Gruzie má plán, jak se otevřít zahraničním turistům. Už brzy. Co vás čeká pod Kavkazem?

Země krás, které si tu musíte najít. Pod Kavkazem, na pomezí Evropy a Asie. Gruzie bude jednou z prvních zemí, která se otevře turistům po pandemii covidu-19. Místní turistické služby začnou fungovat už 15. června a zahraniční turisty chtějí přivítat od 1. července, oznámila oficiální místa.

„Na základě dvoustranných jednání vytvoříme bezpečné koridory na pozemních hranicích se sousedními zeměmi, které jsou pro nás turisticky zajímavé. Rozhovory již začaly a staneme se jednou z prvních zemí, která bude přijímat turisty ze zahraničí,“ prohlásil gruzínský premiér Giorgi Gacharija.

Slíbil také osvobození firem v cestovním ruchu od placení daní z nemovitosti v roce 2020 a dotování plateb za půjčky ve výši až 1,3 milionu eur – z toho 80% pro hotely s obratem 5,7 milionu eur a méně.

Gruzie dosud (k 11. 5. 2020) oznámila 623 případů onemocnění koronavirem a 9 úmrtí osob s tímto onemocněním, což je jeden z nejnižších výskytů v Evropě.

Gruzie zůstává ve stavu nouze do 22. května, do té doby platí zákaz nočního vycházení, uzavřeny jsou obchody a restaurace, omezena veřejná doprava a shromažďovat se mohou pouze tři osoby. Ale 11. května se omezení začala postupně uvolňovat v hlavním městě Tbilisi, 14. května v Rustavi. Už minulý týden byla povolena doprava do měst Batumi a Kutaisi. Bezpečné hotely a další turistické oblasti, které nebyly zasaženy infekcí, se vyznačí jako zelené zóny.

Zvažujete aktuální cestovatelské cíle a lámete si hlavu v čase pomalého uvolňování? Známá alpská kvalita na dosah, anebo vzdálená (finančně náročnější a zároveň rizikovější) exotika? Někde mezi leží Gruzie. Až nastudujete, a případně naplníte, čerstvá pravidla pohybu, můžete objevit přibližně toto. Nabízíme naše nedávné zkušenosti s první návštěvou.

Gruzínec je poklad, host je dar

První a pak zásadní dojem: Krásu a půvab Gruzie si musíte vykutat z haldy nepořádku, vrstvící ho se vůkol. A násobeným směsicí původu – skoroasijského, teplokrajného a postsovětsko-socialistického. Rozbité domy i silnice, podél nich nahromaděné harampádí ze staveb i rozvalin, nepěstěná zdivočelá živá příroda.

Ne, že by ji tu zdejší lidé barbarsky vytvářeli, nebo na ni byli nějak opovržlivě pyšní. Oni ji zkrátka bohémsky vůbec neřeší… Čemuž po čase lehce přivyknete.

Zjeví-li se vám mezi tím jakékoliv úchvatné kavkazské panorama, nasvícené sluncem odrážejícím se ve sněhových polích, doplněné tisíciletým chrámem na horizontu, až pak naopak jasně pochopíte, co je tu důležité. Co si zasluhuje pozornost a obdiv. Proč stojí za to tady žít. Za čím stojí se sem vyd(áv)at.

K tomu lidi. Zpočátku a čím dále od bublající metropole tím víc a déle až uzavření, ale posléze přátelští až mateřsky důvěřiví a starostliví. Na první pohled povětšinou podmračení kosmatí pořízci s pořádnými raťafáky. Po chvíli rozesmátí kumpáni, družní kolem lahodného vína a jídla všeho druhu.

„Nejlepší, co má Gruzie, jsou Gruzínci, to je její poklad,“ prohlásil Taleb Rifai, generální sekretář World Tourist Organization. Znělo to jako zdvořilostní fráze, po pár dnech však jednoduchá pravda. „Host je dárek od boha,“ říká se tu.

Jak přežil malý národ staletí uprostřed hor, odlišných světů a hranic mocností okolo? „Nikdy nás nikdo neovládl a nepodrobil. Proti přesile jsme netasili meče a nevrhali se do prohraného sebezničujícího zápasu. Naší zbraní byl jazyk, jemuž nikdo nerozuměl. Prostě jsme se nebavili, jeli si svoje a nepřízeň časem pominula,“ říká David Nozadze, náš průvodce. To platilo pro Římany, Araby, Mongoly, Turky, Peršany a naposledy Rusy. Gruzínská abeceda patří mezi 14 zcela nezávislých písem světa.

