Kopce, lesy, hory – to je moje dráha, říká hasič Janů

Termíny zážitkového Mizuno Trail Running Cupu si píší do diářů další přední běžci. Mezi nimi i Jan Janů, trojnásobný vítěz Velké Kunratické a šestý z evropského šampionátu vrchařů 2016.

Jaké máš letos hlavní plány?

Rád bych se nominoval na mistrovství Evropy i světa v běhu do vrchu a nejel tam jen za účastí. Lépe mi jde nahoru dolů a Evropa se běží v Zermattu jen nahoru, tím to bude těžší. Až svět v Argentině se jde nahoru dolů, pokud by se mi tam podařilo dostat, mohlo by to vypadat líp. Ale ještě nikdy jsem za mořem nebyl, nevím, co by to se mnou všechno – časové přesuny, klima, jídlo – udělalo.

A dál?

K tomu světový pohár a pak mám vyhlídnuté závody v zahraničí, kde se poměřuju s mezinárodní konkurencí – německý Bergen, slovinská Šmarna Gora, italské Morbegno. Musím si vybírat. Když mi zbyde čas, dám si i domácí závody, které mám rád. Kunratickou a podobné srdcovky.

Mizuno, jehož barvy nosíš, se stalo novým partnerem už tradičního  Trail Running Cupu. Vydáš se i tam, přestože se jedná většinou o horské půlmaratony, pro tebe už delší záležitosti?

Díval jsem se na kalendář, určitě se chystám, ale ještě uvidím, jak přesně mi to bude pasovat s mými hlavními starty. Už jsem o tomhle seriálu hodně slyšel a většinou jenom to nejlepší. Sám jsem běžel pouze trať v Motole v rámci mistrovství republiky v krosu před třemi lety. Těším se, nebráním se ani půlmaratonu v rámci tréninku, jen se nechci na delší dobu odvařit.

Jak funguje Mizuno team při výběru závodů?

Založil ho před časem Roman Skalský s tím, že nás Mizuno podpoří, protože chce jít do terénu, ukázat nový materiál a my ho budeme nosit. Což se hodilo i nám, takže jsme si vzájemně sedli.

Proslulá japonská značka vychází z filozofie, že většina běžců po začátcích na dráze nebo silnici postupně zamíří právě do terénu, ať už za většími výzvami, či přinejmenším prožitkem. Jak to máš ty?

Přesně takhle. Začínal jsem na dráze, ale k srdci mi nikdy nepřirostla. Silnice pro mě znamenala takový útěk z dráhy a našel jsem se až v terénu. A tam jsem zůstal, i když vím, že dráha i silnice jsou pro trénink rychlosti důležité.

Jsi v pětadvaceti letech ještě mladý, proto se držíš hlavně kratších běhů do vrchu a postupně vyhlížíš delší traily, nebo tvrdší skyrace?

Zatím mi jdou nejlíp vrchy, do budoucna chci zkusit i traily, ale nemám ještě naběhané objemy. Před dvěma lety jsem zkusil mistrovství světa v horském maratonu, to bylo zrovna dost těžký. Vzal jsem si velké sousto, měl jsem toho plné kecky. Taky na něj nemám postavu. Na dlouhé vzdálenosti se prosazují líp šlachovitější typy. Já jsem dost silový, mám svaly, které živím, tady někdy zbytečně.

Jaký přírodní region máš oblíbený?

Těžká otázka, hory mám rád všechny, všude je co obdivovat. Hodně jezdím do Alp, cestičky i vesničky se mi tam moc líbí. Pak vidím Pyreneje a jsem nadšený taky. A domácí terény? Jezdíme na Churáňov, sice spíme ve výšce okolo tisíce metrů, ale chybí mi okolo horské štíty. Ty najdu jenom v Krkonoších. Byl jsem tam vždycky na Dvorské boudě, běhal jsem kolem Luční a v těch místech.

A kam se toužíš podívat?

Láká mě sever, Švédsko, Norsko, Finsko, zatím znám spíš ty Alpy.

Budeš tedy ještě závodit na dráze?

Mám zase dohodu na extraligu a mistrovství ČR za Hvězdu Pardubice, pokud se mi nebude krýt s mými vrcholy. Nejspíš steeple, ten mi je asi nejbližší, není tak monotónní.

A na silnici? Loni jsi uspěl skvěle v jarní kombinaci Kbely-Pečky (druhý za 31:12, resp. vítěz ve finiši za 31:17).

Letos Kbely nestíhám kvůli škole. Proto půjdu o týden dřív Rohálovskou desítku a dva týdny na to znovu Pečky. Loni to vyšlo parádně, letos si mě tu asi víc pohlídají. Pořád mám prioritu v běhu do vrchu, na silnici velká očekávání nemám. Byl bych rád, kdyby se mi nejlepší časy podařilo stlačit, ale nedělám si iluze. Pokud se to povede, jistě to nebude nic zásadního.

Studuješ Dopravní fakultu na univerzitě v Pardubicích, k tomu pracuješ ve Žďáře nad Sázavou jako hasič. Jak stíháš trénovat?

Velmi dobře, ani jsem to nečekal. Když mám denní službu, běhám do práce. Musím vstát ve čtvrt na pět, mám to z domova v Hlinném přesně deset kilometrů, před bránou mi pípne gps, je to volný regenerační běh. Nazpátek si dávám rychlejší, když potřebuju. Při noční si dopoledne odtrénuju a do práce zase lehce doběhnu. Ráno doběhnu zpátky domů, jdu si lehnout a odpoledne stihnu druhou fázi. Ve dni volna trénuju dle libosti. Ve dvoufázových trénincích jsem se nemusel omezit. Mám přesný režim a to mi vyhovuje.

Ultravytrvalec Tomáš Petreček však při této práci varuje před psychickou náročností.

Mám výhodu, že nejsem u profíků, ale u podnikových hasičů. Nejezdíme k dopravním nehodám, nemáme vyprošťovací nářadí. Ale bývají tam těžké úrazy v provozu, to dá zabrat. Daří se mi to netahat do osobního života. Ve sportu přijdu na jiné myšlenky.

Kolik tedy teď odběháš?

První týden v únoru jsem měl přes sto třicet kilometrů, pak v závodním období to bude míň. Do práce budu jezdit někdy na kole, pomůže mi to k síle.

To se chci přesně ptát, zda hlavně v zimě opravdu všechny tréninky jen odběháš, nebo přidáváš doplňkově kolo, běžky…

Běhám dost i přes zimu, to nejezdím na kole, ani doma nemám trenažer. Jen někdy si dám objemy na běžkách, dvě nebo dvě a půl hodinky. Ale loni a předloni jsem skoro ani nevyjel, jak nebyl žádný sníh.

Naopak o Keni neuvažuješ?

Lákalo by mě to. Kopečky tam jsou, dají se trénovat roviny i kopce, prospělo by to i vrchaři, myslím. My máme běžně závody do dvou tisíc metrů, takže už příprava ve výšce by jistě pomohla. Ale je potřeba tam strávit aspoň měsíc. Já ještě dálkově studuju a musel bych nechat práce, která mě baví. Spíš zůstanu asi u tohoto českého modelu, který funguje. Třeba se tam někdy podívám.