Králem Noci tuleních pásů se stal(i) Skalický Jánošík…

Olympijská premiéra skialpových sprintů v Bormiu? Ano, ale… skutečným svátkem i topem sezony českých skialpinistů byla zase Noc tuleních pásů v Peci pod Sněžkou. Už podevatenácté. Zase dokonalá endorfinová kúra!

Pro mě pátá. První bez chyby. Jasně dělá je každý, ale jen blbec opakuje…

Už registrace, příjezd i zabydlení kousek od startu a prezentace proběhly jako po másle. To ostatně tak trochu připomínala i sněhová pokrývka, testovaná silnou oblevou…

Poslední záchod stíhám, čelovka svítí, zahájení stíháme. Od kapličky běžíme a už se boříme do stopy pod lanovkou na Sněžku. Boty správně povolené, pásy přilepené.

Škrund, šoup, hek… To půjde. Není zdaleka tak husto a nevraživo jako minule. Místy se dá i v cikcakách zkratkou předejít, jen se nesmíte chytit do gumy se zavěšenou dámou nebo mezi čouhajícími klacky a šutry.

Taky vím, že tady nevyhrajete tím, že půjdete přes limit. Teprvá až se za nekonéééééčně dlouhým horizontem rozsvítí světlo prvního bufetu, naskakuje turbo i v hlavě.

Po tvrdé dřině přijde zábava. Tím spíš, že parťák Kuba už svlíká pásy těsně přede mnou.

Tak šup šup, jedééém na Portášky. To, že na lesní cestě přifoukne vzhledem k teplotě nevadí tolik, jako cáry husté mlhy. Svištím s očima přilepenýma k zemi, cestu hledám spíš po hmatu, světýlka značící trasu místy mizí. U Chaty na Portáškách úplně, až opuštěný znejistím… ale kam bych asi tak měl jet než dolů, že?

Naštěstí v půlce sjezdovky už je vidět a povrch vypíná brzdu v hlavě.

Silnice se přechází ve dvou, jinak vás nepustí, to je nóvum, správně. Vdechnu gel a znovu s chutí do rachoty. Víme, že druhé stoupání je mírnější. I jeho prudší část se chová přívětivěji než jindy. Dakota se zjevuje až nečekaně rychle, to stojí i za prosečko!

A zase dál Javořákem, už jen kousek k vrcholu. Ale přesvědčte motor k větším otáčkám, než má kapacitu… to nedokázal ani Enzo Ferrari. Zkrátka tvrdej arbajt, jak říkával šumavský bard Standa Frühauf, co vydrezíroval Kačenku Neumanovou.

No a jsme tady, pásy dolů. Já můžu!     

Sjezd do koryta pod Husovkou v pohodě, varování pořadatelů se nenaplnila. Ještě kousek šikminou na vrchol Zahrádek, i tady se dá předbíhat. Pásy už ani nebalím, jen narvu za kombinézu. I vždy nejhůř upravená sjezdovka v Čechách vypadá při dnešní podmínce milosrdně.

Pouštím to, bruslím, skáču do cíle, hned s Kubou.

Tvář zalijí slzy štěstí, nohy olovo únavy. Ještě lepší, než jsme si dokázali představit. O dvacet minut než loni, těsně nad dvě (hodiny). Absolutně 66., v 80+ dokonce 22. (a to máme +20).

Dva čaje, dva koláče – a na nechytatelné vlně euforie konečně vzhůru na pivo s S-bandem do Klondiku.

Začíná druhá část. I tam jsme zvládli finiš se ctí a do postele zapadli dřív než kdykoliv jindy.

Ona pak sluncem nazářená nedělní dojezdná se Svijanským výrem na Výrovce vyšla taky skvěle. Jen sjet dolů divočejším Modrákem už to vinou nedostatku sněhu nešlo. Ale kdo by tady hledal mouchy, že?

A kdože se zapsal mezi vítěze?

Tentokrát federální dvojka Dynafitu, Pavel Skalický ze Žamberka s Kristiánem Jánošíkem z Liptova, oba členové armády. „Viděli jsme se naposledy loni v březnu, oba jsme měli přes léto víc starostí, já odtrénoval o čtyřicet procent míň hodin než před rokem. Ani jsme nevěděli, jak to sedne. Ale byli jsme hodně vyrovnaní ve výstupu i ve sjezdu, nečekali na sebe, ani nemuseli tahat. Nešetřil jsem se, držel se za mnou i v těžších pasážích dolů, nemuseli jsme se ohlížet,“ pochvaloval si český člen. Trať zvládli za 1:08:00.

