Trailový pohár, to je moje rodina, říká nezdolná běžkyně Faltusová

Zní to tak pateticky, melodramaticky, až kýčovitě. Po – teď zase eufemisticky řečeno rušných – životních peripetiích našla Radka Faltusová, teď 48letá máma dvou velkých holek a malého kluka, novou rodinu v seriálu Trail Running Cupu. Doplnit, že poslední tři roky patří ke stálým účastníkům, už zní banálně.

Jednou jsi skutečně řekla, že tam je tvoje rodina, stále to platí?

Já to takhle mám a dělá mi to dobře. Mám ráda ty lidi okolo, strašně se sem na závody vždycky těším. I když mě to hodně bolí, na ty dvacítky nestačím trénovat.

Ale nebuď skromná, vždyť teď v srpnu na Lipně jsi poprvé za tři roky, po jedenadvaceti závodech v řadě chyběla…

Vstoupila mi do toho dovolená, musela jsem se na ni vydat s mým chlapečkem. Známí nás nabídli svézt do Maďarska a Chorvatska, pořád jsem to počítala, ale stihla bych sice závod, ale už ne se vrátit domů před odjezdem. Taky jsem jednou nedoběhla. Hned první rok 2017 jsem se vydala v Krkonoších na padesátku, ale na třicítce mě chytly křeče, to jsem na to ještě vůbec neměla.

Zato předtím jsi hned ve svém prvním startu vyhrála City trail Ostrava 2017 a pak ještě třináctkrát ve své věkové kategorii…

V absolutním pořadí jsem vyhrála jen jednou, myslím, že už nikdy potom se mnou nedělali v cíli rozhovory. Pořád platí, že bych potřebovala pořádně potrénovat.

Jak jsi tehdy Kilpi/dnes Mizuno Trail Running Cup objevila?

Běhala jsem Horské výzvy, s manželem Standou to byly čtyřicítky. Před poslední z nich v Krkonoších se zabil v autě… Byl přihlášený, běžela jsem tam tenkrát i za něj. Pak jsem procházela na festivalu Obzory v Praze na vyhlášení výsledků, kde shodou okolností měli závěrečné předávání cen taky lidi z Trail Running Cupu. Podívala jsem se na termínovku, hezky mi o tom povídali, zaujalo mě to. Řekla jsem si: To je ono, co hledám. Něco novýho, jinýho. Něco skončilo, něco začne. Slíbila jsem Standovi tam nahoru, že to budu běhat pro něj. Vydala jsem se napoprvé do Ostravy a hned vyhrála. Asi tam tehdy nikdo dobrý nebyl.

Čím tě tenhle seriál tolik chytil?

Začalo se mi tam hned líbit. Upřímně říkám pořád, že nestačím trénovat. Vyhovují mi tratě od desítek na začátek sezony do dvacítek přes léto. Mám ráda lidi okolo, co závod připravují i jeho pravidelné účastníky. Baví mě něco nového poznávat. Těšila jsem se vždycky na každý závod a nikdy nepochybovala, že bych neměla přijet.

Kolik tedy stihneš běhat týdně?

Běhám v práci. Dřív jsem dělala odečty plynoměrů, každý den vstávala v šest a nachodila dvanáct až patnáct kilometrů. Teď jsem pošťačka, pořád na nohách, dokonce už od rána od čtyř. Když přijdu domů, už toho moc nestihnu, starám se hlavně o malého Ádu. O víkendu v sobotu i v neděli si dám tak dvě desítky. Opravdu. Letos ještě objedu u nás v okolí ještě vrchy, menší závody Iscarexu, od pěti do patnácti kiláků. Krátké závody mi dají nejvíc, dokonce jsem naposledy měla pocit, že mi rychlostí vlály vlasy… Jsem ráda, že to dokážu, mám radost. Přes zimu chodím na běžky, a v týdnu někdy běhat, jednou dvakrát. K tomu ještě vedu malé děti na atletice.

Občas proložíš ještě výživnější výzvy, že?

