Klikněte pro hledání

Cesty Lyže

Jak herec Langmajer prožil čistokrevné štěstí. Na skialpech pod Tre Cime

Sdílet

Skialpy jsou lyžařským vítězem uplynulé zimy. A vyhrál to s nimi i přední český herec Jiří Langmajer, který v nich našel novou lásku a prožil dosud nepoznané zážitky. Není divu, že o nich vypráví s opravdovým zaujetím až vášní.

Jak jste objevil skialpy?

Sedím takhle někdy na konci loňské zimy na chalupě na Jelenkách v Krkonoších s kamarády na večeři. Najednou tam vtrhla banda lidí z Pece, mezi nimi skvěle oblečený starší hezoun. Pokukovali jsme po sobě, on najednou vstal a povídá mi: Na čem jsi to sem přišel? Ať tě na tom už nikdy nevidím. Já měl sněžnice. Dal mi najevo, ať se okamžitě proberu a koupím si skialpy, vrazil mi do ruky svoji vizitku. Byl to Gabo Adamec (horský vůdce UIAMG a bývalý špičkový horolezec, nyní skialpový guru, distributor značek Dynafit, Salewa a dalších na českém trhu, pozn. aut.) a takhle jsem se dostal ke skialpům.

Takhle vás hned ulovil?

Tuhle zimu už jsem se s ním spojil, že mám nula práce a že bych to chtěl teda zkusit. Párkrát mě vzal s sebou, vybavil mě základním materiálem Dynafitu a slíbil mi, když mi to půjde, dostanu lepší. A tak mám dnes ten nejlepší. Vyšlapal jsem si ho. Stal jsem se jeho hrdým ambasadorem.

Jak šla výuka?

Sjeli jsme se vždycky v Peci u Karla Rady (dlouholetý úspěšný šéf a ředitel hotelu Horizont, pozn. aut.), den, dva nebo tři jsme společně makali a já se do toho postupně dostal. Zkušenost jsem dostával na pěti šesti hodinových výpravách. Gabo mě vzal rovnou do terénu a tam mě to naučil. Nachodili jsme spousty kilometrů a zdolali spoustu výškových metrů.

Vydali jste se i na testování materiálu do Itálie.

Vyvrcholením byla výprava do Dolomit v březnu, strávili jsme pět dnů v Cortině a chodili úplně sami kolem těch nádherných štítů, dostali se i k Tre Cime. To bylo fantastický, ta nejlepší odměna za to, že jsem opravdovej, jak říká Gabo. Že jsem si ty lyže a oblečení nevzal jen na frajeřinu do Špindlu. Má radost, že mě to baví, a když už do toho jdu, tak naplno.

Měl jste na co navázat, jaký jste býval dosud lyžař?

Odmalička jsem byl k lyžím vedený. S tátou jsme jezdili na běžkách okolo Pancíře na Šumavě, měl jsem ještě dřevěný lyže a poctivě je voskoval. Dodneška na běžky vyrážím i se ženou Adélou, to když ji chci udělat radost, letos jsme byli v Jizerkách na krásným výletě. Na skialpy se jí nechce, možná jsem ji jen špatně navedl. Snad to ještě přijde. No a na sjezdovkách jezdím na lyžích značky Elan, vybavuje mě kamarád z Brna z Inasportu, zve mě i do rakouského Nassfeldu na testování.

Takže plynulý vývoj? S čím jste měl na skialpech víc práce?

Jezdí se na nich dolů trochu jinak. Mojí slabinou jsou sjezdy v hlubším sněhu. Sjel jsem sice všechno, kam mě Gabo dotáhl. Ale mockrát jsem se taky vymlel, musím na tom ještě zapracovat. Koupím si jízdenku a budu jezdit vedle sjezdovek ve volném terénu.  Až budu mít víc možností to takhle poladit, brzy se do toho dostanu, věřím. Jsem spíš klasický lyžař, jezdím rád dlouhé carvové oblouky, ale nevyžívám se v rychlosti, radši mám menší kopce a kontrolovanou jízdu. Přece jen mám po dvou operacích páteře, neměl bych padat.

