Komu chybí pražský maraton?

Po pětadvaceti letech na trati Carlo Capalbo nemohl, ale teď zrovna nepřidal. Vzdal závod(y). A vinou tlaku nepříznivých okolností, způsobených novým virem čínské chřipky, zrušil pro letošek své tři hlavní závody – tradiční pražskou večerní desítku, a z jara přesunutý půlmaraton a maraton. Budou vám chybět?

Ze závodů RunCzech vybudoval charismatický Ital vlajkovou loď českého běhání, na její vlně a dalších vzedmutých vlnkách (knihou Zrozeni k běhu, následně sociologickým vývojem směrem k individualizaci a pochopením jednoduchosti i prospěšnosti běhu atd.) se na jeho práci vyvezlo mnoho ostatních, především těch, sledujících i komerční efekt.

Teď RunCzech ztratil dech a Capalbo musel svým běžcům napsat „nejtěžší dopis“ svého života. Zatím drží do podzima tisícihlavé regionální půlmaratony a jako náhražku nabízí (už jen stovkové) letištní pětky. A protože se ostatní závody rozbíhají ve své (téměř) standardní podobě, ztrácí (na chvíli) roli hegemona.

Ale není to jeho porážka. Zrušeny byly i další věhlasné maratony včetně Bostonu. Mohutné masové podniky se složitou mezinárodní logistikou a komerčním backgroundem zkrátka načas nebudou. Stejně jako třeba velké koncerty a festivaly, čemuž se nikdo nediví a všichni to respektují – byť pořadatelé těžce trpí.

Je velmi pravděpodobné, že se za rok RunCzech představí v plné – dominantní – síle. Drží největší trumfy – tradici a jméno, zkušenost, největší závody. Ale aspoň pro tentokrát může jeho absence zbytku běžecké scény prospět. Neboť ta snáze přežije nepříznivé období. Protože původně navrhovaný podzimní scénář by ji zcela jistě poškodil. Jen se podívejte.

RunCzech přesunul svůj tradičně květnový mezinárodní maraton na podzim. Jistě, jinak to nešlo. A vyhlásil termín 11. října. Patrně přinucen reálnou nabídkou radnice o uzavření města (podobně jako při stanovení double termínu na desítku a půlmaraton). Tím jako buldozer přejel přes sedm dalších tuzemských maratonů s už mnohem dříve vyhlášenými a tradičními říjnovými daty konání.

Dejme tomu, že nejstarší evropský maraton v Košicích (letos 4. 10.) tolik řešit nemusel. Ale už český šampionát veteránů v Písku (3. 10.) a relativně nový Hradecký maraton (4. 10.) by jistě silně (negativně) poznamenal. Stejně jako maraton Pojizeřím v Benešově (10. 10.).

Maraton v pražské Stromovce (10. 10.) raději sám přeťal svoji šňůru nejdéle pořádaného maratonu na českém území (za 55 let ho zastavila jen povodeň v roce 2003). Teď se ale zase narychlo jedná o jeho comebacku, byť v pozdějším termínu, v podobě mistrovství republiky, o které by zrušením mezinárodního pražského maratonu atleti přišli.

Utrpěl by i loni obnovený nejstarší český maraton Praha – Dobříš (18. 10.), stejně tak Třeboňský maraton a půlmaraton (24. 10.).

Každému by Capalbo sebral míň či víc účastníků, kteří by dali přednost vrcholu na nablýskané pražské dlažbě. Přitom v předchozích sezonách třeba dva maratony do roka zvládli. A možná by se o to pokusili bez ambicí na absolutní časy i letos, kdyby dostali aspoň pár týdnů na regeneraci.

To přesunutím půlmaratonu na první zářijový víkend RunCzech kanibalizoval jen sám sebe. Tento termín už dávno patří jeho večerní desítce v centru Prahy. Takhle si vytvořil ďábelský dvojboj – v sobotu večer desítku a v neděli ráno půlmaraton. Mnozí fanoušci značky, byť opět rezignujíc na vrcholné výkony, by tuto kombinaci zvládli. Ale teď jim starost, případně Sophiina volba, odpadá.

A nadechnout se mohou konkurenční pořadatelé ze stejného víkendu, jindy stojící v dobrovolném stínu – Příbramský půlmaraton, Baroko maraton a půlmaraton Plasy, Posázavský terénní půlmaraton, Lupenický půlmaraton, Trutnovský půlmaraton, Mladoboleslavský půlmaraton, Zkus maraton a půlmaraton Kuks, maraton Beroun… Jistě líp se cítí i organizátoři z terénu – černohorského Skyrace, Monako maratonu ve Slatiňanech anebo Králického půlmaratonu MTRC (kteří se sem už dříve výjimečně přesunuli ze začátku června).

To je přece pořádná síla pořadatelského zázemí a energie, která jistě podrží běžeckou scénu jako celek. A běžci samotní? Ano, jednou se musejí vzdát ultimativního zážitku velkého pražského maratonu. Ale čistě sportovně? Nepočítáme šestihodinové chodce a pořizovače selfíček. Ti ostatní o nic nepřicházejí, ať už jim jde o prodání formy v závodě čistě na silnici, anebo o zážitkovou euforii – mohou hledat inspiraci jinde a jinak, třeba v terénu a horách.

Přes všechny pochopitelné potíže, které hrozí Capalbovi a spol., však v nastálé situaci lze tedy najít pozitivum pro všechny. Menší pořadatelé se s termínovou krizí bez jeho drtivé konkurence lépe vyrovnají. Po pražských podnicích RunCzechu po ročním půstu jistě vzroste hlad a organizační tým přinucen okolnostmi třeba zracionalizuje svůj chod tak, že dokáže svoji produkci ještě vylepšit či rozšířit.

Jeden vzdaný závod je realitou sportovního života a záleží, jak se s ním popasujete sami v sobě. Zda vyměkněte a i pro příště zůstane „zabalení“ řešením nepříjemností. Anebo se jednou takovou zkušeností poučíte a posílíte, abyste ji příště nemuseli (potupně aspoň sami pro sebe) podstoupit.