Letos jsem šla Beskydskou 7. Obrovský zážitek, jela jsem úplně sama, neměla jsem pořádný batoh, málo baterek, tak jsem ani moc nesvítila. Na 105 km jsem skončila za 17:36 pátá v kategorii za Martinou Hampejsovou a byla ráda, že jsem dokončila. Hodně jsem toho absolvovala „indiánem“. Bála jsem se, že se úplně odkrágluju, ale to se naštěstí nestalo a to mi udělalo největší radost. Přivezla jsem si jeden puchejř. Snad v tom těle ještě něco je… Loni v prosinci jsem si dala Koloběh Říp-Praha, padesát kiláků. Taky výborné zpestření. Po třech kilákách jsem si říkala, co tady dělám, a pak se to rozjelo, taky obrovský zážitek, najednou jsme byli v cíli a osmí…

Jakou máš sportovní minulost?

Odmala jsem dělala v zimě biatlon a v létě atletiku, trénoval mě taťka.  Běhala jsem 800 a 1500 m, přešla jsem pak na sportovní gymnázium do Pardubic, ale zasáhla mě mononukleóza a vývoj se nějak zastavil. Od osmnácti už to nebylo nic moc. Pak až po dětech jsem si začala znovu pobíhat a zkusila si i pochody, pak si řekla, že je vlastně můžu běhat.

Třetí rok držíš program Trail Running Cupu, jak hledáš motivaci pro stejné závody?

Taky jsem o tom přemýšlela. Ale když to bude pokračovat, neumím si představit, že bych tam chyběla. Mám ráda něco jistého, lidi i tratě, vím, do čeho jdu. Vím, že mi je blbě z toho Ještědu, jen co na něj pomyslím, ale stejně přijedu. Líbil se mi minule do sjezdovky i teď po pozměněné trase. Jde mi o pocit, užít si to, nezáleží mi na stupních vítězů a taky mě vůbec neláká silnice. Obdivuju zrovna tuhle organizaci. Letos jsem zvládla i tu Krkonošskou 50, i když jsem se rozhodla až ráno před startem, protože jsem byla o antibiotikách a půlka se mi zdála moc rychlá na to, abych ji dala. Teď se chystám na maraton Dobříš – Praha, to je novinka. Vím, že existuje seriál 7 pohoří, nebo Běhej Lesy, ale nechce mi měnit. Jsem si tady jistá, zůstanu věrná.

Lidi ze svého okolí jsi nepřesvědčila, aby jezdili s tebou?

Jezdí se mnou kamarádka Sylva jako parťačka, někdy rodiče. Cítím se líp, že nejsem sama a Áda si ode mě aspoň na chvíli odpočine. Všichni okolo mě to vědí, co běhám, poptají se, dva kluci byli na Králičáku, ale pořád nemají čas. Musíš tomu taky něco věnovat.

Na víc nezbývá, velké horské traily v Alpách tě nelákají?

Ale jo, až někdy. Zbytek volného času teď chci být s Adamem, dokud chce on být se mnou. Je mu sedm a čas strávený s ním je pro mě nejvíc. Jen na chvilku se pustím do závodu, buď jede se mnou, anebo ho hlídají babičky. Holky už mám velké, Kristýně je šestadvacet, Káče dvacet.

To je taky příběh…

Po tom, co ode mě jejich táta odešel, těžko to nesli. Když se ještě zabil Standa, kterého měly rády, Káča se vydala hledat sama sebe do Anglie a teprve teď se vrací. Dřív dělali biatlon, ale teď trošku zlenivěli. Starší dělá u vojáků, nějaký pohyb má, Káča tancuje. Když se mnou byli na závodě, byly vyřízené z toho, jak se vůbec nerozcvičuju. Já chytnu dech za tři kiláky a pak už běžím, nemám natrénováno, nemůžu se vysilovat rozklusáváním.

Jsi úžasně silná žena.

Běhání je pro mě obrovský relax. Čistím si hlavu, závod mě nabije na celý týden. Když běžím, myslím na Standu, když nemůžu, řeknu si: Podrž mě. Díky tomu jsem se nezbláznila, vyhodila všechny prášky a ustála to.