Co si vás nejvíc získalo na skialpech?

Vždycky jsem měl rád hory, slunce, vysoké štíty. Nejsem lezec, protože mám hrůzu z výšek, ale pokusíme se to nějak v létě v rámci přípravy zlomit. Vyhledávám věci, které mě baví i naplňují. Ty skialpy mě splňují všechno, proč mám tohle všechno rád. Fyzicky se na nich maká a je třeba se zakousnout. Poprvé cestou z Pece na Růžohorky přímo pod lanovkou, v šíleným krpálu s traverzy a překládáním lyží, jsem toho měl už plný zuby, ale nakonec jsme vylezli až na Sněžku a já jsem si tak posunul svůj level. Rád překonávám komfortní zónu, teprve pak člověk pozná, o čem to je. Zpotit se a zasportovat si, vybít se.

Pak tu máme zážitkovou, emociální až duchovní sféru…

Ano, odehrává se to celé na sněhu. Bílá barva, symbol čistoty, k tomu hory, vítr, zima, já jsem otužilec, mám ji rád. Úzké spojení s přírodou a živly, to zažijete už na Studniční hoře. A když je pěkně, každý pohled do krajiny vás naplní štěstím, to je hrozně důležitý. Jsem samotář, co se týká sportovních aktivit, ale tady jsem poznal, že je fajn mít parťáka nebo pár lidí, s nimiž můžete sdílet celý den. Skialpy mi otevřely srdce vůči ostatním, to je pro moji osobnost dobře. V té partě člověk nemůže tak sólovat, jinak by ho vypudila. Šel jsem i v pěti nebo osmi lidech s Alanem Tomáškem, starostou Pece, s jeho áčkovým týmem, musel jsem překonat sám sebe. Nakonec to skončilo někde na chatě s možností převlíknutí a dobrého jídla a pití. Stal jsem se řadovým členem té party, to bylo pro mě moc dobrý, obohatilo mě to.

Jak jste zvládl bezpečnostní a lavinová pravidla?

Z devadesáti procent jsme chodili v Peci a okolí, zcela záměrně jsme nedělali žádné skopičiny. Když jsme si naplánovali lavinový kurs, zrovna umrzlo, takže si na to ještě počkám, až bude měkčí sníh. Primárně jsme sledovali tu moji rozjíždějící se dráhu, hlavně aby to bylo bezpečné, a něco si užili. Abych si to nezošklivil, a to se povedlo. Ten zmíněný trek okolo Tre Cime byl fascinující, chyběla mi jenom moje žena, bylo to čistokrevné štěstí, co jsem tam prožíval. Nikde nikdo, jen my tři chlapi. Zažil jsem něco, co se mi už asi nikdy nepovede, abychom se ocitli úplně sami na takových místech. Gabo mě nenásilně posouvá dopředu, dalším krokem bude určitě i ten lavinový kurs.

Jaké terény se vám nejvíc líbí, myšleno spíš typově?

Zatím mi to bylo skoro jedno. Kamkoliv se šlo a s dobrou partou, bylo to pěkný. Kdybych si mohl vybírat a měl na to čas, což nemám, preferuju místa, kde je co nejmíň lidí a jsou tam krásný výhledy. Poprvé jsem byl v Dolomitech, ale zamiloval jsem si to i kolem Pece. Dá se tam chodit nahoru, dolů, doprava, doleva… a všude je to pěkný. Chodili jsme i večerní skialpy, vyběhli jsme s čelovkami na Výrovku. Všude bylo tuhle zimu málo lidí, takže nádhera.

Kolik jste toho našlapal, kolik nejvíc za den s převýšením?

