Jizerská 50. Řezáčova osudová milá

Jizerská 50 je první ze dvou osudových závodů Stanislava Řezáče, legendy dálkových běhů na lyžích, laufů, které se v posledních deseti letech přetransformovaly z estetické harmonie klasického lyžařského pohybu v bitvu soupažících mašin. A český samorost stále patří mezi ty nejlepší. Jak uspěje, nyní lídr Slavia pojišťovna teamu, v neděli?

Jak jsi spokojený s dosavadním průběhem sezony, rozjížděl ses pozvolna…

Zima je dlouhá, začínalo se už koncem listopadu ve vysoké výšce v Livignu a na to je potřeba být připravený. Věděl jsem, že to ještě nebude ono, protože jsem začal s větším tréninkem až později. Ale v lednu už jsem se cítil dobře. Na Kaiser Maxmilian Laufu už jsem se chtěl ukázat na sto procent, ale tam mi to nevyšlo i vinou lyží. Pak La Diagonela ve Švýcarsku… Forma dobrá, umístění horší, třicáté místo, tedy malinko zklamání.

Viditelné stupně vítězů jsi zajel den na to v rakouském Lienzu.

Hned v neděli jsem jel rychlejší Dolomitenlauf, vyšly mi lyže, mohl jsem vyhrát a skončil třetí. I když to nebyl Ski Classics, ukázali se tu dobří kluci.

Další víkend přišla Marcialonga, kterou jsi před patnácti lety dokázal vyhrát.

Cítil jsem se. Držel jsem se v hlavní velké skupině, roztrhalo se to až za Predazzem. Chybělo mi najet líp do posledního tunelu a věřil bych si na desítky, takhle to bylo dvacáté místo. V posledním stoupání na Cascatu jsem byl dvanáctý. Na posledním – sice krásném – závodě z Toblachu do Cortiny už mi chyběla trošku šťáva, abych uvisel druhou skupinku. Ve dvou a ve třech z kopce nešlo odolat útoku desetičlenné skupiny, sám z kopce neujedeš. Neobvyklý dojezd dolů do města, to jsem byl zklamaný.

• 

• 

Jak se připravíš, respektive odpočineš sedm dní do pro tebe skutečně domácí Jizerské 50?

Vrátil jsem se hned do Ramsau, mého oblíbeného tréninkového místa, kde jsem už byl pár dní doteď. Hned v neděli jsem trénoval, dal si tři fáze. Ze sobotního Toblachu jsem neměl dobrý pocit, protože jsem nebyl ani pořádně unavený. Ale na druhou stranu vím, že mi takový rychlý a krátký zápřah může prospět. Potřebuju něco nalyžovat, abych se dostal do síly, k tomu odpočívám, pořádně se vyspím.

Vnímáš pomalejší regeneraci, v tvých letech, šestačtyřiceti, jistě nesrovnatelnou s o polovinu mladšími Skandinávci? Anebo nejsi chvílemi unavený i psychicky, za těch skoro třicet let, týden co týden po závodech?

Tělo se cítí v pohodě. Původní plán byl teď bez Toblachu, ale ten se změnil, mezitím cestování v autě, z toho jsem rozhozený víc. To se po tříhodinovém závodě podepíše víc. Spíš mi v každém dosavadním letošním závodě scházelo pokaždé něco, abych se udržel mezi nejlepšími.

• 

• 

• 

• 

Na Jizerku se víc těšíš, nebo tě trochu tlačí očekávání okolí?

Žadný tlak v tomhle věku nevnímám, už se nepočítá s tím, že bych měl jet do desítky. Jizerka je pěkný závod, vždycky se na ni těším. Nejlíp se cítím, když vidím, že mi jedou lyže stejně jako nejlepším soupeřům, když nic nehapruje. Pak se s nimi můžu měřit.

Vyhovuje ti profilově, anebo spíš pro to, že znáš opravdu každý metr nejlíp ze všech?

