Kolik stojí spokojení bikeři z domácího týmu Cyklostar/Trek/Mercedes?
Sdílet
České mistrovství horských kol v olympijském cross-country v Peci pod Sněžkou potvrdilo pozice týmu Cyklostar/Trek/Mercedes Benz Praha. “Šli jsme do plnejch, chtěli jsme se ukázat. Jsem spokojený a budeme ještě lepší,” hodnotí Jaroslav Žitný, šéf týmu, možná vrchol sezony, která se teprve rozjíždí a nikdo stále neví, jak skončí. Veterán bike scény bojuje s následky podivné doby. Jak v ní koučuje svoji formaci, jak na ni shání peníze?
Jedete správnou cestou, potěšilo tě…
Honza Škarnitzl potvrdil, že je aktuálně českou dvojkou. Pepa Jelínek měl na titul ve třiadvacítce, ale při nájezdu do terénu měl těžký pád, kdy se srazil s Paprstkou, a dojížděl s bolavým loktem, pak pokračoval do nemocnice a teď odpočívá. To se stává, smůla. Forma Tomáše Morávka jde pořád nahoru, je radost pracovat s klukama, kteří chtějí. A Lukáš Elkčner je na začátku, potřebuje čas. Na Zadově budeme zase atakovat nejlepší pozice.
Už se závodí, to je radost. Zvládáš to po tom všem, co předcházelo?
Všechny deky přečkáme. Zavázali jsme se, že to dotáhneme, co jsme slíbili, splníme, a budeme všichni spokojení. Děkuju všem sponzorům, všichni nám pomohli a zůstali při nás i v těžkých časech. Jede to určitě jinak, máme za sebou jediný český pohár, budou ještě dva, snad dva svěťáky v Novém Městě, mistrovství Evropy a světa, které potvrdí, jak jsme silní a jak máme horská kola rádi. Strašně moc si přeju, aby se ten virus někde vytratil a všechno už pominulo, i když to vypadá na delší následky. Ale těžkosti nás posílí a pojedeme dál.
Karanténu jste přežili bez újmy, teď myslím spíše duševní?
Hodně jsme komunikovali. Nikdo nevěděl, co přijde a jak to bude trvat dlouho. Už před únorovým soustředěním na Mallorce se začalo něco dít. Musím všechny pochválit, že respektovali nařízení. Byli jsme schovaní v Jizerkách jak partyzáni… Nafasovali jsme trenažery a válce a jen si přáli, aby nikdo neonemocněl. Náš dlouholetý partner Imuregen nám dodal preparáty, užíváme už rok to, co bylo potřeba právě teď. A díky tomu jsme to všechno přežili. Zdravotně i duševně. Volali jsme si po celé Evropě, všichni měli home office. A přestože třeba Pirelli řešili s pneumatikami v Itálii velké potíže, nehodili nás přes palubu, poslali nám je. Nikdo nevěřil, že už tak brzy začínáme zase závodit.
Závodní sestava prošla změnami, jak si nakonec sedla?
Jsme pořád čtyři závoďáci, a pořád se koukáme po mladých. K Honzovi (34letému Škarnitzlovi, pozn. aut.) jsem po odchodu Jany (Czeczinkarové, která si postavila vlastní tým, pozn. aut.) vzal mladého Tomáše Morávka. Ohromný talent z hor (dojel už i šestý v maratonu v Mostě před Hynkem, pozn. aut.), v zimě tady jezdí s rolbou a pomáhá tátovi na vleku, teď začíná víc trénovat. Šanci dostal i Lukáš Elkčner (loni jezdil za tým Jaroslava Kulhavého, pozn. aut.). Je první rok ve třiadvacítkách, dělal maturitu, má to těžký a uvidíme, co natrénoval. Zkoušeli jsme i Nicole Hartychovou, vnučku trenéra Vojty Červínka, ale nechali jsme ji jen na silnici, bajky má jako koníčka.
Elkčner Morávek Jelínek Škarnitzl
A kdo se o ně teď spolu s tebou dál stará?
S technikou a logistikou Jakub Thůma, to je moje pravá ruka. Jako mechanik přislíbil pomoc opět Ondra Zelený, který už s námi dělal. A ještě nám pomáhá moje dcera Tereza.
Všichni jezdí stejná kola?
Trek Supercaliber s Eagle XX1, nejlepší, co můžou mít. Takový full na cross-country, není potřeba alternativy.
Kolik musíš na tuhle parádu sehnat rozpočet? I když letos ušetříte za výpravy na světové poháry…
Materiál se snažíme získat se sponzory, ten je odhadem v hodnotě skoro milionu. A na plný program týmu je potřeba dalšího milionu. Teď se sice ušetří za cestování, ale plnění partnerů je oproti předchozím letům poloviční. Pojedeme ekonomicky a věřím, že i tak si něco našetříme do příštího olympijského roku. Největší zátěž tvoří odměny závodníkům. Za březen až květen kluci sami navrhli, že si část peněz nevezmou. Toho si vážím. Ale zase se nám sezona prodlouží a tím by se jim to mohlo vrátit. Budu se snažit jim to vykompenzovat, aby byli na svých.