Vylezli jsme i Sněžku, jednou jsme dali tři dny za sebou s 3500 výškovými metry. I v Dolomitech jsme si mákli. Dělali jsme různé typy výšlapů, od devíti ráno až do setmění, často šest sedm hodin na nohou. Užil jsem si to moc a děkuju za to, že jsem se toho ve čtyřiapadesáti dočkal. Těžko se mi to asi ještě někdy povede, jít jich tolik jako letos. Jinak skoro denně hraju, to je těžký dostat se pak jenom do Pece.

Zlepšil jste si díky nim aktuální fyzičku, že?

Začal jsem se znovu hýbat v listopadu po těžké operaci ramene. Potřeboval jsem se dostat do formy pro natáčení filmu, který se odložil nakonec na další podzim. Vnímal jsem to jako intenzívní trénink, dostat se do kondice kvůli práci. To se povedlo. Byl to skvělý doplněk k posilovně, zátěž pro celé tělo, navíc na čerstvém vzduchu. Udělalo mi to hrozně dobře a taky nabilo i do té posilovny, která mě zas až tak moc nebaví.

Co považujete za svůj dosud největší sportovní výkon?

Bude to znít zvláštně, ale já takhle nepřemýšlím. V tom jsem zženštilý, nejsem hravý, ani soutěživý. Jezdím na kole i na lyžích, protože mě to baví. Důležité je pro mě vydržet a ne být za každou cenu někde první nebo vylézt tenhle kopec až nahoru. Nemám takové touhy. I v Dolomitech jsme došli do sedla, odkud by bývalo nebezpečný sjet a raději jsme to otočili dřív dolů. Důležitější na skialpech pro mě bylo někam jít šest hodin, jedno kam, a dostat za to pochvalu. Vydržet tempo v áčku se starostou Pece a večer u piva být pasovaný do pozice zástupce šéfa, to je pro mě challenge. Ne medaile, nebo změřený čas. Zvládnout to, užít a být v pohodě. Přestal jsem jezdit závody na horském kole, to je nebezpečný. Chlapi v mém věku jsou schopní zabít kvůli jedné minutě. Zanevřel jsem na ně, cítím to jinak.  Ujel jsem závod osmdesát kiláků okolo Plzně, nic se mi nestalo a měl jsem radost. To bylo důležitý.

Co vás ještě láká na skialpech?

Co se týká skialpů, snad mě to nejlepší ještě čeká, jen najít ten čas. Snad mě vezme Gabo někam do kopců přespat. Když se to podaří někde v Dolomitech, budu štastný. Rád bych se taky vydal na Noc tuleních pásů a zvládnul ten závod s čelovkami v Peci do limitu. To bych viděl jako fajn výzvu. Bůh ví, jak to dopadne. Láska k nim ve mně zůstává a vím jistě, že se budu snažit svoji práci plánovat tak, abych jednou za čas mohl někam vyjet.

Vezmete s sebou i své dvě velké dcery?

Holky už mají svoje rodiny, trochu taky běžkujou. Ale moc se mi to nepovedlo je pro lyže zbláznit, není to jejich šálek kávy, abych tak řekl. Mají zase jiné přednosti, že.

Co vás teď čeká v nejbližší době pracovně – divadla jsou v komatu, v České televizi běžely vaše Zločiny velké Prahy, na youtube sklíží úspěch série sKORO NA mizině, chystáte natáčení filmu?

Občas něco točíme za velmi přísných podmínek. Ještě v říjnu jsme odletěli na Island a točili tam měsíc s režisérem Rudolfem Havlíkem dobrodružný film Minuta věčnosti. Četl jsem nějaké další scénáře… Budeme točit další tři díly sKORO NA mizině v Ostravě. Každý z těch předcházejících má už přes milion diváků, s režisérem Skorkou se známe už dlouho a natočil jsem s ním i dva díly Lajny. Od května se bude točit její třetí řada, znovu se sejde stará parta Kolečko, Skorko, Langmajer…

foto: Jakub Cejpek

Značka

Mohlo by se Vám taky líbít

Napište komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *