Nejlepší den na lyžích s Klammerem. Východ slunce v Korutanských Alpách
Sdílet
Kam na lyže? Tak třeba Goldeck a Turrach v prosluněných rakouských Korutanech. V nepřeberné nabídce probleskuje nabídka Ski vor 9 (Lyžování před devátou) s olympijským šampionem. Franz Klammer jako průvodce!
Když začínal, našel tady v Nassfeldu jen dva vleky a často dupal sám v těžkých lyžákách do kopce, aby se mohl spustit dolů. Ale dnes si legendární sjezdař, který se narodil kousek odtud na statku v Mooswaldu, užívá ve 24 okolních resortech (pro zajímavost areál na ledovci Mölltal/Angkogel vlastní společnost Tatry Mountain Resort) s jedním Topskipassem 103 km sjezdovek včetně výzvy Stella Ronda na Gerlitzen Alpe.
Císař Klammer v pětašedesáti stále báječně lyžuje a vy můžete s ním. Unikátní zážitek ranní lyžovačky od půl sedmé za východu slunce má nejbližší termíny 2. ledna a 4./11. a 20. února 2020. Pozval nás na něj přátelským rozhovorem při nedávné návštěvě Prahy.
Po šesti letech v Praze….
Jak si lyžujete?
Nejvíc doma v Bad Kleinkirchheimu, pak docela dost v Arlbergu i jinde. Pracuju pro Head, korutanskou turistickou centrálu, najímají si mě na team buildingy, cestuju. Chci, aby lidi se mnou cítili, že to je společně náš nejlepší den na lyžích. Pořád jsem na lyžích, pořád s někým. Pro mě je lyžování kolektivní sport.
Stále zůstává v paměti váš zlatý olympijský sjezd v Innsbrucku 1976, jak obdivuhodně jste na rozbité trati zvládl ten tlak na vítězství. Vzpomenete si ještě?
To víte, že jo, věčně se mě na to někdo ptá. Rád se na ten závod dívám na videu, protože vždycky vyhraju… Cloumaly se mnou emoce nahoru dolů, bylo těžké je kontrolovat. V Rakousku byly zavřené obchody i školy, všichni čekali u televize na ten závod. A já chtěl vyhrát pro sebe i celé Rakousko. Jak jsem viděl Russiho, že to přede mnou sjel, zajel jsem pod tím tlakem úplně nejlíp. Pustil jsem to a pak mi bylo všechno jedno. Na dopingové kontrole jsem vypil šest piv, než jsem odevzdal vzorek, tak bylo tělo rozhozené. A pak už jsem měl dobrou náladu a mohl jenom slavit.
Prý ani nevíte, kde máte tuhle medaili?
Vážně nevím. Asi někde doma, ale kde přesně? Když si ode mě pořadatelé mistrovství světa v St. Moritz 2001 chtěli půjčit světové zlato z tamější kombinace z roku 1974, maminka našla medaili někde na půdě v krabici. Všichni vědí, že jsem tehdy vyhrál, to mi stačí, nepotřebuju ještě někde vystavovat medaili.
Tolik jako současné hvězdy jste zdaleka nevydělal.
Jako amatér jsem musel jezdit do roku 1984, až po olympiádě v Los Angeles, kde se objevil multimilionář Michael Jordan a další, se to změnilo. Já pak jezdil v Americe i automobilové závody. Ale v roce 1974, který jsem měl hodně úspěšný, jsem vydělal asi 18 000 eur (v přepočtu asi 460 000 Kč, pozn. red.). Lyžování mě ale vždycky bavilo, byl to můj život. Neměnil bych za žádné peníze.
Jak se liší dnešní lyžaři od vaší éry sedmdesátých let?
Jsou to víc nadupaní atleti, my jezdili obří slalom dvě minuty, oni minutu. Pořád mě to baví sledovat, ale jezdit bych už nechtěl. Možná Wengen bych ještě sjel, ale Kitzbühel už ne. Ale touhou jet na limitu, v tom se lyžování ani s jinými technickými možnostmi nemění. Vlastně i průměrná rychlost zůstává skoro stejná někde kolem 111 km/hod. Teď Hirscher ještě ze startu volá mobilem tátovi, co se v posledních minutách mění na trati. Já chtěl klid a soustředit se. Už jsem věděl, kudy jet, ale jednou na poslední chvíli přesunuli dole sítě, musel jsem to vzít jinou stoupou, ale možná díky tomu jsem tehdy v Kitzbühlu vyhrál.
