Fitness, procházka Starým Městem i pivo aneb Kari Traa(ová) v Praze
Sdílet
Jak ten čas letí. Kari Traa(ové), norské krasavici a hlavní hvězdě lyžařské disciplíny jízda v boulích, je už pětačtyřicet. Šarm ale neztratila, stejně jako ho má značka jejího sportovního oblečení, nesoucí její jméno (ta už funguje sedmnáct let), se sloganem For Girls by Girls. Čtyřnásobná mistryně světa a sběratelka kompletní trojice olympijských medailí navštívila Prahu. Zacvičila si tu se svojí zdejší ambasadorkou Evou Samkovou, ale zašla i do pivovaru Staropramen nebo obchodu Norské módy, která její oblečení prodává. Trojnásobná nejvíc sexy žena své země zavzpomínala hlavně na sportovní roky.
Jaké pro tebe bylo s kariérou skončit? Smutné, nebo plánované?
Byla jsem připravená, ale smutné to bylo. Věděla jsem, že to tak bude, protože miluju všechno, co v životě dělám. Ale cítila jsem, že musím skončit, že je čas na něco nového a taky si myslím, že je dobré skončit, když pořád závodíš dobře. V té době už jsem měla svoji značku, viděla jsem, že funguje, takže jsem věděla, že budu mít co dělat a můžu se dál rozvíjet jiným směrem. Nebála jsem se, že nebudu mít co dělat.
Takže se ti stýskalo po závodech?
Jo, tak šest, možná deset let. Krátce po konci kariéry jsem ukončila i vztah, který jsem měla. Bylo to pro mě těžké období. Ten začátek. Pak jsem vedla skupinu pětadvaceti holek pár let. Jela jsem s nimi i na nějaké světové poháry. Bylo to smutný, ale hezký. Ale postupně tam bylo méně a méně lidí, co jsem znala.
Přemýšlela jsi někdy o comebacku?
Ano. Ještě v roce 2010, kdy už jsem měla děti. A pak v roce 2013, když bylo mistrovství světa u nás ve Vossu. Cítila jsem, že ten sport byl pořád na stejné úrovni, možná i trochu pod ní, že bych byla schopná dobře se umístit. V tu dobu jsem pořád hodně trénovala a lyžovala. Ale když jsem o tom uvažovala, říkala jsem si: „Když to udělám a vyjde to, co to bude pro ten sport znamenat?“ Vlastně by to bylo hrozně špatné, kdyby se to povedlo. Tak jsem se rozhodla, že místo toho budu dobrá máma pro svoje děti.
Od jakého věku jsi ty sama lyžovala?
Začala jsem úplně odmalička. Myslím, že jsem lyžovala od dvou let. Měla jsem lyže ráda. Dělala jsem snad všechny lyžařské sporty, jaké jsou.
Jak ses dostala k freestylovému lyžování? Bylo to něco, cos chtěla dělat od malička?
Vyrostla jsem ve Vossu. A tam máme klub freestylových disciplín – jako je jízda v boulích nebo akrobatické skoky nebo taky balet na lyžích (to už dnes ani není sport). Děti, které byly členy toho klubu mi vždycky přišly strašně cool a vypadalo to, že je to opravdu baví. Tak jsem si řekla, že to zkusím.
To ti bylo asi čtrnáct, že?
Ano, byla jsem celkem nesmělá, to mi dneska nikdo nevěří. Do té doby jsem jenom lyžovala s kamarády, jezdili jsme po boulařských drahách, co jsme si připravovali. Ty byly opravdu hrozné, ale připadalo mi to hrozně v pohodě. Když jsem se konečně odhodlala a vstoupila do klubu, byla jsem nervózní. A měla jsem pocit, že každý je lepší než já.
Kdy ti to začalo jít?
Vždycky jsem věděla, že jsem dobrá ve sportu. Byla jsem dobrá ve všech, které jsem vyzkoušela. A tak jsem prostě jela a trenéři říkali: „Do háje! Ty jsi fakt dobrá! Kdo tě to naučil?“ A já na to: „Moje babička.“ Vždycky mi dělala na Velikonoce boulařskou dráhu a skoky, tak jsem to řekla, ale vlastně mě to nikdy neučila. Jezdila a skákala jsem, jak mě napadlo.
Měla jsi nějaký vzor?
Jo, to jsem měla. Z Vossu pocházel jeden olympionik, boulař. Hans Engelsen Eide. Viděla jsem ho v televizi, na olympiádě v Calgary 1998. A říkala jsem si: „Panebože, tohle je fakt bomba!“ Vlastně tohle byl ten impulz, proč jsem se odhodlala jít do freestylového klubu a vyzkoušet to.
Jaké je závodit ve sportu, kde rozhodují rozhodčí a ne třeba čas nebo něco, co se dá měřit?
Jo, tohle je těžký. Občas prostě vidíš, že nemají pravdu. Je těžké závodit, když nejsi úplně přesvědčená, že mají pravdu. Když jim na sto procent nevěříš. Často mě napadlo, že by bylo lepší, kdyby to bylo třeba jenom o rychlosti nebo jenom o náročnosti skoků. Ale pak by se zase nikdo nesoustředil na techniku, na dopad po skoku… Bylo by to jiné. I když to pro mě bylo těžký, vždycky jsem se přesvědčila o tom, že mám ráda ten sport tak, jak je. A tohle k němu prostě patří.
Povídalo se, že na tvé poslední olympiádě v Turíně 2006 tě o zlato připravili právě rozhodčí… když jsi skončila druhá.
Jo? To mi nikdo neřekl, tomu už se směju. Možná nejbližší známí. Ale ano, byly tam nějaké nejasnosti při dopadu, myslím, že to spíš rozhodčí neměli šanci pořádně vidět, nemyslím, že mě chtěli poškodit. Navíc, vítězka si to zasloužila, jezdila opravdu dobře. Nebrala jsem to jako křivdu. Maminka byla ráda, že mám kompletní sbírku medailí, takže to dopadlo dobře.
