Zlaté cepíny Hák s Holečkem vystoupí na Obzorech

Nejen představit jeho očima Marka Holečka stojí za to. Zdeněk Hák brzy samovolně přesvědčuje, že je jeho rovnocenným parťákem nejen ve stěně. Zatím mají společně (prvo)trojkorunu Gašerbrum I – Kyajo Ri – Čamlang, jednu z nejcennějších v současném světovém alpinismu. A povídat o tom budou na největším cestovatelském-outdoorovém festivalu Obzory 9. a 10. listopadu v Praze na Filozofické fakultě. Tam nesmíte chybět.

Vy jste se donedávna vlastně ani moc neznali, že ano? Jak jste se dali dohromady?

Jednou asi před sedmi lety jsme fotili pro Hudy sport v Arcu, tam jsme si něco vylezli. Od té doby jsme se sem tam potkali ve skalách nebo v hospodě. Pak mě pozval na Nanga Parbat, ale to jsem nemohl, byl jsem nemocný. Znovu se ozval před třemi lety na Gaš (Gašerbrum I), a to jsem už jel.

Napadlo tě, že byste k sobě mohli pasovat, lezecky i lidsky?

Těch lidí, kteří by měli zájem jet do takhle vysokých kopců, lízt tam těžký cesty a věnovat spoustu času a peněz nejisté akci – a k tomu měli ještě odpovídající výkonnost – je málo. Takže myslím, že Mára poté, co ztratil Zdenála (Hrubého, který zahynul při společné výpravě na Gašerbrum I v roce 2013, pozn. red.), hodil pár sond v Čechách, selektoval a na mě to padlo. A po úspěchu jsme to ještě dvakrát zopakovali (loni Kyajo Ri, letos Čamlang, pozn. red.).

A sedli jste si?

Věděl jsem, že Mára je vynikající lezec, má hodně vylezeno. Během expedice je dobrý mít kamaráda, ale během samotného výstupu si stejně každý dělá sám to, co se za celý život naučil. A na sto procent! Nezbývá ti nic jiného než tomu druhému důvěřovat. I když se leze souběžně, staráš se sám o sebe, stejně jako když lezeš sólo. Já jsem věděl, že tohle Mára dokáže, že když s ním lezeš současně na laně, že ti nespadne a nesejme tě s sebou dolů. Při tom už kamarádství podle mě nehraje velkou roli.

Tedy zde na hranici života a smrti za důležitější považuješ mít vedle sebe rovnocenného partnera než důvěrného přítele?

Určitě. Ideální, když se to skloubí, ale hlavně musí mít ty schopnosti, které zrovna tam, co jsi, potřebuješ. Při skalních věcech v Alpách bychom možná neudělali díru do světa. Ale tady ve vysokých horách mi pomohly zažité mechanismy z vodění v Alpách – lézt v rozbitém terénu, nemuset se pořád jistit, umět slejzat, protože někdy nejde slaňovat. On si myslel, že bych to všechno mohl umět. Jenom jsem nevěděl, co se mnou udělá nadmořská výška, to byl jediný zádrhel. Až po Nošaku, v sedmi a půl tisících, jsem se rozhodl, že s ním pojedu. Kdybych tuhle zkušenost neměl, nejel bych, protože v osmi tisících jsem nebyl nikdy. Ale na Gaši jsme pak měli výhodu dostatečně dlouhé aklimatizace.

Jak bys vás oba charakterizoval lezecky?

Myslím si, že Mára je určitě lepší skalní lezec než já. Na ledu v mixech na tom budeme asi stejně. V délkách jsme se střídali, jak to vyšlo, ne podle toho, jak by to komu sedělo. Takže jsme byli technicky vyrovnaní. A fyzicky? Krize přijde na každého jindy, to je normální, stejně jako třeba na kole. Nejsme úplně stejní. Mára se ještě líp vyrovná s výškou, v tom má výhodu. Já jsem dobrej, až když se opravdu aklimatizuju. On začal na písku, pak big wally, a teprve potom mixy a vysoký hory. Já jsem to vzal od lyžování a sněhu. Každý využíváme svých předností, čerpaných ze základů. I na skalách si zalezeme, ale každý dává přednost trochu jinému druhu cest.

V čem přesně?

Na pískovci leze Mára těžké cesty, skoro sportovního charakteru. Já jsem klasik, lezu spáry, zapadlý oblasti, starší cesty, morálovky, co nikdo jiný už moc neleze.

A lidsky jste to zvládli vždycky bez „ponorky“?

Hele, ten měsíc se to s ním dá vydržet. A se mnou snad taky. V průběhu roku se jinak vidíme málo, takže se na sebe můžeme těšit. A co nám vadí, to chvíli přežijeme. Já jsem nekonfliktní typ, když to nepřeroste nějakou mez. A Mára mě, myslím, bere. V osobním životě ale máme povahy hodně rozdílný.

