Děda z Cholupic – Diamantový muž z Ibizy vzpomíná, píše a baví(me) se

Jak se stanete mistrem světa, anebo jak ztratíte brýle (a pak je pochopitelně obtížně hledáte) v supermarketu, abyste si mohli obsatarat večeři? Jak (ne)přinutíte psa ke sportovnímu výkonu na horách, anebo jak s ním vylepšíte vánoční výzdobu? Zážitky téměř historické se mísí s těmi až banálně každodenními. V půvabně úsměvných, až křehce nekomplikovaných příbězích, formálně snad hodně osobních črtách nebo minipovídkách.

Ladislav Kopsa, celoživotní sportovec (vystudovaný strojař zemědělských strojů, pak pojišťovák a hlavně bezva kluk, chlápek a teď děda) z Prahy, kanoista, běžec i lyžař a nyní psovod, si je začal psát pro vlastní potěšení. Když je zveřejnil na facebooku, až ho zaskočil tuze příznivý ohlas. Tak se rozhodl vydat je jako knížku. Vlastním nákladem. Hlavně pro přátele a známé. Ale taky pro dobrou věc, veškerou tržbu chce věnovat nadaci pro děti, které nemají ve škole na obědy. „Někde jsem to četl a nemohl uvěřit, že to je ještě dneska v Česku možné,“ říká.

Rukopis se pomalu chystá do výroby, knížka bude hotová snad začátkem června. Dáme vědět a prozatím nabízíme ochutnávku. O tom, jak Češi objevili, poznali a později ovládli závody diamantových mužů (a žen) na Ibize, kvadriatlon.

Ibiza

V záplavě vzniku nových, více či méně atraktivních a zajímavých sportů, jsem si uvědomil, že jsem u jednoho začátku byl také.

Někdy v zimě roku devadesát jedna jsem se dozvěděl, že se na španělském ostrově Ibiza bude konat první mistrovství světa v kvadriatlonu, které pořádá rumunsko- italský princ a extrémní multisportovec Sergio Ferrero di Muresanu. Ten na Ibize žije a připravil tam už několik nultých ročníků. Později také založil Světovou kvadriatlonovou federaci.

Jako všestranného vytrvalce, který se po ukončení kajakářské kariéry věnoval na hobby úrovni triatlonu, jsem hned věděl, že to bude závod jako ušitý pro mě na míru. Spolu s kamarádem z loděnice a výborným sportovcem Petrem Polívkou jsme začali pátrat po dalších informacích. Napřed jsme si museli ověřit, kde Ibiza, katalánsky Eivissa, vlastně leží. Ze zeměpisu základní školy jsme jen věděli, že je součástí Baleárského souostroví ve Středozemním moři. Opuštěné překrásné pláže, ostrov lásky, nekonečné večírky a diskotéky až do rána, to bylo vše, co se nám podařilo zjistit.

Avizované porce pěti kilometrů plavání v moři, dvacetikilometrové jízdě na kajaku opět na moři, stovka kilometrů silniční cyklistiky okolo ostrova a závěrečný dvacetijednakilometrový běh naznačovaly, že to není závod pro každého. Vlastně každá část by byla pěkným samostatným dlouhým závodem. A protože v tehdejším Československu nebyli žádní lepší triatlonisti, kteří by zároveň uměli jezdit na kajaku, při nominaci národního týmu padla volba na nás.