Ani dnes se soužití s Rusy v problémových oblastech Abcházie a Jižní Osetie, které leží na gruzínském území, nebo sousední třaskavé Čečny, nestává místem výbuchů, jen pozvolné evoluce. Podle poslední zprávy Numbeo je Gruzie nejbezpečnější zemí Evropy a šestou na světě. Až 76% lidí uznává autoritu policisty, prý neznají úplatky.

Velmocenské Rusko, ropný Ázerbájdžán nebo muslimské Turecko svébytného, hrdého a nepoddajného souseda jednoduše berou, nebo spíš nechávají žít.

• 

• 

Jak pojmout výpravu do Gruzie? Z „outdoor“ pohledu se jeví napoprvé ideální náš itinerář. Týdenní poznávací cesta s lyžováním na více místech. Ta se dá upravit na prodloužený pětidenní víkend na skialpech nebo s heliski v jedné oblasti, nebo až dvoutýdenní delší cestu s koupáním u moře.

Navzdory rozlehlosti monumentálních hor a jejich terénů nebudeme tvrdit: Jeďte si (jenom) zalyžovat do Gruzie. Zatím. Za čas se však může stát pro Středoevropana nejbližším místem s jistotou přírodního sněhu a snad i dostatečně dovybavenými resorty. Ty zatím využívají nejvíc Rusové, Ukrajinci a zdatnější rodiny z dopravně dostupných arabských a asijských zemí.

Aklimatizace v Tbilisi

Když víte kudy – a to je třeba se poptat, jen mapy nestačí – za den projdete a nasajete ducha Tbilisi, dříve zvaného Tiflis. Leží na kopcích, vzdouvajících se nad řekou Kura, podél níž neustále hučí pětiproudá magistrála. Ale vůbec se tu nejezdí na kole. To až překvapí, bike revoluce možná teprve přijde.

Rozhled užijete z lanovky k ruině perské pevnosti Nariqala s kostelem svatého Mikuláše a majestátní sochou Matky Gruzie, shlížející na město s mečem v ruce. Křivolakými starobylými uličkami pak za chvíli okolo tureckých lázní sestoupíte zpátky do centra. Protíná ho hlavní bulvár Rustaveli, místo památné demonstrace většinou žen proti sovětskému režimu, rozjeté obrněnými transportéry. Vzhledem k výše zmíněným historickým konsekvencím platí, že ani Gruzínci nejsou poddajné ovce. Aspoň občas se mění v berany.

Už první oběd v restauraci překvapí pestrými hody. I zelená limonáda má „bio“ charakter, na ten se tu dbá jaksi přirozeně. Na druhou stranu kouří (všude) snad i nemluvňata.

V Gujari restaurantu v honosném historickém sídle dávných panovníků Mtskhetě vyvrcholil náš první den koncertem bigbandu Nabadi. Ten zvládl brilantně a plnokrevně Šavlový tanec, blues jak od B. B. Kinga i mnišskou Georgianu. To nebyla žádná dechovka Hradní stráže za pár lari, jak se zove místní měna. Ale plnokrevný gruzínský orchestr.

Gudauri a Kazbegi spojila lanovka

Největší lyžařský resort Gudauri leží 120 km na sever po jediné autostrádě, spojující Rusko s Ázerbájdžánem nebo Arménií. Takže plné kamionů a náklaďáků. Ale i děr a výmolů. Rozhodně to není příjemná dvouhodinovka, snad kromě zastávky u památného hradu Ananuri nad Žinvalskou přehradou, kde poprvé ucítíte dech staletí (a neměnícího se koňského trusu).

Jen pro srovnání – podobná štreka vede z Vancouveru do Whistleru v Britské Kolumbii a při olympiádě v roce 2010 jsem ji jezdil denně, tam a zpátky v polovičních časech. Gruzínská vláda s podporou arménské sem slibuje mohutnou investici. Kdy? „Brzy,“ dušují se lidé z ministerstva turistiky. Prý tu po dálnici prosvištíte z Tbilisi až do Vladikavkazu.