Znám tu trať, to je výhoda, ale mnozí soupeři už tam jezdí roky a poznali ji taky dobře. Bydlím tam, můžu si všechno zařídit maximálně podle svého, to mi samozřejmě vyhovuje.

Jaký bude vývoj?

Na Knajpu je šest kiláků do kopce, tam se to roztrhá a už nejde dojet. Dobří soupažáci se už na rovinách udrží vepředu. Nemůžeš jet sám proti skupině.

Máš tam oblíbená místa?

Dlouhé pasáže, třeba z Knajpy mírně dolů k soušské silnici, nebo po magistrále k Vlašskému hřebenu a Mořině. Ten trojúhelník se mi líbí. Pak stoupání z Pyramidy, panelka, kde vidíš tři kilometry dopředu. Dolů sjezd na Smědavu… a pak od Knajpy, kdy už musíš jet skoro naplno. Čeká ještě těžké místo přes Olivetskou horu a pak už po rovině do cíle. Záleží na počasí, co se pojede. Já bych raději celou padesátku, ne kratší okruhy.

Kdybys měl vzpomenout nejlepší moment, asi nebyl lepší než vítězství v plném obsazení v roce 2012 před bratry Aucklandy…

Loni jsem jel sice za první skupinou, ale od Mořiny jsem měl nejlepší mezičas. Taky jsem měl dobrou formu… Ale ten rok 2012, to bylo nejvíc. Rozervali jsme to s Jörgenem (Aucklandem) a posledních pět kiláků pod elektrickým vedením jeli do plnejch.

Pamatuješ si to, nebo jsi byl úplně v rauši?

Ale jo, pamatuju. Znal jsem to a věděl, že musím nastoupit. Měl jsem dobré lyže, to z kopce musíš. A taky jsem měl od Patria Direct teamu obrovskou osobní motivaci v prémiích za stupně vítězů.

Po Jizerce čeká za tři týdny Vasaloppet, druhý fatální závod tvého života. Jenže ten jsi nikdy nevyhrál… Kdy tomu bylo nejblíž?

Asi rok 2011. Čtyři sta metrů před cílem tam postavili mostík na přechod fanoušků. Jel jsem finiš proti Švédovi Brinkovi už na holých lyžích, risknul jsem to tenkrát, bylo nás pár, ještě Jörgen Auckland, ale Brink tady ještě mazal. Z toho kopečka se mi to rozjelo, dotahoval jsem ho, posunout cílovou pásku o dva metry dál, vyhrál bych. To jsem si jistý. Chybělo mi dvacet centimetrů. On zajel traťový rekord, já měl na desetinu vteřiny stejnej čas.

Konkurenční smečka narostla a ještě tvrdě zrychlila, na Jizerku sice všechna top esa obvykle nezamíří, ale z veteránů laufařů jsi zbyl na dohled už jen ty a Andres Aukland.

Když se připravím a mám nejlepší servis v čele s tátou, jako třeba loni na Vasáku, jsem schopen s nimi jet. Dynamiku a zrychlení jako před dvaceti lety nemám, ale v soupažích jsem zase na tom líp než tehdy. V klasice se jezdilo víc nohama, teď to je na rukou a v nich jsou mezi nejlepšími malé rozdíly. Rozhoduje mazání na holých lyžích, to se pak načítá.

Umíš si představit, co dál, že s toho zimního kolotoče vystoupíš, nebo se svezeš jen dvě tři oblíbené rundy?

To by nešlo, stejně bych musel trénovat… Nevím. Od listopadu trénuju až šest hodin denně, k tomu příprava materiálu, soustředění, samé cestování. A mám z toho třicátá místa, to už mě tolik nebaví, motivace klesá. Vím, že za ty roky musím pomoct Lence doma i s penzionem, věnovat se klukům, přes zimu na ně vůbec nemám čas.

• 

•