Maraton uzavřel skialpovou Korunu Beskyd. Málem se lyžovalo na blátě
Sdílet
O uplynulém víkendu vyvrcholila skialpinistická Koruna Beskyd třetím a nejnáročnějším podnikem seriálu – Kilpi Skialp maratonem. Nejdelší závod tohoto druhu v Česku měřil přes 27 km a jako každoročně startoval na Zlatníku pod Lysou horou. Ani letos jsme při tom nemohli chybět.
Ještě v polovině týdne se vyššími patry hor prohnalo několik menších sněhových přeháněk, takže i vydřená místa na úzkých zkratkách v lese se novým prašanem zacelila, vypadalo to na další sobotu v pohádkových polštářích čerstvého sněhu, třpytivé krystalky v únorovém slunci a dechberoucí výhledy z nejvyššího bodu Beskyd. Počasí si však zásadně dělá, co chce, takže už v pátek před závodem se výrazně oteplilo a do letošní podprůměrné sněhové pokrývky vydatně zapršelo. V sobotu dopoledne panovaly v podhůří spíše jarní teploty a na tvářích organizátorů ze spolku Beski přibývaly vrásky téměř exponenciálním tempem. Při výkladu trati dvě hodiny před startem ještě vše konzultovali se špiony na trati a verdikt zněl: „Je to na hraně, ale půjde to“.
Na Zlatníku závodníky čekaly velké zažloutlé fleky trávy vykukující ze sněhu sjezdovky Fela a bílý poklad se doslova ztrácel před očima. S úderem 15. hodiny vyrazili na trať až na výjimky všichni, což mělo hned dva důvody. Jednak snahu absolvovat co největší úsek trati za světla a také skutečnost, že tam, kde je sníh teď, už může být za půl hodiny jenom bláto a listí.
Sněhem, blátem jehličím…
Funím za houfem skialpinistů do sjezdovky a hned nad ní v zúženém trychtýři narážíme na první bezsněžné místo. Buď po zbytcích ledu, nebo na botách po blátě. Volím led, pásy drží, ještě pár metrů k silnici a začíná první sjezdový úsek. Inu, sjezdový, za normálních teplot a po kvalitním sněhu se po silnici lyže pěkně rozjedou, dnes ale tající sníh neskutečně brzdí, je nutné dobře volit stopu po méně rozměklých částech silnice, levá, pravá, poslední metry a zase nasazovat pásy.
Ve stoupání nad krmelcem směrem k „papeži“ nám stojí v cestě dvojice pramenišť, pořadatelé nám na nich připravili sněhové můstky, takže není třeba sundávat lyže, perfektní, každý joule se bude hodit. Stoupáme v dlouhém, tu a tam přerušovaném hadu na Zimný, tahle část je vždycky hezká, sklon tak akorát, sníh ještě slušný, sem tam výhled, uteče to jako voda.
Bruslařská vložka
Na Zimném následuje další „sundávačka“, pásy mizí v batohu a má noha v rozměklém sněhu. Při teplotách vysoko nad nulou se pekelně bořím, traverz až ke studánce Labašky je koneckonců celý učiněným peklem, sjezdové pasáže nejedou, z měkkého sněhu se při bruslení nelze odrazit, věřím, že padesátikiloví pavouci v čele závodu s tím takový problém nemají, ale my „80+“ zažíváme hotové galeje. A bude hůř.
Prudký stoupák na Malchor je celý posypaný jehličím a jediným pozitivem tohohle pro mě osobně velmi neoblíbeného úseku je zjištění, že mohérové pásy drží i na kombinaci bláto+jehličí. V téhle pasáži naříká technika i lyžař. Posledně jsem tady viděl aspoň tetřeva (kterého ochranáři uměle vysazují na sousedním Travném, ovšem svéhlavý pták se proti jejich vůli zdržuje právě pod Malchorem), tentokrát nic. Za Malchorem, což je jeden z vedlejších vrcholů Lysé, dostávám zase trochu chuť zabrat, psychická složka je kolikrát daleko důležitější, než ta fyzická.
