Short track, to je ruleta na bruslích. Češka Hrůzová si znovu zahraje na olympiádě

Na druhou olympiádu v rychlobruslařském short tracku, na krátké trati, míří Michaela Hrůzová. V Pekingu také oslaví čtyřiadvacáté narozeniny. Zažije tam důvod k radosti dvojnásobné? A jak si žije (a trénuje) v Česku nejlepší závodnice v tomto sportu?

Jak se chystáš?

Zbývají nám dva týdny, zrušili nám závody v Nizozemsku, Invitation Cup, který se měl jet namísto už odvolaného mistrovství Evropy v Drážďanech. Do odletu už zůstaneme raději doma, abychom se nevystavovali riziku.

Jak vypadá příprava?

Pořád jedeme docela tvrdě, dva tréninky denně, pátek volno. Na ledě jsme z toho pětkrát, další doplňujeme na cyklistickém trenažéru a v posilovně. Na ledě trénujeme ve skupině se současným týmem, jezdíme kvalitu, dlouhá kola i rychlost. Na kole pak třeba úseky tři dva jedna minuta, nebo rychlejší patnáct až třicet vteřin, dohromady většinou okolo čtyřiceti minut.

Cítíš větší odpovědnost? Nejen vzhledem ke své zkušenosti. Přece jen pojedeš i pětistovku, kterou sis sice sama nevyjela, dokázala to Petra Vaňková, ale vzhledem k počtům míst pro Česko, ji můžeš odjet ty.

U pětistovky žádná očekávání nemám, to je moje nejslabší disciplína, ani ji jindy nejezdím. Soustředím se na patnáctistovku, tam to platí naopak a chci zajet co nejlepší výsledek. Pokud by se mi podařilo vylepšit Pchjongčchang (na OH 2018 skončila 4. v rozjížďce a celkově 24., pozn. aut.), bylo by úspěšné.

Těšíš se vůbec v téhle době, když víš, co vás cestou a na místě všechno čeká?

Je to olympiáda, to je hlavní, proč to absolvujeme, proč trénujeme a proč závodíme. V covidové době a bublině závodíme už dva roky, jsme docela zvyklí. Byli jsme tam v Číně i na podzim na světovém poháru. Číňani jsou zodpovědní, pohlídají si to, což je nakonec dobře. Taky ta pravidla platí pro všechny stejně, není to tak hrozné. Už to vnímáme přirozeně. Respirátory, rozestupy, dezinfekce, Číňani stříkají i na ulicích. My ale stejně zůstáváme v hotelu, nesměli jsme nikam ven ani na krátkou procházku.

I vzhledem k centru vašeho sportu musíš mít Asii docela ráda, ne? Navíc právě v Pekingu získala Kateřina Novotná pro Česko stříbro na mistrovství světa juniorů v roce 2004.

Ano, vypadá to tak i z mého pohledu, já mám s Asií dobré zkušenosti. I nejlepší umístění na mistrovství světa jsem zajela tam (6. 2016 v Soulu, pozn. aut.). Předchozí olympiáda v Koreji pro mě taky byla velice pozitivní. Mám ráda pravé asijské jídlo, vždycky si tam pochutnám. Ráda jsem si chodívala prohlédnout památky, je to něco jiného než v Evropě.

Neuvažovala ses vydat se tam na delší tréninkový pobyt nebo aspoň kemp, jako třeba judisti nebo stolní tenisté?

U nás v short tracku se s tou Asií moc nespolupracuje. Je to úplně jiný svět, pro nás by to asi bylo kontraproduktivní tam vyrazit. Držíme se spíš v Evropě. Loni jsme byli přes léto s Francouzi a společný trénink nám určitě prospěl.

Jak se změnil short track od poslední olympiády?

Opět se to zrychlilo, rychlost se posouvá pořád. Po technické stránce se občas něco ukáže, pak se to zkouší, ale nezmínila bych nic radikálního. Nejlepší světové týmy jsou komplet profíci, mají víc trenérů, jednoho na posilovnu, dalšího na rychlost, jiného přímo na ledě. K tomu máme u nás pořád stejně daleko.

