Jak nejlíp zahájit nový rok? Maratonečkem Zátopkovy běžecké stezky!

Novoroční výběhy, stejně jako ty silvestrovské, byť závodní, jsou spíše poškádlením běžeckých ambicí. To si přiznejme na rovinu. Ale první maraton roku už první lednovou sobotu, teď hnedle třetího ledna? Nebo aspoň půlka? A ještě v Zátopkově Lomené aleji u Staré Boleslavi? Pane, to je výzva!

Vstávám ještě za ranního přítmí, šourám se kuchyní pln odhodlání v rámci možností a vařím rýži. Až po chvíli zřím přes škvírku v žaluzii bílou nadílku. Severovýchodní okraj Prahy zasypala patnácti, možná dvacetimetrová pokrývka. Proboha, v tom mám teď běžet? Nadšení padá k bodu mrazu. Ne, kousek nad něj, tam, co stojí napsáno: Nejvíc lituješ závodu, který jsi neběžel…

Šinu se zachumelenou dálnicí k severu na Brandýs. Do lesa snad přece tolik nespadlo, co? Po překonání mostu přes Labe pokrývka na polích a lukách slábne, u vjezdu do lesa ve Staré Boleslavi už zůstává jen pocukrováno. No vida, ono to půjde. Proběhnu se, poznám známý okruh v jiné perspektivě…

„Pracovala jsem tady a běhala tady vždycky moc ráda. Tak jsem si řekla, že pozvu i známé,“ ukazuje mi duchovní matka akce Hanka Breburdová. Poprvé na začátku roku 2019 tady běželo osm lidí. Popřeje mi šťastný nový rok a vrazí do ruky kalendářík se svým portrétem a číslem 377. „Tolik, jich bylo, když se tiskl. Teď už jich mám 381,“ dodá. Myslí odběhnutých maratonů.

„Já už běžel letos na nový rok jeden v Žilině,“ dodá zubař Ivan Raffay, který přijel ze Senice. Ale kdysi měl ordinaci tady nedaleko. Tedy běžel maraton předevčírem. Loni dal maratonů 83, nejvíc ze všech Čechů a Slováků. „Já jich měl tehdy rok předtím 42, bylo mi 42, tedy jedinečná příležitost,“ přidává hlavní pořadatel Martin Šandera. To jen abyste si představili, v jaké jste se ocitli společnosti. Vybíháme v devět devět, přesně.

Nejdřív 97,5 metrů po silničce tam a zpět, pak dva zaváděcí kilometrové okruhy a teprve potom na Zátopkovu žlutou pětku. Na začátku se na bílém sněhu oranžoví číslovka 8x… Běžím první z celého pole, brzy sám. Okruh dobře znám z pravidelné účasti na letní Zátopkově 10, kterou tady nachystal David Dvořák a premiéru v roce 2018 pokřtila ještě paní Dana Zátopková.

Lomená alej nese název podle cest, předpokládám, vlomených do pravidelné sítě kolmic, připomínajících mapu New Yorku nebo třeba královéhradeckého lesa. Zátopek tady trénoval a lesní stezky zkrápěl potem i krví v dobách své největší slávy. Označena zůstává pětka, trojka a kiláček. Co mě čeká teď v zimě? V téměř nedotčeném sněhu následuji jedinou stopu člověka krom zvířecích. Až někde po půlce okruhu zjišťuju, že patří šéfovi, který se vydal vpřed s předstihem, aby ještě pro jistotu dosprejoval šipky. Klouže to. Víc, nebo míň, ale nikdy vůbec. Navzdory krosové podrážce nemůžu trefit pocit tutového záběru.

Už v prvním kole míjím první běžce (o kolo). Běžím si svoje, neflákám se, ale na pohodu, v klidu. Místy pofukuje, po chvíli probleskne slunce. Teplota okolo nuly, jde to. Po druhém kole piju u samoobslužné stanice, kde si každý nechal, na co je zvyklý. Ve třetím jen těžko hledám stabilnější místo pro odraz, pouze v jednom krátkém úseku sníh téměř vymizel. Poslední průběh depem, zkouším malinko přitlačit, přestože nohy věčně vyrovnávající podkluz, už trochu tuhnou. Ještě dlouhá finální cesta se seběhem a hned za zatáčkou čeká vytoužená linie 1/2M.

1:45:12, tedy pod pět kilák. Žádný let, teda, ale i tak do mozku vletí endorfin z dobře odvedené práce. Teprve teď si vychutnám až mýtický klid zimního lesa s paprsky slunce, propichujících větvoví a jiskřících se ve sněhu kolem. Fotím běžce, doklusnu si do depa. „Není to málo?,“ provokuje jeden z probíhajících maratonců. Je, vím sám. Ale protentokrát tak akorát.  

Doplňuju občerstvovačku ostatním cukrovím a dupetkami, které těsně přede mnou vyžral mlsný retrívr. „Hlídejte si ho, a koukejte přivézt nějakou náhradu,“ plísním zhurta jeho majitele. „Vepřo, knedlo, zelo?,“ zkouší to s omluvným úsměvem. Dobíhají další půlčíci, skuteční maratonci krouží dál.

„Ještě pět, teprve se rozbíhám…,“ hlásí zvesela vlasatá dáma. „Tak u toho už asi nebudu,“ loučíme se pomalu. Ale nutno zaznamenat s uznáním toho nejrychlejšího – Jan Tomášek dal 3:48:08, i dalších deset statečných, Hanka zakladatelka (je jí 64) 5:39:40, nejvytrvalejší Michael Turzynski 7:13:38. Sedmdesátiletá Soňa Macejáková z Bratislavy ve slovenské reprezentační teplákovce absolvovala půlmaraton za 4:57:00.

Příjemný (půl)den ve společnosti tzv. čárkařů, sběratelů maratonů, na něž se někteří závoďáci dívají někdy skrz prsty. Není však důvod, vždyť jen to mají trošku jinak. Nejstarší tradice této kategorie pochází z německého Hamburku. A členem zdejšího sdružení Maratoneček byl i legendární Tomáš Ulma. Ten má na kontě 727 maratonů, za covidu stanovil český rekord 94 za rok. Teď získávají převahu Slováci, jejich Tři králové jich dali loni přes dvě stovky. Na území bývalé společné federace se loni zapsalo 14133 maratonů, což se projevilo i na charitě pro jeden vybraný hospic.  

Další šanci na setkání, jistě myšleno na běh, máte 1. února u altánu v pražském Krčském lese. Tam se chystá jejich historicky stý maraton… A Hanka Breburdová, mimochodem má i osm Ironmanů, plánuje v září na Kladně zaokrouhlit svoji čtyřstovku.

foto: Hana Šanderová, autor