Klikněte pro hledání

Lyže

Ikonická párty milců tuleních pásů prozářila kopce nad Pecí

Sdílet

Zásadní a vrcholná akce českého skialpinismu Noc tuleních pásů proběhla o víkendu v plné parádě v Peci pod Sněžkou. Ačkoliv se vinou špatných sněhových podmínek měnila trasa dva dny před startem. Na ten se těšili stejně (móóóc!) veteráni, Krkonošští, Pražáci, Moraváci, cizinci i novicové – jako třeba autor těchto řádek.

Odpoledne před startem bylo pošmourno a nad nulou, poprchávalo… Přesto tulení komunita začala zahřívat atmosféru na registraci v Klondike baru. Zkoušely se účastnické čapky, padla první pivka, na poslední chvíli probíhala kompletace dvojic, neboť nemoci a obavy z počasí prosily startovku. Poznávám parťáka, Kuba Gembal z Hradce, taky my jsme se tak nějak našli. Přitom 500 závodních čísel pro 250 dvojic bylo letos (resp. loni v prosinci) vyprodáno za dvě hodiny, takový byl zájem!

Ten stoupá každým rokem, od l. p. 2004, kdy tu Jirka Pleskač a spol. tenhle potlach založili. I po letech vládne pořád pohodová atmosféra soudržné komunity, jako kdysi v začátcích třeba u triatlonistů, teď možná trailových běžců. Módní a byznys trendy sem z ošklivého mainstreamu moc neproniknou.

Startovalo se ze břehu řeky Úpy pod Javorem, na ledové plotně už bylo ošemetné se jen udržet, natož z ní vyrazit. Tak jdeme na to, zdravím sousedku z naší ulice. Kiláček po silnici vzhůru k dolní stanici Hnědého vrchu se běžel/šel s lyžemi na batohu, už tady pár borců zahučelo z kluzké krajnice do škarpy. S úsměvem, jistě.

Bramberkem vzhůru, Zahrádkami dolů

První ze tří kopců se stoupal sjezdovkou Bramberku. Jak mi to půjde v závodním módu/nervu? Hned u Smetanky cítím, že to bude hustá rachota. Zuby nehty, gumu nemáme, držím parťáka. Dřepkins, Viki? Ani nápad!

U rozdělení dolní poloviny na černý a červený vršek stoupá profil, byť míříme na ten mírnější, boříme se od dun sněhového písku. Hrubá síla, anaerobní přídus i hledání ideální techniky činí z tohoto úseku torturu, jaká se už naštěstí nebude opakovat.

Docházím značně zajetý k rozhledně, strhávám pásy, cpu je pod vestu, přetáčím vázko a těším se první sjezdík, nebo snad rovinku? Tuhle cestu jsem neviděl už téměř padesát let, kdy mě tudy tahal táta na krosně na Hradeckou boudu, která později vyhořela a už tu dávno není…

Docela to jede, lehce přibrusluju a nořím se do vzpomínek. Do ledové přítomnosti mě probouzí vrzání kamení s jiskřivým efektem pod skluznicí. Naštěstí jen kratičký úsek při napojení na sjezd z Lišky směrem k Lesní a Zahrádkám…

Pouštím to dolů, rád za čelovku, já její odpůrce, měsíční šajn by nestačil. Nahoře na Zahrádkách prudce levá, otvírá se mi a kouše brzdička. Za boha nejsem schopen znovu nakopnout patu (pak špici). Nepomáhá síla, ani kletby… až pořadatelé, regulovčíci.

Asi na čtyřicátý devátý pokus zacvakám, a narvaný adrenalinem z rozčílení to pouštím střemhlav. Helmu mám, dobrou, cyklistickou. Na otevřené sjezdovce je líp vidět, až v dolním trychtýři to chce pozorněji hledat cestu mezi vykrouhanými ledovými boulemi a nahrnutými kopami. Ani na sjezdových lyžích si to tady nedokážu představit jako příjemný zážitek. No co, hlavně že je silný, že.

Lyžokros na Slatinných loukách

Znovu strháváme a míříme vzhůru. Mírnějším šikmým svahem k Žižkově boudě a Husovce, pak na Pražskou. Traverz ledovým zrcadlem je taktéž svérázná disciplína, rozhodně ne rozmilá skialpová vycházka. Motivaci však dodává svižně nastupující dáma v bílém. Nepouštím se pohledu na její pozadí a daří se mi předbíhat několik soupeřů. No vida!