Nejdřív jsme si museli vyzkoušet jednotlivé disciplíny. Jako kajakáři jsme věděli, že dvacet kilometrů v pohodě zvládneme, jen jsme řešili na jaké lodi. Nakonec jsme zvolili kajak pro sjezd na divoké vodě, protože jsme závody ve sjezdu také jezdili. Ona stejně jiná možnost nebyla, na rychlostním kajaku by jsme se na neklidné mořské hladině neudrželi a jiná vhodnější plavidla jsme v té době neměli. Plavání pět kilometrů v moři, to byl velký otazník. Při klasických triatlonech jsme plavali maximálně polovinu. Já  si to jednou při ranním tréninku v bazénu vyzkoušel. Uplaval jsem to i celé kraulem a děkuji svému tehdejšímu šéfovi, který měl porozumění pro to, že jsem pak většinu pracovního dne už jen tupě zíral a nebyl schopný se pohnout. Myslím, že Petr si to z opatrnostních důvodů raději ani nezkusil.Také stovka na kole je dost velká porce. Naštěstí jsme měli v loděnici spoustu podporovatelů, a tak se jednu jarní neděli sešla parta lidí, s kterou jsme požadovanou délku vyzkoušeli. Na kapsy plné občerstvení i oběd v restauraci si občas vzpomenu, když jsem později stejnou, většinou ale větší dávku kilometrů, šlapal po práci nebo tréninku na kajaku jen s tatrankou v kapse a jednou lahví vody.

Nakonec jsme po několikaměsíční přípravě vyrazili na cestu. V plně naloženém korábu silnic Fordu Granada s půjčeným obytným přívěsem, z kterého k obloze trčely dva kajaky, spotřebou asi 20 litrů benzinu jsme po dvou dnech hlemýždím tempem zdolali 2 200 km dlouhou cestu do španělského přístavu Denie. Teprve po vyplutí trajektu k ostrovu jsem uvěřil, že se na místo dostaneme. S chlazeným pivem San Miguel v ruce jsme se smíchem vzpomínali na cenné rady, které jsme dostali při odjezdu. Třeba, že ve Francii jsou stejně rychlé silnice, prakticky souběžné s dálnicí a navíc zadarmo. Když jsme s naší soupravou umocněnou kardanovou hřídelí pod celým automobilem, za kterou jsme několikrát zachytili nebo zůstali viset na zpomalovacích pásech ve vesnicích, zdolali za půl dne asi padesát kilometrů, tak jsme přeci jen s pokorou využili dálniční síť. 

Na místě jsme byli s týdenním předstihem, a tak jsme si vše stačili pěkně vyzkoušet. Konečně nadešel čas očekávaného startu. Brzy ráno jsme přijeli na pláž Las Salinas, v té době naprosto pustou, kde jedinými návštěvníky bývalo odpoledne pár hippies v baru z rákosí. Silný vítr a vlny jako z katastrofického filmu donutily pořadatele posunout dobu startu na později, a také závod odstartovat v zátoce, kde byl předpoklad menších vln. V laguně byla opravdu klidná hladina. To se ale rázem změnilo, když jsme ji po pár stovkách metrů museli opustit a vyplavat na volné moře. Díky časovému posunu vítr ještě zesílil. Při plavání, naprosto opuštěný uprostřed velkých vln, z kterých jsem jen na jejich vrcholku občas zahlédl vzdálený břeh a velké žluté bóje, které vyznačovaly naši trasu, jsem občas pomyslel, jestli je pravda, že plavec v neoprenu vypadá podobně jako potrava pro žraloky. Naštěstí jsem to nějak přežil a nastoupil na svoji nejsilnější disciplínu, kde jsem očekával, jak si vylepším pozici. Bohužel jsem zjistil, že sjezdový kajak v mořských vlnách skoro vůbec neovládám. Velká vlna, krásný, bez kormidla nekontrolovatelný a naprosto neřiditelný skluz, občas eskymácký obrat, a tak pořád dokola. Když jsem po několika hodinách celý prosolený, s příznaky mořské nemoci nasedal na kolo, připadal jsem si jako v ráji. Nerozhodili mě ani volně pobíhající velcí psi, kteří jednotlivé závodníky vždycky kus cesty doprovázeli a zároveň prohnali. Jejich rozevřené tlamy plné ostrých a špinavých zubů, které monitorovaly moje lýtka, jsem si ještě dlouho pamatoval. Závěrečný půlmaratón jsem už proběhl jako vítr a najednou byl cíl. Napoprvé moje sedmé a Petrovo dvanácté místo nebylo nejhorší, a tak jsme se rozhodli, že Ibizu jednou dobudeme.