Severní stěnou k vrcholu
Radost netrvá dlouho. Finále po severní sjezdovce, legendárním černém padáku, na kterém vyrostly celé generace beskydských lyžařů, je totiž brutální. Buď přímo padákem vzhůru, nebo kličkovat vyšlapanými serpentinami se změnou směru každých deset metrů. Beru to přímo nahoru, těžký sníh klade odpor, v nejnevhodnějším místě mezi oplocenkami ztrácí pás kontakt a po břiše kloužu zpátky k Malchoru. Snažím se zachytit dřevěné ohrádky, smrčku, čehokoliv. Nakonec pomůže až zaseknutí hrany.
Upouštím páru peprnou kletbou zahrnující kombinaci výrazů z reprodukční i trávicí soustavy a vydávám se zase k vrcholu. „Tudy už jsem dneska šel“, honí se mi zlomyslně hlavou. Nad tímto povedeným žertíkem se bavím celý zbytek sjezdovky až na vrchol. Na Lysé jako obvykle fouká, vysílač v mlze spíše tuším, i když není dále než 50 metrů, odbočuji mezi stíny obou horských chat a projíždím časomírou. První Lysá zdolána. „Čaaaaj“, ozve se z mlhy.
Na vrchol právě dorazil vedoucí závodník v rámci druhého kola. Zatímco se mi podařilo strhnout pásy a uložit je do batohu, lídr závodu projel časomírou, vypil čaj, shodil pásy a zmizel v mlze. Přepínám vázání, dotahuju boty, nahazuju batoh a vrhám se do bílé tmy za ním. Jižní sjezdovka se sice dá sjet na dva oblouky, ale musí být něco vidět. Kombinace orosených brýlí a mlhy vyžaduje zvýšenou opatrnost a další dva oblouky navíc, najíždím na silnici, balím „vajíčko“ a zapínám autopilota.
Letos už jsem tudy dolů jel tolikrát, že žádné překvapení nehrozí. Kilometry utěšeně naskakují, v horní pasáži sníh ještě i trochu jede, dole už je to horší, úseky s tající břečkou tahají za nohy a je potřeba dávat bacha, autopilot by se nemusel vyplatit.
Repete…
Do druhého kola vjíždím se slušnou rezervou před limitem, kdo dorazí na křižovatku nad Zlatníkem po 17.30, má smůlu a do druhého kola nesmí. Sjezd dodal trochu energie i elánu a začínám mokrou zkratkou ťapat zase nahoru. Na úzké stezce je to příšerné, místy sníh úplně zmizel, jasně, je teplo a pršelo, jenže tady za to můžou nezkušení lyžaři, kteří jezdí zkratkami pluhem a sníh z lesa vydřou, i když obleva není.
Cesta dolů už by byl pokus o vraždu lyží, nahoru se ještě se skřípěním zubů a kamení pod pásy dá. Oblíbený úsek na Zimný zase uteče, stmívá se a najednou nikde nikdo. Beskydy začíná objímat noc a ze závodníků se začínají stávat vetřelci s čelovkami. Vnikají do klidu hor, zablesknou svými reflektory a zase zmizí ve tmě. Na vrchol zbývají poslední stovky metrů, časoměřič už dávno zalezl do chaty, vždyť nás nahoru šplhá už jen pár posledních. Ještě jeden čaj a druhý sjezd na autopilota.
Sbíhám z křižovatky lesíkem na sjezdovku, ještě jedno nasazení lyží, sjezd kolem lesíka do cílové brány. Je hotovo. Pocitově se to sice hrozně táhlo, ale ve skutečnosti jsem v cíli o dvaadvacet minut rychleji, než při minulé účasti, navzdory blátu, jehličí a bleskové oblevě.
Závod se podařilo odjet doslova za pět minut dvanáct, konat se o den později, nebylo by na čem lyžovat, ale organizátoři odvedli výbornou práci, takže i když počasí nepřálo, všichni si z Lysé hory určitě odvezli silný zážitek. Večer při slavnostním vyhlašování a tombole už byly všechny ty nedávno úsilím zkřivené tváře zase usměvavé.
Kompletní výsledky Kilpi Skialp maratonu i celé Koruny Beskyd hledejte zde. Z vítězství se radují Milan Damek (2:07) a Eliška Vondráčková (2:40).
Foto: Pořadatelé