„Měli jsme respekt z obhájců,“ přiznal bez ohledu na relativně nedávný návrat Radara Groha z Himálají. „Věděli jsme, že Jáchym Kovář poběží rychle do kopce, v prvním prudkým stoupání na lyžích jsme šli dopředu a napálili to. Získali jsme náskok a dostali se do klidu. Nahoře v mlze jel Kristián první, neznal to, byl nervózní. Ale zvládli jsme to s náskokem (-3:15), až jsme byli překvapení, jindy to bývalo natěsno,“ dodal Skalický, který vyhrál už předloni s Jakubem Fabiánem. Ten nyní s Pavlem Ondráškem skončil třetí (-4:41).

Vítězové měli napilno i po krátkém angažmá na after párty. Jánošík pílil do Malé Fatry, kde v neděli vyhrál Vrátná skialp Challenge. Oba se pak potkali v týdnu na čtyřdenním mezinárodním armádním závodě hlídek Winter survival… A možná jako soupeři se utkají v březnu na ikonické Pierra Mentě, která je mistrovstvím světa dvojic. „Tříminutové sprinty jsem zkoušel taky, ale už mi je 34 a nechám to mladým,“ usmál se při otázce na olympijský sen český mistr Skalický, dřív spíš biker maratonec, který v roce 2016 vyhrál i Drásala.

Ženám vládla hvězdná dvojka Marcela Vašínová, skvělá skialpinistka i trailová běžkyně, s Terezou Rudolfovou, která je se svým přítelem Tomášem Petrečkem mj. členkou elitního českého týmu v Adventure race. Osmé absolutně za 1:22:26. „Krásně nám to šlapalo, já tady šla jen jednou před pěti lety na zkrácené trati. Strašili mě těžkým výstupem na Růžohorky, ale to mě opravdu bavilo, ty cikcaky. Neznala jsem to nahoře a nebyla si jistá, jestli jedu dobře. Bála jsem, že by mě Tereza zabila, kdybych zabloudila. Ostatní holky jsme neviděly, ale honily jsme se s Poláky. Brali to drsně, šlapali nám na lyže, jeden se rozsekal v posledním sjezdu, zůstal vzadu a druhý se přesto na cílové čáře nacpal rukama před nás,“ smála se Vašínová, která žije a trénuje okolo Salcburku. „Pracovat nestíhám a sponzory shánět neumím, takže všechny úspory dávám do sportu,“ dodala zvesela a zasnila se letošní touhou po Pierra Mentě i běžeckém Mont Blanku.

Ocenila také výkon nejlepšího mixu Olejníčkových, který dokončil těsně před nimi. „S Janou jsme byly na výletě, sjížděla velmi dobře, má velký potenciál.“ Lukáš je bývalý znamenitý běžec, nejen akademický český mistr v krosu. „Děkujeme za uznání, snažíme se udržovat,“ usmál se skromně.

Za zmínku stojí ještě páté místo sedmnáctiletých nadějí Vítka Dlouhého a Šimona Součka (Rock point/Tilak). Ukázaly se i další známé tváře odjinud, třeba biker Michal Bubílek s Václavem Sopouškem (1:27), nebo hradečtí držáci v součtu 116 let Petr Kubíček a Jarda Krejcar (1:54), horský vůdce Pavel Žofka s Evou Fabiánovou (1:56). Nejstarší dvojku (126) vytvořili Jiří Pospíšil a 70letý Jiří Špaček (2:16). Startovní kapacita 250 se nakonec nevyčerpala celá nejspíš vinou obav z nejistého počasí. Do cíle dorazilo 176 párů.

Chyběl tam snad jen jeden VIP, Gabo Adamec, „Řekl jsem si, že na to závodění už v 65 s vyměněnou ledvinou kašlu,“ pokrčil rameny na after párty. „…ale v 70 se vrátím,“ dodal vzápětí s ďábelským smíchem. Tak se těšte, kdo ještě nemáte jeho skalp (ne skialp).

Spokojeně hodnotí průběh i jeden ze dvou otců zakladatelů Jiří Pleskač. „Při slavnostním startu nás zaskočila kolize s dětskými závody na Javoru, ale zvládli jsme to rychle přes most u Horské služby a průvod Pecí měl náramný ohlas,“ oddechl si. „Výstup byl relativně dobrý, jen jednu vyvrknutou nohu museli záchranáři stáhnout na matraci na botách. Měli jsme vylepšený přeběh silnice v Úpě, Dakota skvělá jako vždycky a z cílového prostoru jsme líp vyvedli lidi. Na příští rok už máme vymyšlený další překvapení.“

Závod přinesl už popáté vrchol Skialpuj festu. Ten přidal den programů navíc, přednášky a workshopy nahrával a poskytne je online. Přivítal i světovou star Benedikta Böhma na přednášce v Grand hotelu Hradec, jen však z rodinných důvodů nestihl slibovaný start. Fest i tak přilákal na pět stovek milovníků chlupatých lyží.

Příště se potkáme 14.-17. ledna 2027.

Díky materiálu Dynafit a Leki.

foto: Tomáš Binter/Skialpuj.cz, Tomáš Dudek

Loňská reportáž je zde.