Změnila se bezpečnost?
Myslíte při závodech? To ano. Všude jsou záchranné sítě, my se v plné rychlosti ještě taky někde uhýbali stromům. Ale sjezd zůstává pořád nebezpečný, zlepšil se materiál, mnohem lépe se preparují tratě, tím se zrychlil. Při běžném lyžování na sjezdovce vidím situaci horší. Carvingové lyže za vás zatáčejí sami, máte helmy, chrániče. Lidé pak přeceňují svoje síly a přivodí mnoho nebezpečných situací.
Míval jste někdy strach?
Takhle bych to neřekl. Strach ne, spíš respekt. Když jsem se postavil poprvé nahoře v Kitzbühelu, povídal jsem si: To nejde sjet. Málem jsem se po… Pak jsem sledoval ostatní a dokázal jsem to, dokonce se ta trať stala mojí nejoblíbenější. Dokonce jsem startérovi vyprávěl vtipy, než jsem vyrazil. Čím těžší, tím lepší, to mě bavilo.
Proč jste jezdil líp sjezdy než slalomy?
Protože tam nebylo tolik branek. Radši jsem jel vždycky rychle rovnou dolů. To je nádherná svoboda.
Zkusil jste později i snowboard?
Ano, není to tak těžké naučit se základy. A v hlubokém prašanu to na něm bývá docela zábavné. Ale není to můj sport, raději mám na nohou dvě lyže. Víte, jaký je rozdíl mezi snowboardovým instruktorem a začátečníkem?
Ne.
Tři hodiny…
Přesto, jistě oceníte výkony Ester Ledecké a zisk dvou zlatých olympijských medailí, na snowboardu a na lyžích.
Ale jistě. Je to neuvěřitelné, nevídané, úžasné. S jakou lehkostí dokáže přejít z prkna na lyže a naopak. Vím, jak obtížné bývá jenom vyměnit sjezdové lyže za slalomové. Slyšel jsem, že chce ještě na letní olympiádu, to je vážně úkaz.
Ráno… 
…v Nassfeldu.
Lyžoval jste někdy v Česku?
V roce 1974 jsme jeli světový pohár ve Vysokých Tatrách, obří slalom byl v polském Zakopanem, další závod pak za hranicí, to si pamatuju. Ale nepoznal bych to tam. Ve Val d´Isere jsem byl snad patnáctkrát, ale jenom na závodní sjezdovce. Jinde ne.
Váš bratr v šestnácti letech ochrnul, jak vás to ovlivnilo v kariéře?
Tenkrát, když se to stalo, jsem uvažoval, že okamžitě skončím. Rodiče by souhlasili. Jenže pak jsem ho navštívil v rehabilitačním centru a viděl jsem tam, že ze sto lidí byl jediný on sportovec. Vyhodnotil jsem si pravděpodobnost nebezpečí a rozhodl se pokračovat. Ale pořád jsem respektoval nebezpečí sjezdu.
Možná proto jste tolik netlačil na lyže vaše dvě dcery?
Ale do golfu jo… Jezdily na koni, žena byla ráda. Nikdy jsem je nenutil, pokud chcete něco dokázat, musí vás to bavit a vložit do toho veškerou energii. Měli jsme na Kitzsteinhornu trénink, všichni to sjeli pětkrát a šli pryč. Já jsem odjel osmnáct jízd, tak to má vypadat. Třeba to tak bude cítit teď můj vnouček Felix.
Proč podle vás tak náhle ukončil kariéru fenomén Marcel Hirscher?
Získal všechno. Přesto pořád naplno trénoval, připravoval se, ale najednou zřejmě zjistil, že tomu nemůže nebo už nechce dávat úplně všechno. A protože je perfekcionista, raději se rozloučil.
Kdo letos po něm převezme vládu nad světovým pohárem?
Pinturault? Nebo Kristofferson? Sjezdaři nemají šanci, protože nedokáží udržet tak dlouho stabilně vysokou výkonnost a navíc ještě sbírat body ve slalomech a kombinacích.
Foto: Franz Gerdl, Daniel Goller
