Můžu běhat, září štěstím čerstvá mamina Vrabcová a cílí na další olympiády

Dlouho, možná nikdy nebyla v takhle báječném rozpoložení. Eva Vrabcová-Nývltová má už skoro tříměsíční dceru Adélku (porodní míry 46 cm a 2,5 kg), zapomněla na všechny bolístky a míří (nejen na odloženou tokijskou) olympiádu (na titulním snímku s veslařkami Kristýnou Fleissnerovou a Lenkou Antošovou a sportovním ředitelem ČOV a dvojnásobným olympijským vítězem Martinem Doktorem).

Posunutí olympiády o rok ti přišlo vhod, že?, letos bys o ni přišla…

To jo, byla jsem ráda. Otevřely se mi dveře a mám obrovskou motivaci. Limit (2:29:30) je v mých silách a obavy z tepla v Japonsku nemám.

Tedy stejné cíle?

Priority se nezměnily, pořád žiju sportem. A motivace je obrovská i díky olympiádě. Chci se vrátit ještě silnější. Doma mám podporu, manžel s babičkou se hádají o to, kdo bude hlídat a tak ráno dvě hodinky běhání a odpoledne posilovnu krásně zvládnu. Všechno je v pohodě. Až se stydím to v téhle době takhle říkat, ale poslední měsíce mi přinesly samá pozitiva.

Přece jen jsi ale upravila závodnické perspektivy?

Původně jsem uvažovala o poslední sezoně. Ale teď jsem si dala pauzu a mám znovu chuť pokračovat. Myslím nejen na olympiádu v Paříži 2024, ale možná i dál. Když to půjde.

Těhotenská pauza tedy zdravotně prospěla i doléčení předchozích trápení s achilovkami?

Zdraví drží. Jsem šťastná, že běhám a nic mě nebolí. Do formy je sice ještě daleko, ale nedělám si s tím hlavu. Máme plán, zlepšení přijde.

Jak dlouho jsi vůbec neběhala?

Naposledy lehce prvního ledna a pak osmnáct dní po porodu, tedy asi čtyři a půl měsíce. Tak dlouhou pauzu jsem neměla nikdy. Ale šlo to pomalu, nebyla jsem úplně opatrná a přece jen i šestinedělí chce svůj čas. Když jsem se poprvé po té pauze rozběhla, cítila jsem se neuvěřitelně svobodná, šťastná.

Už dva měsíce po porodu jsi vyrazila v Trutnově do půlmaratonu, že?

Měla jsem jít štafetu, ale proti plánu se to trošku rozběhlo. Ta pětka nebyla špatná (cca 21:10). Ale čtyři dny jsem pak pořádně pociťovala následky, tělo přece jen není zvyklé. Ale přineslo to určitě jen pozitiva do dalšího tréninku.

Jak se daří dohnat manko?

I když jsem od Berlína (třetí na mistrovství Evropy v srpnu 2018, pozn. aut.) pořádně neběhala, neustále jsem hodně jezdila na běžkách a pak šlapala na kole. Teď to musím postupně dohnat, naběhat si kilometry.

Řada vytrvalostních sportovkyň získává díky mateřství zajímavý hormonální doping…

Takhle jsem nikdy nepřemýšlela, rozhodně jsem nic neplánovala. Cítím se dobře, uvidím, jak to půjde dál. Jen ještě musím doladit techniku, pořád mám těžiště hodně vzadu, jak jsem vláčela ten pupek.

Neříkej, že tě změna životního rytmu vůbec neomezuje?

Ne, opravdu. Naopak jsem klidnější a spokojenější. Snad jen nemám čas na odpočinek, lítám z jednoho do druhého. Ale Adélka brzy chytila náš rytmus, střídáme krmení a trénink. Vstává v sedm, pak můžu jít běhat. Potom máme oběd. Odpoledne usne, já jdu na trénink a vpodvečer jsme spolu. Usíná až k jedenácté. Naše fena Bella (bílý chlupatý sibiřský samojed), té je šest, si sice chvíli zvykala, byla smutná, že jí nevěnujeme tolik pozornosti jako dřív, ale už je v pohodě a hlídá nás všechny. Určitě budeme pořád jezdit všichni spolu. Neumím si představit zůstat bez nich.

Manžel a trenér Martin: V Novohradeckém lese na kraji Hradce Králové, kde bydlíme, máme opravdu ideální podmínky. Rovinaté tratě, perfektní cesty i asfaltový povrch.

• 

• 

Sledovala jsi i soupeřky? Doma velmi vyrostla Marcela Joglová…

Nepotřebuju soupeřky, nevnímám je, běžím, jak sama nejlíp můžu. Vždycky jsem chtěla být nejlepší. Ale neupínám se už tolik k výsledku, záleží, co mi tělo dovolí. Už si nehlídám každé kilo váhy, klidně si dám po jídle čokoládu.

Jak vypadá další sportovní program?

Chtěli jsme původně odjet trénovat do vysokohorského Livigna, ale raději zůstaneme tady na Božím Daru. Pak je v plánu soustředění na Tenerife, v prosinci první ostrý závod ve Valencii, a pak už snad opravdu do Livigna na běžky. Pokud by nevyšel limit, vybrala bych si šanci na jaře v Londýně nebo v Praze.

Ale velké městské maratony se ruší, umíš si představit jinou variantu?

Olympijský maraton v Tokiu by se asi bez diváků běžet mohl, na rozdíl od atletiky na stadionu. Ale jinde bychom přišli o tu nádhernou závodní atmosféru. Teď sledujeme situaci, komplikuje nám to možnost zaběhnutí limitů a sbírání bodů do žebříčku. Potřebuju se vyzávodit, nečekám, že v prvním závodě budu zase lítat. Doufám, že se to uklidní.

Foto: Barbora Reichová