Zpomalte a užívejte… Léto na farmách Roter Hahn v průzračné horské přírodě Dolomit okolo Eggentalu

Už jste se dostatečně přeladili na letní rytmus? Zpomalte, zklidněte se, užívejte základní a důležité hodnoty… Ve zdravém horském prostředí, daleko od devastujícího žáru měst a přímořských letovisek, bzučících davů. Eggental/Val d´Ega neboli Eggenské údolí nabízí nejčistší a nejméně dotčenou část už tak nádherné přírody Jižního Tyrolska, nejsevernější části Itálie, v oblasti kulturního dědictví UNESCO.

Pár dní (a nocí) na některé z farem unikátního konceptu Roter Hahn nejspíš promění váš pohled na svět a jeho hodnoty. Anebo znovu upevní ty, které vyznáváte, pokud jsou v souladu s přírodní harmonií. Platí to i o  míru sportování v tomto období.. Choďte si po horách, běhejte, jezděte na kole, plavejte a koupejte se… hlavně v klidu.

Kde dávají jeleni dobrou noc a svítí nejvíc hvězd… Na kraji lesa nad Eggenem

Strmá cesta stoupá prudce z obce Eggen hlubokým lesem až k malé terase s výhledem z výšky 1290 metrů nad mořem. Usedlost Grotthof tady stojí už od roku 1237, mívala i opevnění a strážní věž. Teď tu dva mladí hudebníci se třemi dětmi vedou biofarmu, kde nabízejí také ubytování. „I v zimě se sem dá dojet. Koupíme si každý rok řetězy na kola, ale nakonec je nepoužijeme,“ usměje se Annelie Pichlerová. Na lyže do Obereggenu nebo Carezzy to mají patnáct minut.

Před patnácti lety sem na konec světa přišla z Mnichova. Přesto si zachovala šarm i rozhled dívky z velkoměsta, ovšem zpomalila a lehce přehodnotila důležité věci pro život. „Chvilku jsem si musela zvykat, to jo, ale šlo to plynule a příjemně,“ připouští. „Na obloze tu svítí mnoho hvězd, však na okolních kopcích stojí dvě observatoře,“ ukazuje. Do lesa jezdí pozorovatelé přírody z evropských univerzit zkoumat sedm druhů netopýrů, čtyřiadvacet druhů včel, vzácné motýly, ptáky nebo byliny. Hodiny tu zkrátka ukazují jaksi jinak – promyšleněji, uvědoměleji, intenzivněji…

Manžel jezdí do práce dolů do města do banky, ona společně s jeho maminkou Luisou dohlíží na chod farmy. „Máme pět gallowayských krav, které se pasou tady ve svahu, slepice, krůty, páva. Pěstujeme zeleninu a bylinky. Pak devatenáct hektarů lesa, to je hlavní zdroj příjmu. A před pěti lety jsme přistavěli apartmány. Chceme zachovat hospodářství a jeho soběstačnost i pro naše děti,“ vypráví. Jezdí sem hlavně rodiny s dětmi, sportovci, ale i starší páry, všichni si užívají klid v přírodě.

V největším z patrových apartmánů Himmel se ocitnete skutečně v nebi. Je designovým dílem včetně vůně dřeva. Vjemový zážitek násobí i džbánek vody s příchutí lahodného sirupu z čerstvých smrkových výhonků na terase.

Ne, opravdu se vám odtud nechce odjíždět…

Architektura vína nebo vinná architektura? Nejlepší Lagrein se rodí zpod cimbuří v Bolzanu

Na kraji Bolzana v Griesu, kam ještě dojede městský autobus a už na dohled se zvedá mohutný masiv hor až k Sarntalu, stojí nenápadná budova. Na první pohled zaujme snad jen hradní cimbuří. Rodina zde žije už jedenadvacátou generaci od roku 1363. Zdobný prvek přibyl až při dostavbě mnohem později, když si pán domu přivedl novou manželku, původem z hradu, a chtěl se jí zavděčit. Ostatně přinesla řádné věno… Vítejte ve vyhlášeném vinařství Schmid Oberrautner.