Podél lesa ukazují cestu červená světýlka, vdechnu jeden gelík a kousek za Pražskou přecházíme do roviny. Ale návodčí u trati velí: Nechat pásy, je to nebezpečné. Skluz je svižnější, ale přece jen brzdný efekt pásů nezvykle zatěžuje stehna a v prudké zatáčce ke Slatinné louce mě žahne křeč do třísel. Vždyť už máme za sebou možná osmdesát minut, to by nebyl můj vnitřní tempomat, aby se takhle nepřihlásil.

Cestou mezi stromy to je šrumec, ledové plotny, občas kořen, průrvy do rýh potoků. Motokros, nebo snad lyžokros? Do poslední části nás pořadatelé navigují ke straně: Sundat lyže! Opravdu to jinak nejde. Ocitáme se na vrcholu Javoru a pokračujeme po sjezdovce do Javořáku. Tady se to už zase dá pustit, místa dost. Rozlet/jezd boostuje potěšení, že už zbývá poslední kopec.

Dole se při nalepování pásů servíruje i čaj s rumem z kelímků. Ó, jak lahodný nektar! Jen to plahočení sjezdovkou nahoru se po chvíli začne zajídat.  Vidina cíle jako by ho v mozkovém itineráři zkrátila, realita prodlužuje do správných rozměrů. Škrundám se vzhůru a notuju si: „Držte huby nohy“, jak si vždycky velel (a později i napsal na ponožky) Tour-veterán Jens Voigt.

Endorfinová levitace

Teprve napočtvrté servu pásy a nakopnu vázání bez zaváhání (panečku, to je mi rýmovačka, resp. jazykolam…). Probruslím to spojovačkou nahoru na Muldu/Smrk a pálím to sjezdovkou dolů. Ke konci v hromadách sněhu volím bezpečnější stopu, neboť ztuhlé svaly hrozí při karambolu křečí.

Až cestou k dolní stanici Javoru už to zase bezstarostně pouštím a přemýšlím, kde bude přesně cíl. Vynořím se mezi dvěma chalupami před kasou a už ho vidím! Prudká pravá a posledních třicet metrů hlubokou hrabankou stromečkem do cíle. Jako bych se zastavil, ale to už přeci dobejčíme, hochu…

Nevídaný endorfin zaplavuje tělo, na krku se mi zhoupne medaile, vrhám se po koláčcích a čaji. I ve dvaapadesáti se vám ještě může přihodit něco příjemného poprvé.

Stačí na to třináct kiláků po horách s trasou normálkou. Čas někde kolem 1:50, umístění na stovce, no jo, čekal jsem to rychlejší. Ale už se těším napříště – bez puchejře, ozývajícího se každým krokem jak dotyk cejchovacího železa, bez narvanýho lejtka, kam se každým škrundem zapichuje kudla. A vzhledem k věku, jen šest starších přede mnou.

S matrošem od Dynafitu (lyže 84, boty TLT 8, pásy s Pomocou už chycený) spokojenost, ale sám jeho guru Matúš později poznamená, že vítězové (čas 1:05) ho mají o deset možná patnáct minut rychlejší…

Ještě chvíli užíváme cílovou atmosféru, ale pak přece jen pílíme za teplem a Staroušem do Klondike baru. V povznesené euforii se ocitáme ve sladkém časoprázdnu. Tam se vznáší rizoto, tramtadadá vyhlášení vítězů, valí se nekonečný proud zážitků, kolem levitují kámoši, piva, holky, burácí diskotéka s výtečnou živou kapelou S-bandem… Vyplivuje nás to zpátky až pozdě v noci, některé nad ránem.

Na druhý den si dávám jako after párty osamocený výšlap na Černou horu, zčásti v protisměru trasy, za odměnou v podobě borůvkového piva.

Taková byla Noc tuleních pásů 2020. Díky za ni!

P. S. Výhru na trati i později na parketu náležitě oslavil Radek Groh s Michalem Štantejským (1:03). V mixech byla nejlepší jeho sestra Karolína, bývalá česká reprezentantka v běhu na lyžích a nyní učitelka ze Špindlu, s Vráťou Drtinou (1:09 absolutně pátí). Mezi ženami elitní česká adventuristka Tereza Rudolfová s Johanou Mackovou (1:17). Objevilo se plno známých tváří z hor, běhů, triatlonů, bajků a podobných partiček.

Komplet výsledky zde: https://www.sportchallenge.cz/cz/noctulenichpasu/vysledky

Foto: Jakub Cejpek

Další skialpová ochutnávka je tady: Kitzsteinhorn

Značka

Mohlo by se Vám taky líbít

Napište komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *