Magická sedmička. Rychlosti elektrokola, to je zásadní téma

Čtenář našich “aktivních” stránek určitě není ortodoxní uživatel elektrokola. Přesto jejich svět jistě vnímá, neboť ví, že je na segmentu elektrokol závislý osud cyklistiky (nebo velobyznysu, jak chcete) jako oboru.

Po letech odmítání přišli všichni výrobci high-end i low-cost jízdních kol na to, že stejně jako je budoucnost automobilismu pouze v elektropohonu z baterie nebo palivového článku, tak drtivá většina jízdních kol pro dopravu i zábavu bude za několik (velmi málo) let vybavena motorem.

Proč? Je to přirozená lidská lenost a pohodlí? Nebo tím získá kolo větší užitnou hodnotu?

Jistě od každého trochu. Pro autora článku je elektrokolo dopravním prostředkem, o kterém si za deset let (nejen) užívání potvrdil, že je ve městě rychlejší než auto, MHD nebo motocykl.

Nicméně budoucnost má v Evropě jeden podstatný háček, a tím je rychlost, kterou elektrokolu dodává motor. Ta je totiž omezena na 25 km/h. Což se může na první pohled zdát jako dostatečné, protože přece průměrná rychlost nevýkonnostního cyklisty na mírně zvlněné trase je do 20 km/h.

Jakmile ale elektrokolo osedláte, záhy zjistíte, že vzrušení při výjezdu do kopce dvacítkou bez zapocení zakalí jízda po rovině, která bude omezena právě zmíněnými 25 kilometry.

Krátkodobě lze samozřejmě jet rychleji, většina moderních pohonů elektrokol neklade při šlapání takřka žádný odpor, ale vyšší hmotnost elektrokola – okolo 20 kg – to jezdci neumožní nadlouho.  

V tom okamžiku, kdy vás na elektrokole na rovném úseku začnou předjíždět lidé na klasických kolech, a to nejenom „žiletkáři“ na silničkách, se začnete zamýšlet nad tím, jestli by s tím nešlo něco udělat. A trh má samozřejmě řešení.

Většina motorů na dnešních elektrokolech je konstruována tak, aby byly použitelné jak na „klasická“ elektrokola, tak pro kategorii tzv. rychlých elektrokol. Tato kategorie, která je legislativně ošetřena jako elektrický skútr (L1e-B), nabízí rychlost asistovaného šlapání až do 45 km/h, nicméně kolo musí projít homologací, být pojištěno, mít registrační značku, uživatel musí vlastnit řidičský průkaz atd… I když tedy rychlé elektrokolo vypadá k nerozeznání od normálního ekola, fakticky jím není.

Protože rychlost asistence motoru se upravuje softwarově, je možné zrychlit i klasické elektrokolo. K řídicí jednotce stačí nainstalovat malý (ale relativně drahý) čip, který změní informaci o rychlosti a kolo pak jede až oněch 45 km/h. Pro majitele upraveného elektrokola to s sebou nese několik nepříjemností – vedle vyšší investice je to strach, zdali bude v případě nějaké poruchy pohonu tato uznána v záruce.

Další problém vychází z toho, že zrychlením dochází s podstatně vyšší spotřebě energie a snižuje se dojezd. Nejpodstatnější je ale fakt, že pokud takové kolo člověk použije na veřejné komunikaci a bude účastníkem nějaké nehody – i jím nezaviněné – stává se z pohledu vyšetřujícího orgánu řidičem neschváleného dopravního prostředku.

I když to vypadá nebezpečně, statistiky, které si dělám, ukazují, že očipovaných elektrokol je přibližně 80 %. A v jiných zemích to není jiné. I v Německu, kde se obecně pravidla respektují více než u nás, se uvádí cca 70 % středových motorů s upravenou rychlostí. Lidé tedy chtějí používat elektrokolo, které si za své peníze koupili, jinak, než jim diktuje unijní nařízení. Ale je opravdu 45 km/h nutných?

Takovou rychlost vyvine trénovaný silničář na rovině a trochu odvážnější cyklista z kopce. V Americe, kde se rozvoj elektrokol za Evropou o několik let opozdil, si tamní asociace definovali tři třídy elektrokol.

Tzv. Class 1 je v podstatě stejné elektrokolo jako známe u nás – tedy uvedené do pohybu pouze šlapáním. Ale rychlostní limit je zde 32 km/h (nebo 20 mi/h v USA). A právě v těch 7 kilometrech za hodinu navíc podle mého názoru leží zakopaný pes. To je totiž rychlost, kdy vás chování elektrokola při jízdě po rovině přestane omezovat.

• 

• 

Již nějakou dobu se snažím zjistit přesné místo „zakopaného psa“ – tedy co je důvodem k rychlostní restrikci v EU a pozici výrobců pohonů, kteří sami žádnou aktivitu ke změně legislativy a zrychlení nevyvíjejí.

Omezení 25 km/h se v relevantních dokumentech EU objevilo dávno předtím, než se na trh masově dostali elektrokola, již v roce 1992. Omezení se ale týkalo výhradně benzinových strojů, například německého Motor-Fahrrad (MoFa), obdoby naší Babety pro jezdce 15+ let.

Fakt, že toto omezení bylo převzato v roce 2003 i pro elektrokola, je výsledkem silné lobby motoristického průmyslu. Rychlejší elektrokola rovná se menší prodeje skútrů. A protože výrobci pohonů elektrokol jsou velkými dodavateli pro automotive průmysl, je celkem logické, že z jejich strany aktivitu čekat nelze.

Když nejednají výrobci, musí konat uživatelé. Nikdo z nás nechce vlastnit produkt, který jej omezuje. Většina z nás nechce vědomě porušovat dané předpisy. Evropa je společenstvím občanů a instituce by měly naslouchat jejich hlasům. Proto byla podána Petice v Evropské Komisi za zrychlení elektrokol.

Její český text a možnost podepsat se pod ní najdete na stránce www.32kmh.eu.

Pokud vás téma zajímá více, jistě vás zaujme debata na e-bike konferenci v rámci veletrhu Sport LIfe v Brně o tomto víkendu.

napsal Jakub Ditrich