Kulhavý na Bike Čeladná nakonec startoval a zvítězil. Jel jsem za ním…
Sdílet
Již tradiční beskydský závod horských kol – letos pod oficiálním jménem HSF Bike Čeladná – proběhl o víkendu. Máme sice už konec srpna, ale závodní sezóna ještě zdaleka nekončí, naopak, některé jarní podniky jsou posunuty do pozdějších termínů, takže mnozí závodníci ještě nemají tolik kilometrů v nohou, jak by si asi představovali. A někteří, například moje maličkost, jsou na tom ještě hůře… Takže zkušený bard Jaroslav Kulhavý strach mít nemusel. Přesto jsem se vydal v jeho stopě.
Loňský rok ve znamení nejistých covidových opatření jsem absolvoval bez závodů, v té letošní byla Čeladná mým prvním. Ani těch tréninkových kilometrů nebylo ve srovnání s jinými lety tolik. Sám jsem tedy byl zvědavý, jak se pojede. Jak se již na Čeladné určitě spousta jezdců přesvědčila, počasí tu zajišťuje klíčový faktor a dovede z příjemné jízdy malebnou horskou krajinou v rozumně obtížném terénu udělat bahenní peklo se selhávající technikou a zcela promrzlým bikerem. Letos vyšlo perfektně a kolem poledne, před startem hlavní trasy A na 50 km ukazuje teploměr ideálních 21 stupňů, svítí slunce.
Kromě toho už pár dní nepršelo a trasa měla příležitost trochu proschnout. Po nezbytném prokázání bezinfekčnosti se s náramkem jako z festivalu blížím ke startu, na kterém nestojí zdaleka takový dav jako v předešlých ročnících. Je vidět, že za bezmála dva roky různých zákazů a omezení si mnoho někdejších účastníků našlo nové formy zábavy, byť nakonec se celkem objevilo 844 závodníků. O to méně nervozní budou první kilometry po startu.
Ze zadumání mě vyrušil startovní výstřel starosty Pavola Lukši. Jak ho tak vidím s pistolí, nelze si nevzpomenout na legendární předvolební plakáty s titulkem „Jánošík z Čeladné“, škoda, že nemůže startovat úderem valaškou. Za zaváděcím vozem vyjíždíme z areálu startu a proplétáme se ven ze vsi. Rovinka ke golfovému hřišti už probíhá v tempu, safety-car odstupuje a vyráží se naplno. Což v praxi znamená, že desítka eliťáků práskne do koní a zmizí za zatáčkou, ostatní zrychlí dle možností.
Ve srovnání s předpandemickými závody musím konstatovat, že se atmosféra po startu značně uklidnila, nikdo se vyloženě nikam nežene, všichni se chovají rozumně a zoufalé pokusy probít se dvousethlavým balíkem hned po startu co nejvíc dopředu jsem v podstatě nezaznamenal. Rychlejší se jednoduše systematicky posouvají vpřed a celkově se jede velmi civilizovaně. To mi nanejvýš vyhovuje a v prvních kilometrech si hledám vhodné skupinky, které pojedou potřebné tempo.
Proti nám kráčí otrávený kameraman České televize, asi už má hotovo, natočil první desítku a jde domů. Tady bych si dovolil veřejnoprávnímu médiu poradit, většina kliknutí na reportáž bude od lidí, kteří chtějí vidět sebe, příbuzného nebo kamaráda, jak závodí. Kdo chce vidět, jak závodí Jarda Kulhavý, pustí si video ze světového poháru, kde se řeže se Schurterem. Když se tam amatéři neuvidí, nebudou na to koukat. Ale asi v ČT vědí (nej)lépe, co točit a co ne…
Po úbočí třetí nejvyšší beskydské hory Kněhyně se posouváme k lokalitě Maralák, asfaltové úseky se střídají s lesními cestami, trailovými segmenty a nemohou chybět ani menší brody. Z jednoho z nich vyjíždím špatnou stopou a daří se mi trochu zablokovat jezdce za sebou, chybějící závodní praxe se začíná projevovat. První kilometry utíkají velmi příjemně, nikde žádné nepříjemné překvapení a po prudkém krátkém stoupání sjíždíme k Ráztoce, odkud se bude šplhat na nejvyšší bod závodu, Pustevny a blízký vrchol Tanečnice.
Jak jsem si vyslechl na startu, mnoho závodníků bylo rozčarováno, že se na Pustevny pojede po asfaltu, osobně mám ale tzv. Knížecí cestu rád. Je totiž mírnější než vypadá, má skvělý povrch a šest kilometrů uteče jako voda. Zamykám vidlici a zvyšuji tempo. Bikeři, kteří v obavách z dlouhého stoupání začali pozvolna, jsou snadnou kořistí, než zjistí, že to není tak strašný kopec, jak by se mohlo zdát z mapy, budeme nahoře.
Předjíždím jezdce na karbonovém top modelu velké americké značky a za mnou se ozve zafunění: „Ty vole, borec v teniskách.“ Pravda, před několika dny mi odcizili boty na kolo, takže jsem vyrazil v obuvi skutečně plážového vzhledu, přinejmenším je to zajímavý psychologický faktor, jak se ukazuje. Frustrace soupeřů, že je předjel někdo s tak neprofesionální výbavou, mi dodává další energii, beru jednoho za druhým, když se náhodou někdo chytne, zbývá energie i na menší nástup.