Vy jste rodinný tým, i na olympiádu jedete jen ve dvou s manželem. Jak vám to takhle společně už léta klape?

Dali jsme se dohromady tak, že jsme spolu trávili spoustu času a nějak to vyvinulo. Jarmil mě trénuje od mých začátků od čtyř let, spolu jsme sedm let, z toho dva a půl roku manželé. Zatím se nestává, že bychom od sebe museli odejít. Někdy se sice na sebe trochu naštveme, to by asi jinak ani nešlo, ale jsou to maličkosti, které rychle pominou. I když někdy to bývá náročné oddělit sportovní život od rodinného. Ale zvládáme to a je to snad vidět i na výsledcích, že fungujeme dobře.

 Hodně kombinuješ přípravu v létě s inline bruslemi, tvůj bratr Zdeněk Sejpal má dokonce medaile z juniorského mistrovství Evropy.

Od začátku bruslení má náš benátský tým přípravu na kolečkách. V květnu a červnu najíždíme kola na kolečkách, brácha jezdí víc po závodech. Teprve později jdeme na led, v Benátkách se dělá až od srpna. Asiati jsou celý rok na ledě, my na to podmínky nemáme. Ale vyhovuje mi to, jsme takhle zvyklí. Jinde v Evropě se ještě víc i běhá nebo jezdí na kole. Asi bych zvládla i nějaký závod, ale na cyklistický mistrák jako Martina Sáblíková, to bych si netroufla.

Jak by dopadl váš souboj, trať 1500 metrů máte stejnou, jen vy uvnitř hokejové plochy (111,12 metrů velký okruh), oni na dlouhé dráze, obě pak na odlišných bruslích…

Jo, to by mohlo být zajímavý. Nedokážu ale říct, jak bych to zvládla. Já jsem nikdy nestála na „klapačkách“ (rychlobruslařské brusle, pozn. aut.), ze začátku by to určitě nešlo. Po čase asi jo, pořád je to bruslení, asi bychom si mohli spolu něco zajet. Ale Martině bych se určitě nemohla rovnat. Na druhou stranu i pro ni by bylo velmi těžké se vejít do naší dráhy. My jsme odlišné sporty, jsme sice pod stejným svazem, ale ani se nevidíme. Naposledy jsme se potkali na olympiádě v Pchjongčchangu před čtyřmi lety. Už jsme si napsali, těšíme se na další setkání v Pekingu.

Taky Olymp centrum sport jako zaměstnavatale, máte společné, že?

Já jsem zaměstnanec Olympu, každý týden jezdím do Stromovky na fyzio a kompenzační cvičení, občas s námi jede místní fyzioterapeut na závody. To jsme moc rádi. Jinak trénujeme v Benátkách, já a dva kluci, můj brácha Zdeněk a Radek Fajkus. Peťa Vaňková se už poslední dobou připravuje v Drážďanech s Kačkou Novotnou, ostatní holky bohužel skončily. Přitom na kvalitní trénink potřebujete pořádnou skupinu…

Vzhledem k rozšířenosti hokejových ploch v Česku, ale i atraktivní vzrušující podívané, by neměl být short track tak nedostupný jako rychlobruslení?

Nejlepší základnu máme v Benátkách, kde se připravuje i dost dětí, pořádáme pravidelně i nábory. Ale nejsou trenéři, nikde, jediný je tady můj manžel a pak ještě Jindřich Pařík, a to je strašně málo na to, aby se náš sport mohl nějak víc rozjet. Pak bychom ještě potřebovali velký výsledek, abychom byli vidět.

Tak to máš v rukou, resp. nohou i ty. Komu budeš ještě fandit v Pekingu?

Všem našim sportovcům, ať se jim podaří výsledky. Nejvíc asi holkám na ledě, Martině Sáblíkové a hokejistkám. Sleduju, jestli se zvládne vrátit Evča Samková, mohla bych jmenovat hodně lidí, komu moc přeju.

foto: Oscar van den Bosch a archiv