Pozvolna stoupáme, užíváme výhledy a najednou se nenápadně ocitneme v Gudauri. Jsme někde v 1 950 metrech, tedy výš než na Sněžce. V rozlehlém svahu už bez stromů a kleče leží podél silnice pár shluků budov různého typu, snad se ani nedá říct horských chat. A všude se staví, přistavuje nebo aspoň opravuje.

Pouze nejvýš položená lanovka na Mt. Sadzele (3 307 m) nabízí dvě černé sjezdovky, další čtyři jsou červené, připomínající prosluněné svahy italských Dolomit, zbytek modré rodinné. Na jednoduché ski mapě najdete i tipy na bezpečné freeridové lajny. V tomto stavu s kafíčkem a likérkem na sluníčku tak akorát na jeden celý den, nebo dva až tři půldny. Vzhledem k ceně denního skipasu v přepočtu asi 500 Kč to ani po poklesu místní měny lari není až takový problém.

Zbytek lze doplnit skialpovými túrami, nebo procházkami s dětmi. Začátkem dubna sníh u dolních stanic sice teče, ale nahoře drží i na slunci až do odpoledne. Ročně tu prý napadne celkem přes 13 metrů sněhu, dá se hoblovat až pět měsíců. I když letos napadlo až v březnu, zato lyžovat můžete ještě teď v květnu…

Resort jako první „kolonizovali“ Rakušané, kteří vystavěli první vleky a stále si drží hotel Marco Polo. Jinak celý resort zainvestovala a vlastní vláda, místy s podporou ruského kapitálu. A dostali mistrovství světa ve freestyle lyžování a snowboardingu pro rok 2023, s čímž si spojují další rozvoj.

• 

• 

Už tu najdete polský penzion, českou půjčovnu a servis lyží. A dostavující se apartmány v New Gudauri nakupuji jako investici často lidé z východní Evropy. Statistiky udávají poslední roky dvacetiprocentní nárůst počtu návštěvníků.

„Dokončujeme pátý dům. Do pěti let zde bude pět tisíc pokojů včetně Radissonu, Sheratonu a dalších světových řetězců. Financuje nám to ruská Sper banka a je to největší projekt v Gruzii,“ tvrdí jeden z developerů Tornike Demetrašvili, který už stavěl Batumi Tower. Roční správu apartmánku teď účtuje včetně úklidu na 700 dolarů.

Ale nemusíte s podnikáním mířit až do těchto sfér. Bývalý americký novinář Paul Stephens tady už druhou letní sezonu buduje s dobrovolníky z celého světa transkavkazský turistický trail. Anebo ještě blíž, Milan Wlasák z Valašského Meziříčí, sem létá s dobrodružnými zájezdy na míru své Georgia-Trip.com a chystá otevření vlastího hotelu. Pořád tu najdete pole, nebo spíš hory neorané.

Kazbegi. Hora, hotel a pět mnichů

Necelou hodinku za Gudauri stoupáme vzhůru po zužující se silnici a pak zase klesáme tunely a serpentinami. Vítá nás Stepantsminda, které se říká Kazbegi. Domy jakž takž drží, o povrchu silnice se to říct nedá.

Z obrovských koryt na ní pijí vodu vyhublé kravky, o kus dál se rozhlíží opuštěný kůň. Náš minivan se jen obtížně vyškrábe do svahu, v němž se obehnaný plotem s uniformovanou ostrahou tyčí Rooms hotel. Srovnatelných staveb (včetně výbavy pokojů i kuchyně) nenajdete mnoho ani v Alpách.

A výhled na ikonickou a dosažitelnou pětitisícovku Mt. Kazbeg (5 047 m), vzdáleně připomínající Matterhorn, už nikde jinde. Jen vybavenost zdejší půjčovny horských kol budí úsměv. Sice Scotty, ale šestadvacítky, nejmíň deset let staré… Typický kontrast.

Na druhý den vyrážíme na kopec minivanem Mitsubishi Delica (starší modely z Japonska za výhodné ceny tu vydrží až do zničení, tj. věčně). Pronájem vozu, který pojme sedm osob, tady vyjde na 700 Kč za jízdu ke klášteru. Cesta se hned za domky s venkovně vedenými plynovými trubkami mění v trail, jehož účelem je snad poskytnutí klistýru po včerejším obžerství. Ne, ne, druhou polovinu jdu raději pěšky. Časově to vyjde nastejno, zážitkově nesrovnatelně líp.