Dojíždím dvojici, která zrovna debatuje, že se jim nedaří stahovat náskok dámy v růžovém asi 300 metrů před nimi, pokouším se je vybudit poznámkou, že snad ještě není nic ztraceno a zrychluju do zatáčky, místo spolupráce ve zbytku kopce ale slyším bikera v modrém dresu jen rezignované houknout na parťáka „ten tě urve“, což parťáka zbrzdí a mi dá křídla. Pár set metrů před Pustevnami ještě pro formu nastupuju za turistou na e-biku a s pocitem dobře odvedené práce přejíždím mezičas.
Následuje občerstvovačka, kde už se začíná projevovat značná nervozita, paní v zelenočerném dresu poměrně neurvale popohání obsluhu občerstvovačky, která jí plní bidon vodou, skutečně nechápu, o co některým lidem jde… Soutěživý duch, jistě, ale pokud chce být bikerka rychleji v cíli, pro příště bych doporučil jednoduše rychleji šlapat.
Mírně otrávený se vydávám do terénní části na svazích Čertova Mlýna, tady se lesní cesta střída s kamenitým trailem, občas se musí přenášet přes kmeny padlých stromů, ve zvlněné pasáži se určitě nikdo nenudí a sil začíná ubývat. Následuje rychlý sjezd k Martiňáku a další úsek krásného trailu okolo Mečové zakončený až 16% stoupáním zpátky na hřeben.
Kdo se dostane sem, má v podstatě vyhráno, dál už nečíhají žádné zrádné kopce, spíše zrádné sjezdy. Na štěrkové cestě do Podolánek předvedou závodníci umění jízdy v sypkém materiálu, v asfaltovém úseku před druhou občerstvovačkou zase schopnost spolupráce. Tvoříme menší skupinku, ve které se zvládáme trochu prostřídat v tahání, v této fázi závodu se bude hodit každý ušetřený joule.
Jen já jich asi při machrování do Pusteven moc neušetřil, protože začínám mít krizi. Do kopce už se nohám moc nechce a z kopce se místy začíná projevovat slabší koncentrace, v zatáčce dokonce nechávám ustřelit přední kolo a jen tak tak že nekončím ve smrkovém porostu. Strategie se tedy mění z „nešetřit se a jet“ na „neblbnout a dojet“. Ve stoupání k chatě Dukla už toho mám vážně dost, koukám do země a těším se na cíl.
Někdo má na Dukle právě svatební hostinu, u silnice stojí stolek s lahvemi Prosecca. Chvilku uvažuji, že bych zastavil, jednu láhev bouchnul a doplnil bidon a v duchu se usmívám představě, kterak za mnou marně běží dámy v šatech a pánové v oblecích se snítkou myrty. Úsměv rychle přechází, když si uvědomím, že tímhle tempem by mě v pohodě doběhli.
Pokouším se ještě přidat a nějakou tu sekundu najet v terénní části, výsledkem je špatný nájezd na úzkou lávku a zachycení zábradlí řídítky. Ta se vytočila mírně stranou, ale už to nechci řešit a s křivými řídítky se řítím posledním trailem kolem řeky Čeladenky. Ještě poslední stovky metrů po hřišti před cílem, předjíždím nešťastníka, který v závěru asi urval řetěz a slyším osvobozující pípnutí čipu.
Nakonec to nebylo tak špatné, po bezmála dvou letech bez závodů třičtvrtěhodinová ztráta na vítěze, jímž nebyl nikdo jiný než Jaroslav Kulhavý, mě vcelku potěšila. Rovnám řídítka a spěchám ke stánku s občerstvením. Guláš a kofola vážně bodly a kalorie dneska zřejmě počítat nemusím.
Vítězem sedmého ročníku hlavního závodu se stal tedy mistr Jaroslav Kulhavý (ČS/Accolade) před týmovým parťákem Tomášem Višňovským a Adamem Pilčíkem (Rocky Mountain). Mezi ženami se navzdory incidentu s pomalým plněním bidonu radovala z vítězství Michaela Tokarčíková před Terezou Kulštejnovou a Kristinou Kociánovou.
„Ze začátku jsme jeli ve čtyřech lidech. V polovině stoupání na Pustevny jsem se utrhl kolegovi Tomáši Višňovskému. Nevím, co se za mnou stalo, že jsem tak poodjel. Pak už jsem jel sám a snažil jsem se držet si své tempo. Podal jsem dobrý výkon, se kterým můžu být spokojený. Kvalitně jsem si zatrénoval,“ uvedl Jaroslav Kulhavý, který závodní trať zvládl za 1 hodinu a 39 minut. „Začátek byl hodně nepříjemný, protože ještě včera jsem se motal kolem Sněžky v 6 stupních úplně mokrý. Ze začátku jsem tak nebyl úplně čerstvý, ale postupem času jsem se do toho dostal a závěr už byl úplně v pohodě.“
Díky hezkému počasí a slušné účasti si v sobotu výborně zazávodili malí i velcí a na svým způsobem jedinečný závod, se kterým se bikeři dostanou do nejvyšších poloh Beskyd, se těšíme i napřesrok.
Napsal (a předtím odjel): Ivan Pindur
