaile na mistrovství světa na závěr je příjemná tečka, zároveň poděkování sponzorům, kteří zůstali při nás i v těžké době.

Jako parťák i člen týmu Kristiana Hynka jste nenaplnili jen výzvu Cape Epiku, který den před startem v Jižní Africe odvolali. Počítám, že se nachystáte v březnu 2021 znovu.

Nerad bych předbíhal nějaká oznámení, ale určitě se spolu ještě ukážeme, někde se svezeme, na to se moc těším. Jezdíme spolu, ale zároveň i závodíme. Tři dny na Swiss Epiku jel a dělal tempo, já měl možná závěr. Necítím, že by zestárnul. Má toho hodně za sebou, jen se ukázalo i na jiných závodech, že mladým ta nečekaná pauza asi míň vadí a rychleji hned naskočí. Obdivuju Kristina, co dokázal všechno zvládnout – starat se o klub i o rodinu, k tomu dělat výsledky – při tom se dokázal soustředit a těšit na závody, zůstal hubenej. Klobouk dolů.

V Turecku máte dva dny volna, jak je užijete?

Zajdeme večer na kebab, dáme si něco nezdravýho. Ale pořád musím sledovat situaci, chystám se na delší pobyt na Gran Canarii za přítelkyní, která tam je na Erasmu. Ale možná raději ani nepoletím zpátky do Česka, aby mě tam nezavřeli.

P.S. Závod žen 80,9 km (2 okruhy): 1. Forchiniová (Švýcarsko) 3:42:18, 2. Wloszczowská (Polsko) -1, 3. Lüthiová (Švýcarsko) -1:22, …11. Štěpánová -13:28, 14. Czeczinkarová -24:32, 16. Pichlíková (všechny ČR) -24:42.

Foto: Michal Červený