Dali jste si pravidla soužití a spolupráce předem?

Ani ne, vyplynulo to přirozeně. Mára má větší zkušenosti s logistikou, s přípravou akce, to dělal víc on. Já zase třeba víc vařím. My to vlastně ani moc neorganizujeme. Řekneme si, na který kopec pojedeme, vyřídí se víza a permity, a týden před odletem se potkáme, abychom se dohodli, co kdo bere, jaký skoby, friendy… A jedem. Žádný velký hry. Sedneme do letadla a další věci řešíme cestou. Jsme oba pankáči, nepotřebujeme mít všechno dopředu nalajnovaný. V tom jsme podobní, tím se nestresujeme. Spolíháme na zkušenosti toho druhýho, to je super.

Napoprvé a hned na Gašerbrumu I, který Holečka už čtyřikrát nepustil. Měl jsi obavu, anebo to naopak byla o to větší výzva?

Strašně jsem se těšil, to byla největší výhoda. Mára už přesně věděl, co ho bude čekat, měl nějaké obavy. Já vůbec. Já tu stěnu znal jen z fotky a říkal si, že by nám mohla sedět. Lezecky jsem si věřil, že by mě nic nemělo překvapit. Byl jsem rád, že mě oslovil a vzal. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že tam neuspěl a že tam zemřel Zdenda (Hrubý).

Tam sis ovšem prožil svoje. Ani na okamžik jsi nezaváhal o správnosti rozhodnutí se do toho pustit, vytrval jsi v pozitivním náhledu?

Jo. Samozřejmě přicházely krize, ale spíš fyzické. Lezení v sedmi a půl tisících není sranda, když se u toho ještě brodíš po kolena sněhem, který se sype. Jeden druhého jsme ale potáhli, když bylo potřeba. Psychicky jsem si ani jednou nepomyslel: To nedáme nebo Tady jde o držku. Musíš přemýšlet pragmaticky, dělat naučený pohyby, nic moc nezkoumat. Strach jsem necítil, to ne.

Jak to vypadalo o rok později na Kyajo Ri?

Technicky to bylo nejtěžší, obtížnější než Gašerbrum. Ale měli jsme kliku, vylezli jsme to za pouhé dva dny. Eliminovali jsme počasí, vylítli jsme to, tělo si ani nestačilo uvědomit, kde je. Přijeli jsme domů a lidi se ptali: To bylo nějaký lehký, ne? Přitom vůbec! Těžký mixový pasáže druhý den, to byla fakt síla. To lezu v Alpách o dva tisíce metrů níž. Ale hodně neznámá šestitisícovka tady neměla takový ohlas. Přesto si ji hodně vážím.

Ještě víc než letošního Čamlangu, jak jste ho našli?

Už je to přece jen sedmitisícovka. Mára tam byl někdy před dvaceti lety. Loni šel okolo před Kyajo Ri trek s kamarády a řekl si, že by se to dalo zkusit. Dohodli jsme se hned. Ten výstup řešili špičkoví horolezci. Byli tam Italové, Angláni s Griffithem, teď Slovinci. A nikdo to nevylezl.

Stejnou cestu, co jste lezli vy?

To úplně přesně nevím. Problém nastal hned v začátku. Italové se zalekli, první délky první dva dny byly hodně kolmé ledy a sněhy a nebylo kde zabivakovat. Cokoli nahoře spadne, projede tudy dolů. Nebylo kam se schovat. Mohl by ses někam pověsit, to nás taky čekalo, ale zůstal bys nekrytý. My jsme nalezli po skalách lehce našikmo a vytipovali si místa, kde by dalo zabivakovat. Kdyby to dal někdo za den rovně do naší dvojky, dalo by se to taky. Hodně těžkých pět set metrů lezení. Vedou tam ledové žlaby až na vrchol. Na to musíš být hodně dobrej, ale takovej tam ještě nepřišel. Ale jednou to půjde. I my nahoře jsme šli ještě trochu nalevo po takové rampě.

Přesto jste předvedli úžasný výkon. Krátce poté, co lavina pohřbila v Americe trojici předních horolezců v čele s Davidem Lamou. Co ta zpráva s vámi udělala?

Nemůže tě to strašit. Kdyby se Lama zřítil při lezení, přemýšlel bys o chybě. Ale lavina? To nemůžeš při lezení ovlivnit. Co se jim stalo, byla obrovská smůla. Jako kdyby ses jel potápět do Karibiku a zastavilo tě, že někoho v Chorvatsku sežral žralok. To nejde. Musíš doufat, že se to tobě nestane. Bereš to tak, jako by zahynuli třeba v autě, když jeli lízt. Ale u extrémních výkonů ve vysokých kopcích se ti to stát může, pravděpodobnost je pochopitelně vyšší.

Druhou část rozhovoru chystáme příští týden.