S batohem na zádech pěšky přes českou hranici se vrátili z Etiopie čeští běžci Vaš s Csirikem

Den po Marcele Joglové, která byla v Keni, se vrátili z Afriky další přední čeští běžci David Vaš a Jiří Csirik, kteří strávili tři měsíce v Etiopii (amharsky ኢትዮጵያ) v Suluthe, která leží ve výšce 2800 metrů, ještě o 400 výš než keňský Iten. Díky pomoci novozélandského průkopníka zdejší přípravy Zane Robertsona, bydleli v apartmánech Mimi Beleteové, špičkové běžkyně (maraton za 2:21), která už běhá pod vlajkou Bahrajnu.

Jak se podařilo vrátit domů, Davide?

Úplně na klid, až mě to překvapilo. Omezovaly se lety, náš původně koupený na termín, abychom přijeli dva dny před pražským půlmaratonem, posunuli o den, aby se zaplnila letadla. Z Addis Abeby bylo ještě rušno, letělo s námi hodně Číňanů. Přistáli jsme plní ve Frankfurtu, tam se to hned celé úplně rozprchlo, nikde ani noha.

• 

• 

• 

• 

Pořád zbýval ještě kus cesty…

Autobus do Česka nám jel až večer a komerční dopravci docela nasadili ceny. Dojeli jsme raději až na hranice vlakem, ten byl taky prázdný, Němci ale na nějaké roušky dost kašlou. Pěšky s batohem na zádech jsme pak přešli do Železné Rudy. Jdeme z Etiopie, povídáme. Policajti nám řekli, ať kontaktujeme lékaře, nic neměřili, nikam nezapisovali. Jen nám přišla esemeska, obecné doporučení. Čekal na nás můj táta s autem a dovezl nás domů.

Jak jste strávili poslední dva tři týdny, kdy se už v Česku naplno rozjel výjimečný stav? Jak vnímali zprávy o situaci Etiopani?

Už na nás nepokřikovali Čí-na, Čí-na, protože si dost dlouho mysleli, že jsme Číňani, ale ko-ro-na, ko-ro-na. A některé děti po nás házely kameny. Ale snad to nebrali tak vážně. Strach jsme neměli, spíš jsme se obávali, aby se nezavřelo letiště jako v Keni, a my tam nezůstali. Už jsme se po třech měsících těšili domů. To, že poslední dny v našem apartmánu zlobila elektřina a přestávala téct voda, mohla být shoda okolností.

• 

• 

Jinak jste byli spokojeni?

Lákalo mě poznat zase něco nového a tady se mi to splnilo. Po příjezdu byla ta výška dřina, i když jsem už docela zvyklý. Ale zhruba po třech týdnech jsme běhali denně, bez odpočinku, plán jsme si ladili na dálku s Róbertem Štefkem, který má s výškami ohromné zkušenosti. Našli jsme mnohem pestřejší terény, roviny i kopce, ale hlavně většinou po měkkém. Běžecká atmosféra je možná lepší v Keni, ale tady jsme zase potkali víc těch opravdu špičkových běžců v čele s Mo Farahem. Oproti Keni jsme měli lepší bydlení s vlastním pokojem s koupelnou s teplou vodou a sedacím záchodem, večeřemi.

• 

• 

Další trénující atleti odjížděli postupně podle letenek, nebo jste zaznamenali úprk?

Paradoxně nám přišlo, že tam víc lidí přijelo… Ve sportovním centru Haileho Gebrsellassieho jsme potkávali Turky, německou skupinu, Francouze, před tím u nás v domě bydleli kluci z Eritreje. Snad jen Farah odjel okamžitě a Bekele přestával být vidět. Posledních asi deset dní už nás hlídali, jak si v restauracích myjeme ruce. I řidič, co nás vezl na letiště, přijel s rouškou a rukavicemi. Vědí, že se něco děje, ale netestují tam na koronavirus, počítám, že tam vlna nemocných přijde asi později.

I poté, co se rušil evropský závodní program, jste odtrénovali všechno podle plánu?

Já jsem ještě trošku přitvrdil, když jsem nepotřeboval ladit. Čurda naopak malinko ztratil morál. Já mám před sebou vidinu, že po karanténě, přesně jedenadvacátý den po návratu, odběhnu na cyklostezce z Budějovic na Hlubokou a zpátky svůj vlastní půlmaraton. Probral jsem to i s trenérem Štefkem, znamená to pro mě motivaci. Vím, že na jednu stranu to je k ničemu a jako regulérní čas se mi to nikde počítat nebude. Ale chci zúročit tu výšku, věřím, že bych mohl něco zaběhnout. Budu mít doprovod na kole, dám live stream na GoPro. Jednou jsem jel na kole sám do Chorvatska a lidi mě takhle sledovali a povzbuzovali.

A co další závody, kdy odhaduješ, že se situace uvolní – začátkem června na půlmaraton v Českých Budějovicích?

Problém budou zavřené hranice, nikoho sem nepustí. Vláda se asi bude zabývat masovými sportovními nebo kulturními akcemi na posledním místě. Moc bych si přál, aby se to stalo co nejdřív.

Jak vás přijali doma na vsích, tam bude patrně náročnější situace než přece jen ve více svobodomyslnějších městech?

Jirka zůstal doma ve Vitějovicích, už se chystal jak si narazí pivo. Já jsem jen přespal u rodičů v Municích a pak odjel do karantény v Budějovicích, kde mám pronajatý byt. V době, kdy jsem byl v Etiopii, tam kamarádi bydleli místo mě a ulevili mi s nájmem, nechali mi také nějaké zásoby. Hned po příjezdu jsem zablokoval raději Garmin.

Jak tedy vypadají nejbližší plány?

Koupil jsem si a hned nechal dovézt běžecký pás, mám aplikaci Stryd, hodně mě láká ji vyzkoušet. Nechám si nosit nákupy od sestry, nejsem náročný, moc toho nepotřebuju. Náročné to má celá naše firma Triexpert, běží jen e-shop. Jirka bude mít aspoň víc času na sestříhání našeho filmu Běžci v Etiopii.

Foto: Jiří Csirik, David Vaš

Velký rozhovor s oběma českými běžci o Etiopii čtěte v aktuálním čísle časopisu Svět běhu