V klášteře Gergeti Trinity, kam už čerstvě vede asfaltka, ve 2 200 metrech na úpatí Kazbegi tu stále žije pět mnichů. Vrcholu se dá dosáhnout za tři dny, možná i míň, s průvodcem za 600 eur. A nebo tu můžete absolvovat očistu osobnosti, něco jako Bruce Wayne v Batmanovi, pro sílu přežití v temné středoevropské realitě.

Gudauri s touto severní stranou hřebene už propojila nová lanovka přes Kobi pass. Tím se výrazně rozšířila nabídka a dosažitelnost terénů, ať pro samotné sjezdovky, tak freeride či skialpové túry. Sluneční záře jen láká k procházce v okolních svazích, z nichž se dá téměř kdykoliv podle chuti a sil vracet dolů do Gudauri.

Loučíme se neradi, stálo by za to prověřit i charakter místních barů. Nestihl jsem zjistit, jak se řekne gruzínsky aprés ski? Ale do večera jsme zpátky v Tbilisi.

Svaneti, tady se narodil Praevropan

A hned ráno pokračujeme do vnitrozemí, do mýtického kraje Svaneti. Maličké letiště v Natachtari za Tbilisi hostí soukromou společnost Vanilla Sky. Sedíme v minihale uprostřed luk a polí a v čas odletu odkudsi přihrčí gazík.

Z něho se vysouká chlapík v holinách, který se na ranveji převlékne do uniformy, kravaty a placaté čepice. Je asi dvacet minut po času odletu, když zřízenci začnou rejdit a honit nás na palubu. To je spěchu najednou. Ale mraky v dáli přinášejí dostatečnou pobídku.

Lístek za pár stovek koupíte na místě. Let na vzdálenost 455 km trvá hodinu a půl. Stroj se třepotá ve větru mezi čtyřtisícovými štíty, jejichž ledové hroty se skřípotem olizují okénka, a pak se střemhlav zapíchne do údolí s přistávací plochou. Vítejte v Mestii. V horách. Nabízenou wine tour si na těchto křídlech snad ani nechci představovat.

• 

• 

• 

• 

Lidé zdejší kraj osídlili už v době bronzové, v 5. století přnl. používali mince. Zdejší unikátní věžovité stavby z 9.-11. století, sloužící ochraně obyvatel před dobyvateli i lavinami, patří do souboru památek UNESCO. A vesnička Ušguli ve 2 300 metrech je nejvýše položeným trvalým sídlem kontinentu. O tom všem se dozvíte hodně v muzeu, které velebí i zakladatele italského alpinského klubu Vittoria Sellu, často sem jezdil.

Možná víc ale překvapí výbava lednice rodinného penzionu na kraji městečka. Dáte si Krušovice, nebo Pilsner Urquell? Tady? V rámci poznávací mise dávám přednost zdejšímu Natachtari. Vůbec se nemusí krčit někde ve stínu! Přestože rozjetý David povídá, že jeho nejlepší součástí je zdejší průzračná voda…

Odpoledne ještě stíháme lyžovačku. V Mestii půjčujeme lyže a boty, dostatečná výbava na dva dny tady vyjde na tři stovky, skipas na 150 Kč. Areál Hatsvali leží dvacet minut cesty autem. Ve všední den začátkem dubna jezdí jen pro nás. Dvě upravené sjezdovky připomenou charakterem harrachovský Čerťák, jen o něco delší. Na horní stanici na Mt. Zuruldi (2 347 m) místní partička lyžníků dokončuje bar a v zapadajícím slunci s úchvatnými rozhledy servíruje další lukulské hody.

S hudbou sdružení Tosca nebo chill-outových dýdžejů z Ibizy a Paříže a vypitými sklenkami vína se rozprostírá tělem povznášející vyklidněná nálada. Život je krásný, já vím. Úroveň hudebního doprovodu obecně, tady hluboko v horách na pomezí Asie, vysoko převyšuje rakouské halekačky nebo česká rádia, vyřvávající lyžařům v tuzemských střediscích. To je důležitý postřeh.

