Na vlastní kůži: Devět vrcholů, to byla Beskydská Sedmička

Náš kamarád a spolupracovník Radek Leszczynski, běžec, táta a pěvec Moravského divadla v Olomouci, píše o svém vrcholném zážitku – využijte jako inspiraci: Není u nás mnoho běžeckých závodů, které jsou tak extrémní a tak populární jako je Beskydská Sedmička. Řekl bych, že B7 je dokonce snad vůbec nejtěžší a s největší konkurencí. Už jen zvládnout lednovou registraci je výkon a umění. Během několika hodin je 1600 dvojic a 500 jednotlivců prakticky vyprodáno. 

Chtěl jsem běžet už loni, protože to bylo poprvé, kdy povolili kategorii jednotlivců, ale rok 2019 byl pro mě ze zdravotního hlediska smolný. Na jaře natržený hamstring a v létě pak černý kašel. Takže plánovaný 10. ročník Beskydské Sedmičky konaný jako MČR v ultra skymarathonu jsem musel oželet. 

Letos v zimě a na jaře zas vše nasvědčovalo tomu, že moje zdraví a příprava je bez komplikací a jde podle plánu. Tolik nastoupaných kilometrů v kopcích, v horách a na schodech jsem nikdy v životě nenaběhal. Bohužel všechny závody a akce všeho druhu zhatil koronavirus. Přesto se Beskydská Sedmička jako jeden z mála závodů tohoto typu v ČR i v Evropě nakonec konal.

Měl jsem jasný cíl. Startovat jako jednotlivec, zaběhnout skvělý čas a umístit se zhruba v top 20.  Tedy jít do toho naplno a bojovat o každou minutu. Už předem jsem si slíbil, že pokud tohle zvládnu, tak B7 už nikdy znovu nepoběžím. Důvod je zřejmý. Tak dlouhý a přetěžký závod prostě nechci absolvovat vícekrát. Ale nikdy neříkej nikdy!

Startovalo se podle výkonnosti v intervalech, resp. v časových vlnách a to už od 12 hodin. Mně přidělili až úplně tu poslední ve 22:30 h., a prý to byla vlna těch nejlepších, jak říkal komentátor na stadioně. A asi nějakým omylem jsem dokonce dostal číslo 16. Každopádně to byla dobrá předstartovní motivace, i když na druhou stranu hrozil přepálený začátek. Bylo to opravdu zvláštní. Místo masového startu tří tisíc lidí, jsem vybíhal prakticky sám a jako jeden z úplně posledních. Prvních pět kiláků pěkně po rovince a po asfaltu na zahřátí, přesto v tempu 4 min./km. Naštěstí mě zarazil první kopec, tedy spíše to byla střecha v podobě sjezdovky na Javorový. 

První test tedy dopadl dobře. Rozdýchal jsem se, nohy šlapaly lehce a já jsem začínal tušit, že by to dnes v noci mohlo jít. Bohužel jsem se spletl. Už po dvou hodinách na mě přišla první krize, jakási slabost a určité demotivační pocity. Měl jsem dokonce v těch prudkých stoupáních tendence zastavit a sednout si. Naštěstí jsem si hlavu a tělo nastavil tak, že nohy prostě zastavit nemohly.

V duchu jsem si opakoval, že každý kopec jednou končí a bude rovinka nebo seběh. A taky, že na mě myslí a fandí hodně lidí a sledují průběžný vývoj. Hlavně jsem myslel na našeho čtyřletého syna, kterému jsem chtěl v cíli zamávat do kamery. Zpětně to byla asi největší krize během celého závodu.  Naštěstí jsem ji překonal. 

Obávaný nekonečný výstup na Lysou horu jsem i přes extrémní vítr a opakované lijáky překvapivě zvládl celkem dobře, a nebýt žaludečních problémů a křečí v břiše, mohlo to být ještě lepší. Několikrát jsem si musel odskočit na wc. Avšak nezbavil jsem se toho už prakticky až do cíle. Což mně ubíralo drahocenné minuty.

Snažil jsem se udržovat průměrné tempo cca 8:30 min/km, což se překvapivě dařilo prakticky až do padesátého kiláku do Ostravice. Bylo mně totiž taky jasné, že jakýmkoliv zastavováním na feed zónách bych nejen ztrácel čas a snižoval tempo, ale především člověk ztuhne, zbytečně se přejí a přepije a pak se opravdu těžko zase rozbíhá. Takže jsem v údolích vždy jen pípl čip, nabral vodu, pár kousků banánů a běžel jsem hned dál. Všehovšudy maximálně tři minuty ztráta na jednu občerstvovačku. 

S rozedněním jako bych zapálil v nohách dynamit. Čekalo mě sice ještě dalších 50 km, ale věděl jsem, že to prostě už zvládnu. Podmínkou bylo, často a kvalitně doplňovat energii. Na to hodně běžců doplatí. Zapomínají jíst a pít a tělo zpomaluje a přestává pracovat, až se všechno úplně zastaví. Není divu, že “úmrtnost” na B7 bývá zhruba čtyřicet procent. 

Moje taktika se začala osvědčovat hlavně co se týká mezičasů a posunu v průběžném pořadí. Po zdolání Javorového vrchu jsem doběhl na občerstvovačku v Řece na průměrném 62. místě. Postupně jsem se ale prokousával dopředu a na Lysou horu jsem dorazil už 36. za 6 hodin a 46 minut. A v tomto postupu jsem pokračoval i ve druhé půlce závodu. Pustevny byly asi rozhodujícím momentem pro většinu lidí. Zbývá sice zhruba už jen 18 km do cíle, ale každý už toho má fakt plné zuby a přesto nás čekají ještě dvě pořádná stoupání a tři těžké seběhy. Řekl jsem si ale, že musím využít energie, která ve mě pořád je a nemyslet na diskomfort. Nohy totiž pořád šlapaly jako stroj. 

Na Javorníku jsem s vidinou cíle šel do posledního seběhu opravdu nadoraz. Při závěrečném kilometru jsem si pak za běhu vytáhl z batohu týmovou vlajku a s ní a s rukama nad hlavou jsem do cíle ve Frenštátu doběhl na fantastickém dvacátém místě celkově a ve věkové kategorii mužů nad 41 let jsem byl dokonce sedmý! Můj čas se zastavil na 15 hodinách a 43 minutách. Pěknou tečkou byl pak cílový rozhovor.

Neuvěřitelně dlouhý a těžký závod, který jsem běžel z poloviny v noci, měřil 101 Km s převýšením +5500 m.  V cíli únava, ale radost a velká spokojenost. Celoroční systematická příprava se skutečně vyplatila, včetně dřívějších mnohaletých závodních zkušeností. Byl to vlastně i takový dárek k mým 45. narozeninám a 32 letům běhání.

Jestli se do Třince a do Frenštátu ještě někdy vrátím? Kdo ví?! Zatím platí to, co jsem si slíbil. Tedy že už nikdy více!

Kompletní výsledky najdete zde: https://www.beskydskasedmicka.cz/b7/vysledky-2020/