Protože jsme potřebovali dalšího závodníka do soutěže tříčlenných týmů, kde jsme viděli velkou příležitost, padla volba na Martina Dvořáka, syna našeho kanoistického trenéra Pedra. Ten jako špičkový plavec a úspěšný triatlonista na legendárním havajském Ironmanu v mládí na kajaku občas pádloval. Napřed jsme ho malinko přemlouvali, trochu nad kvadriatlonem ohrnoval nos, ale nakonec se pustil do přípravy a na konci dalšího léta už s námi byl na Ibize. Martin pádloval ještě na plastovém turistickém kajaku, který je sice hodně pomalý, ale díky svému tvaru a šířce zase pěkně stabilní. Pro jeho barvu jsme mu říkali Pink Floyd. Hned při prvním startu bral Martin druhý flek, my jsme byli také o kousek rychlejší a to nám do soutěže týmů dávalo do budoucna velkou naději. Během dalších dvou let jsme tvrdě trénovali, všichni jsme se hodně zlepšili ve slabších disciplínách. Martin koupil od vítězného Australana mořský kajak, z kterého jsme nechali vyrobit formu a nové speciální surf ski, zajistili jsme asi milion dalších věcí a konečně plně připravení jsme na konci léta devadesát čtyři  odjeli opět na Ibizu. Tentokrát už v mikrobusu s řidičem i další podporou. V týmu jsme také měli dalšího mladého nadějného závodníka Honzu Zimu, kdyby někdo zkolaboval.

Tradiční týden před startem jsme ladili všechny detaily. V samotném závodě, který jsem s váhou šedesát devět a půl kila prosvištěl v čase lehce přes sedm hodin, si jen vzpomínám, že rozhodnutí neměnit zadní kolo s prasklým drátem bylo správné. A taky že kontrola Petra na poslední otočce při běhu kolem majáku, kde měl vždy plechovku piva jako povolený doping na posledních pět kiláků, dopadla dobře.

V cíli byl totálně vyčerpaný a trochu zklamaný Martin na druhém místě za vítězným Maďarem Hoborem, já třetí a Petr čtvrtý. V součtu týmů to bylo jasně první místo a stali jsme se mistry světa. Úžasná radost a taky trochu smutek, že něco končí.

Nedávno jsem poslouchal rozhovor hokejové megastar s číslem šedesát osm. Říkal, že všechny trofeje, které získal, by ho nebavily bez té cesty k nim. S tím musím stoprocentně souhlasit. Naše cesta a závěrečný týmový úspěch i v takhle ryze individuálním závodě byly úžasné.

Na Ibize jsme poslední týden v září závodili mnohokrát. Jednou jsme s Romanem Adámkem také startovali se sporťáky Standou Bartůškem a Tomášem Nohejlem v asi nejlépe mediálně zajištěné štafetě, kde každý závodník má jen jeden úsek. V kvadriatlonu jsme získali spoustu pohárů a medailí, mistrem světa jsem byl později ve veteránských kategoriích ještě několikrát, ale tenhle závod byl nejvíc!  Pánové, bylo mi ctí to s vámi prožít! Děkuji. Naším vítězstvím jsme také nastartovali mnoholetou sérii velkých úspěchů dalších českých kvadriatlonistů.

Také jsem sledoval proměnu tohoto nádherného 571 kilometrů čtverečních velkého ostrova. Když jsme tam přijeli poprvé, tak čeština zněla trochu exoticky. Po třinácti letech to večer v barech a ulicích vypadalo jako v Praze na Václavském náměstí.

Když jsem tam po letech z nostalgie přijel s manželkou na dovolenou, tak na pláži Las Salinas stál hotel, ale její kouzlo zmizelo.