Na druhý den navzdory nebezpečně ocelové obloze míříme ještě výš, do Tetnuldi. Zdejší kopce oživují prozatím čtyři lanovky, z nichž se dají splétat variace freeridových lajn. V lednu sem prý příjely v jednom dni nanejvýš tři stovky lyžařů. Přifukuje, padá mlha, ale náš guide Laša Džaparidze, prý nejlepší, jakého tu mají, nás přesto vede „za roh“.

Při opatrném, ale hodně ostrém traverzu, sklouzává člen naší výpravy, snowboardista Javi z Madridu, „o patro“ níž a pracně se hrabe vzhůru. Čekáme trpělivě a s účasti na vídrholci, ztuhlí nejen zimou. „Letos tady zahynul jeden Němec, zřitil se až dolů,“ ukazuje hůlkou náš ski patrol. Nejvíc práce tady má s naháněním přiopilých Rusů.

Z mlžného oparu začíná hustě pršet. Až čistá pálenka dole na baru vrací mysl zpět do reálného světa. Lyžařská sezona definitivně končí. Ale v čase, kdy čtete tyto řádky, už zase pomalu začíná.

Prométheus v jeskyni, volha u chrámu

Před námi čtyřhodinová pouť za teplem k západu. Údolím mezi kopci pomalu kloužeme podél řeky. Občas míjíme opuštěný shluk baráků se psi pobíhající okolo, až dole pod horami na rovině přicházejí poblikávající města.

V totální černotě se zjevuje cedule s nápisem Tschkaltubo, náš cíl. Rozsáhlá už zase upravená rezidence vzpomíná na zašlou slávu prominentních lázní sovětského impéria, kde se díky 96% vlhkosti vzduchu dobře léčí astma. Dosud sem jezdí z tři tisíce kilometrů vzdálené Moskvy přímá vlaková linka, která byla pod bedlivou kontrolou tajné policie KGB.

Až ráno se zde život probouzí, ale hodně pomalu. Zahrady i kolonády jsou zarostlé vysokou trávou, pár domů je opravených, víc zpustlých. Ještě to nějaký čas potrvá. Jako by se země vzpamatovávala z jaderného výbuchu. Ostatně, všude okolo tu je radon.

• 

• 

• 

• 

To návštěva krápníkové Prométheovy jeskyně, objevené teprve před pár lety, a teď nasvícené fialovými, červenými a modrými reflektory, připomene zrod Scottova Vetřelce. Stalagmity a stalaktity roztodivných patvarů, až oči přecházejí… Fuj, co se to tam za vámi šustlo, Ripleyová?!

Polední zastávka v Gelati, starobylém sídle vzdělanosti, původem klášteru s kostelem, který založil král David v roce 1106 a nyní funguje jako náboženská akademie, připomene sílu opravdu starých časů. Hned vedle fary parkuje možná sedmdesát let stará volha. Ta snad vozila ještě Stalina. „Jezdí, proč by ne,“ hrdě vstává z kamene možná stejně starý muž a strká klíče do startéru.

Před chrámem se vzácnými ikonami kupčíci, jak známo a všude, nabízejí svoje tretky. No dobrá, ty korále vypadají slušně a nestojí mnoho, ať si pocházejí z jakéhokoliv kamínku, snad jen ne z čínského plastu…

Gaumardjos! Na zdraví křísnou číše

Za odměnu nás čekají polední hody v rodinné restauraci. Vedle rozlehlé chalupy mají zahradu s asi dvanácti dřevěnými chatkami. V každé z nich stůl a lavice. Můžete si ji pronajmout a matka, teta i sestra vám začnou servírovat zdejší dobroty. Každý si nabírá podle svého ze společných talířů a misek, které se buď doplňují nebo obměňují…

Nadughi je malá sýrová galerie jako předkrm. Kupati jelito plněné směsí žaludků, jater, masa a granátových jablek. Kubdari toast plněný hovězím. Ispanakhi špenát s vlašskými ořechy. Chačapuri něco mezi chlebem a sýrovou pizzou. Čvištari kukuřičný chléb se sýrem. Mtsvadi gruzínské barbecue. Khinkali knedlíčky plněné masem nebo zeleninou. Svanuri maruli koření, dobarvující unikátní chutě. A Churchkhela desert z ořechů máčených v horké vinné směsi.

