Po česku I: Za prvním paprskem na Sněžku
Sdílet
Sedíte v chladu a příšeří, oči přibité k obzoru. A pak se to stane. V dálce se objeví maličká rudá tečka, změní se v tenký proužek, dál se zvětšuje. Vrcholky kopců pod vámi pomalu mění mléčně modrou barvu a vy můžete po dlouhém čekání konečně přivítat stále víc a víc se osmělující slunce. „Ahóóój!“ voláte novému dni v ústrety. Navíc stylově ze Sněžky, 1603 metrů nad mořem… Bylo ale třeba nějakého úsilí k tomuto zážitku.
Píp-píp. Píp-píp. Píp… Do ticha potemnělého pokoje na Luční boudě se ozve zaklení. To byl pěkně blbej nápad, proběhne mi hlavou. Jednou se může člověk pořádně vyspat, ale né. Já přeci musím být u toho. Ono by to sluníčko beze mě nevyšlo, nebo ano? Poslepu zamáčknu po pouhých třech hodinách spánku budík. Na displeji svítí nelidských 4:00. Východ slunce? Dnes v 6.34. Tak prosím, ať máme štěstí na počasí, díky-díky-díky, zanotuji v duchu k obloze a především hrozícím mračnům amatérskou modlitbu.
O čtvrt hodiny později se celá parta dvanácti odvážlivců pod vedením vůdců z české outdoorové firmy Hannah, kteří celé tohle zářijové dobrodružství, spojené stylově s představením nové zimní kolekce pro sezonu 2019/2020, »spískali«, potkává dole v jídelně. Mžourající, zívající, ale odhodlaní. Kousek koláče, lok čaje, který nám připravil výřečný majitel zdejší základny, založené už v roce 1623, a vzhůru na Sněžku!
Poznávací znamení kromě všudypřítomné tmy? Máme pestrobarevné turistické batohy Element 28, kterými nás hostitel vybavil. Kdo měl na zádech Hannah, byl náš, neztratili jsme se. Čekalo nás 3,5 kilometru k nejvyššímu bodu země ležící v srdci Evropy. Úvod přes Úpské rašeliniště a Obří sedlo prakticky po rovince, pak ale kilometrový »strmilovák« s převýšením 230 metrů. A to vše, pochopitelně, potmě. „Necháme si fóra, ať to nepropásneme,“ znělo heslo dne, respektive noci.
Ono pěšinka je to pěkná, až na pár míst upravená, ale když jsou v celé skupince pouhé dvě čelovky a zbytek klopýtá za dohledu mobilního svitu, řekl by si jeden, že rychlost závratná být ani nemůže. Přesto nohy ukrajovaly cestu v poměrně kvapíkovém tempu a za chvíli jsme byli u Slezského domu, za kterým se pohodlná pěšina pro »báby s nůší« mění v ostrý horský výšlap. Tma je pořád neprostupná, jen z polské »placky« k nám problikávají světla pomalu se probouzejících měst a vesnic. Neklamné znamení, že s viditelností by to dnes nemuselo být špatné.
„Je to dobré, i vítr nám hraje do karet,“ povzbuzuji se smíchem tmavé obrysy postav škrábající se přede mnou i za mnou vzhůru. Poryvy jsou totiž místy tak silné, že nás k vrcholu skoro nadnášejí. „Hlavně, ať nás to nesfoukne,“ odpovídají ze tmy hlasy těch, kteří škobrtnou častěji než jiní. Dech se krátí, ale blížící se cíl nás žene vpřed. Čas už nikdo nekontroluje, není to ale potřeba. Pořád nevidíme sebe ani čtrnáctimetrovou kapli svatého Vavřince, nejstarší stavbu na »střeše republiky«. Jinými slovy – je to dobré, slunce ještě odpočívá pod obzorem.
A pak se náhle objeví. Polská bouda s meteorologickou stanicí, černé monstrum proti šedému nebi. Jsme tady. Najednou, jakoby bez varování. „Člověk si pěkně stoupá, drží tempo, a najednou je konec,“ stěžuje si kamarád naoko. Výš už to ale zkrátka v Čechách nejde – 1603 metrů, kdo z nás to má…
Mrknu na hodinky. Půl šesté. Rezerva je pěkná věc, ale hodina do rozbřesku? Během dne se tu vystřídají tisícovky turistů, my tu byli téměř první a skupinka se rozdělila. Někdo se schoval do barokní kaple, někdo do závětří hvězdárny. Já si osamoceně dřepl na lavičku k nízké zídce s výhledem na oranžovou linku, nesměle se rýsující nad obzorem česko-polské hranice, a nechal se bičovat ledovým větrem. Ten valil přes vrchol, nad námi i kolem nás, nekončící chuchvalce mlhy.
V sedmistupňové zimě mi zuby div nedrkotaly, ale nepovolil jsem. Nechtěl jsem se po té štrece někam schovat a propásnout první paprsek. Po chvíli se mi dokonce povedlo oživit »zamrzlou« baterku ve foťáku. Jenže radostné juchůů po zkušebním cvaknutí vystřídalo zklamání. Vložte kartu, oznámila mi obrazovka. To je sen! Jednou v životě před rozbřeskem na Sněžce, a zrcadlovka se v báglu povaluje zbytečně. A že se pronesla! Ještě že máme chytré mobily…
Tmu vystřídalo šero, nekonečný zástup kopců a kopečků pod námi měnil barvy i tvar. Budoucí dramatickou podívanou uváděla i mlha, jako stříbřitá pavučina propojující zvlněnou krajinu pod námi. Slabá žlutooranžová zář byla stále intenzivnější, u zídky podupávalo víc a víc nohou. Každý chtěl vidět první mrknutí probouzejícího se slunce. „Tys mrzl celou dobu tady?,“ diví se mně. „Jo, jo,“ přitakávám ochraptěle. Ale vyplatilo se.
Namodralou zem slepenou s pomerančovou barvou svítání uprostřed »rozetne« zářivě rudá tečka. „Wooow,“ ozve se kolem mě. Někdo zatleská. Může tu být dobře na padesát ranních ptáčat. Počasí mě vyslyšelo, mlha se potuluje všude, jen ne v našem zorném poli. Tečka přechází v tenkou linku, kolem se rozlévá světlo. A snad i… Teplo? Rozhodně ne, přesvědčují mě zmrzlé prsty na nohou.
Fotografové kolem mě kradou slunci duši a i já se snažím v mobilu uchovat rozzářenou památku. Nesázel bych totiž na to, že se sem ve tmě budu škrábat v nejbližší době znovu. Přestože je to prvotřídní podívaná a člověku se i přes chlad rozlije po tváři nevědomky úsměv. Jsem rád, že tu můžu být. Daleko od přelidněných měst, hučících aut a spěchu, daleko od teplé peřiny. Teď už je slunko vidět téměř celé. A řeknu vám – vyrazte taky, stojí to za to!
Text a foto: Michal Kuchta