Z pohledu spolupráce s partnery cítíte silnější tlak, protože jste získali novou značku Cyklostar a teď se jim nemůžete naplno předvést?
Fungujeme po dvou liniích. Především chceme závodit a dělat výsledky, to je jasné. Ale pak připravujeme pro naše partnery další aktivity, testujeme výrobky, chystáme eventy, vedeme školy, jak pečovat na kolo, o životosprávě. Naši kluci to umějí, naučili se to, jsou kamarádští. Není to už dávno jen, že si plácneš logo na dres. Proto jsme nejlepší tým, protože máme nejlepší materiál a partnery. Proto se to od nás očekává a my to děláme. S Cyklostarem jsme se poznali v Novém Městě před dvěma lety a řekli jsme si: pojďme spolu něco vymyslet a dohodli jsme se. Jsme tady přece jako tým historicky nejdéle a takové výsledky za tu dobu nikdo nemá.
Považuješ za nezbytné držet si licenci UCI týmu (vedle 30 elite týmů ji má 84 formací na světě, z toho 5 v Česku, pozn. aut.)?
Letošní poplatek, který vyšel na v přepočtu okolo sedmdesát tisíc korun, budeme chtít od UCI vrátit, protože za něj prakticky nic nedostaneme. Ale jinak jsme skoro patnáct let v té hierarchii mezi nejlepšími, je to prestiž, jsme tak prezentováni. Dostaneš kvalitnější zázemí po závodech, chceme to.
Už pár let se diskutuje o tom, že počet světových pohárů a vrcholných akcí UCI je příliš malý, že by se bike týmy mohly mít možnost více ukazovat.
Abys mohl jet úspěšně svěťák, potřebuješ pozici, vyjetou na závodě kategorie C1. Dvacítku ve svěťáku můžeš jezdit s místem do dvaceti na startu. Body se jednou za rok mažou, od února jedeš znova. To je strašně těžký pro mladýho kluka vyjet si osmdesát bodů, to je mazec. Pořád ten systém není úplně domyšlený, podle mě by mohla jezdit třiadvacítka všude samostatně.
3x Žitný…
I letos horská kola relativně brzy rezignovala a většinu závodů zrušila. Co si o tom myslíš, není to škoda?
Otevřely se hranice, nákaza se zase šíří víc a pořadatelské regiony Lenzerheide, Val di Sole, Les Gets, které závody financují, se prostě bojí. Dostaly teď těžkou finanční lekci a nechtějí se tam vrátit. Nedivím se jim. Obdivuju Nové Město, že do toho půjdou a ještě v dvojnásobném rozsahu.
Sledovat přímo na místě olympijský závod v Londýně se zlatou tečkou Jardy Kulhavého, který také prošel týmem, byl pro tebe životním zážitkem. Honza Škarnitzl (nyní 52. v UCI žebříčku jako druhý nejlepší Čech za Cinkem, pozn. aut.) dokázal jet i podruhé v Riu. Teď na Tokio už to nevypadalo, ale s „vynulováním“ českých nominačních kritérií blikla naděje. Jak je podle tebe reálná?
Pro ni to všechno děláme. Pokud všichni, nejen náš tým, vyvineme maximální úsilí, aby se ty body vyjely pro dva české závoďáky… Ten prostor tam je, ale nesmí se nic stát. Ještě se pojedou a počítají dva svěťáky příští rok na jaře.
K tomu by měl bodovat právě i Kulhavý – a pokud se mu to povede – pak tu bude tlačenice nejmíň tří borců na dvě místa.
Já věřím, že i ten Jarda bude jezdit, jen se musí odrazit. Pak může zase nastat tlačenice o dvě místa, to máš pravdu.
A ty osobně, objíždět závody je pořád tvoje vášeň…
Sport mě baví, ale už mě nebaví honit peníze. To je těžký, víc a víc, z toho jsem unavený.
Dokážeš to stále kombinovat s vlastním byznysem (firma Cyklo Žitný, dovozce a prodej velomateriálu, pozn. aut.) ve správném poměru?
Propojuje se to taky dlouhodobě. Té firmě by něco chybělo, kdyby skončil tým. Jsme tak vnímaní i ven, jako jeden celek. Máme tak odzkoušený materiál, že si za tím stojíme víc, než kdo jiný. Cyklo Žitný je tady přes čtvrt století, ve Sramu v Americe mě moc dobře znají, ten vztah tam je na jiné úrovni. Teď nedávno jsme se zastoupením o český trh jen podělili, nebolí to.