Gaumardjos! Na zdraví, křísnou místní číší vína Rkatsiteli z čerstvých hroznů na počest darů země. Mimochodem, pěstuje se tady víc než pět stovek druhů vinné révy, v místech od mořského pobřeží do svahů velehor, některé už od doby bronzové. Stáčejí 150 milionů hektolitrů za rok. To jednoduše za jednu návštěvu nestihnete ochutnat.

• 

• 

Posilněni, zato znaveni vyrážíme na poslední asi tříhodinový úsek cesty východním směrem do Tbilisi. Míjíme druhé největší město Kutaisi, které mívalo až tři sta tisíc obyvatel, Sověti z něj udělali průmyslové srdce, ale poté co továrny v posledních letech klekly,  třetina lidí se odstěhovala do hlavního města, Barcelony i jinam.

Dálnice se poslušně rozšiřuje, a každým kilometrem blížící se metropole se navzdory naklánějícímu se dni jakoby probouzí životní energie v ovzduší. Na předměstí už náš vůz tepe technem, před hotelem vyskakují jako by zelektrizované postavy, ne poutníci, zmožení cestou.

Pátek večer, Tbilisi klokotá tak svěže jako Praha před dvaceti lety. „Je tu Boiler Room, už víte kde?,“ blikají naši průvodci vzrušeně displeji svých mobilů. Kultovní formace techno dýdžejů na světovém turné se právě zastavila ve městě. A jen pár hodin před začátkem píše na facebooku, kde to rozbalí. Tak v Bassiani…

V devět večer se mačkáme ve frontě před starým činžákem, kde se v patře jeden z větších bytů proměnil v hudební klub. Uvnitř není k hnutí, kelímky s pitím putují od baru k žíznivcům lesem rukou (záznam si najděte na youtube.com). Splýváme v proudu, unášení rytmem…

Když v tu chvíli celý dům potemní a ztichne. Vypadla elektřina, po několika marných pokusech napojení na náhradní transformátor, produkce končí. Posmutněle kráčíme k hotelu, za chvíli musíme na letiště.

foto: Tomáš Nohejl

Gruzie

země pod Kavkazem, na pomezí Evropy a Asie

69 700 km2, 3,8 milionu obyvatel

hlavní město: Tbilisi 1,5 milionu obyvatel (skoro polovina celé země)

nejvyšší bod: Šchara 5 201 m

jedno z nejstarších osídlení na světě: první Evropané se před 1,8 miliony let objevili nejspíš tady, stát Kartia zde byl už ve 4. století přnl., později římská provincie, dále součást Byzance, poté silný arabský vliv, kolem roku 1000 zde vzniklo gruzínské království, po roce 1920 ruští bolševici začlenili zemi do SSSR, až v roce 1990 tu Gruzínci vyhlásili nezávislost

gruzínština je nejdůležitější jihokavkazský jazyk již od 1. tisícíletí přnl.

název země zní gruzínsky Sakartvelo, anglicky Georgia podle patrona svatého Jiřího

Horská střediska

Gudauri

2 200 mnm, 120 km z Tbilisi

10 lanovek a 70 km sjezdovek i s licencí FIS

Největší středisko,  výchozí místo pro skialpy a freeride až do 4 200 m, leží na jižních stráních, pro příští rok se chystá propojení směrem pod Kazbegi (tam se dá jít až do 5 000 metrů)

Mestia

1 865 mnm, 480 km z Tbilisi (210 km z Kutaisi)

Tetsnuldi má 4 lanovky a 30 km sjezdovek (s nejdelší kavkazskou 9,5 km), Hatsvali 4 vleky a 7 km sjezdovek

Na dohled pod Elbrusem, skvělé pro freeride, v okolí najdete i těžké horolezecké cesty

Bakuriani

1 700 mnm, 180 km z Tbilisi

8 lanovek, 27 km sjezdovek

Rodinný resort, bohatá nabídka pro snowboardisty, dlouhá zima, okolo mj. vrcholy Kochtagora (2 155) a Kochta 2 (2 255)

Goderdzi

2 000 mnm, 280 km z Tbilisi ((110 km z Batumi od moře)

2 lanovky, 8 km sjezdovek

Otevřen před dvěma lety, na severní straně směrem k Turecku, bývá tu až 7 metrů sněhu, možný freeride