Vínu se ale věnují „jen“ přes dvě století. Do světa odtud míří nejlepší lagreiny, jedna ze speciálních jihotyrolských odrůd. Historická láhev přijde až na pět tisíc eur. „Ale chuťově poznáte rozdíl asi tak stejně jako na úrovni vína za deset a padesát eur,“ ukazuje paní domu Judith, která sem přišla z nedalekého Passiertalu. Ještě donedávna pracovala v korporátním byznysu, teď se spolu s manželem věnuje rodinné značce. A i když nevydělá tolik jako dřív, je mnohem šťastnější, když vytvoří zázemí manželu Florianovi, skutečnému znalci.

„V době covidu hodně zkoušel, hrál si, míchal a ochutnával. Červené víno vyrobil jako bílé a vzniklo tohle oranžové,“ ukazuje speciální verzi Souvignier Gris. „Buď si ho zamilujete, nebo ne. Nic mezi tím neexistuje,“ nalévá k ochutnávce. První doušek přináší delikátní chuť kůry z pomeranče a medu. Hodí se výborně k sýrům. Není na každodenní popíjení. Však otevřená láhev vydrží bez ztráty vlastností obsahu v lednici až pět týdnů. „Po čtyřech letech jsme za něj dostali cenu nejlepšího italského vína. Té si vážíme snad nejvíc,“ dodává a provádí nás sklepy se sudy a láhvemi.

Na útulné zahradě ve stínu stromů pořádají firemní akce. Ve druhé části přestavěli část domu na tři apartmány, což byla vzhledem k památkářským omezením také fuška. „Ale jezdí k nám teď třeba na dvě noci i známí architekti, prohlédnout si dům a k tomu ochutnávat víno,“ usmívá se s výhledem na vinohrad ve stráni. I do centra města – třeba podívat se na nejstaršího člověka Ötziho – dojdete pěšky za pětadvacet minut…

„Dříve jsme se snažili vyrobit co nejvíce vína, kolik šlo. Teď ne, snížili jsme produkci na třetinu a zaměřujeme se na kvalitu, prodáváme napřímo bez distributorů. Tohle je naše cesta,“ loučí se.

Klobásky, špek, marmelády a chleba z Geoparku vedle Latemaru nepotřebují michelinské hvězdy

Vysoko v horách na konci Eggentalu, za ještě víc než kilometr dlouhou vlastní cestou za Aldeinem, stojí na okraji kopce s úžasným výhledem na hory Geoparku Bletterbach i údolí s metropolitním Bolzanem farma Unichhof. Odtud vychází nejkvalitnější lokální produkce špeku, sýrů, marmelád i sirupů, oceňovaná v každoročním vydání katalogů Roter Hahn. „Dělám toho spoustu,“ usmívá se Robert Gurndin, když nás provází svým královstvím.

V hospodářské budově má třicet prasat, která tráví většinu času ve výběhu venku se zmíněnými výhledy. O kus dál slepice a kuřata, pobíhají tu psi a kočky. Okolo stojí traktory a ve vedlejší budově dvě patra chladicích místností a přípraven, kde vznikají všechny lahůdky, pro něž si sem jezdí nejen místní, ale i z nejlepších hotelů a restaurací v Jižním Tyrolsku.

Když je zájem, upeče i svůj chleba, všechno dělá sám. Jen občas najme pomocníky z okolních obcí. Co mohou, pomohou rodiče, osmdesátiletí staroušci. Ale jistě si je umíte představit při jiných činnostech než svozu dřeva či zpracování masa… „Devadesát až sto hodin práce týdně,“ utrousí Robert. Na otázku, kdy chodí lyžovat do nedaleké Carezzy nebo Obereggenu pod Latemarem, se jen shovívavě, ale nepatřičně pousměje. „Nikdy…“

V hlavní budově ještě přestavěl dva apartmány a zařídil je nábytkem ze dřeva z vlastního lesa. „Moc lidí sem ale na dovolenou nepřijede. Nemám čas dělat reklamu. A asi bych je taky musel zapojit do práce,“ usměje se. Pokud hledáte místo pro restart nebo přenastavení hodnot, vyrazte právě sem.

Mašiny an kozí sýr jako svatební dar pod Obereggenem

Jen krátce se v Obereggenu potěšíte vzpomínkou na báječnou zimní lyžovačku pod masivem Latemaru a spustíte se serpentinami kousek dolů k severu. A v klidnějším údolí, pořád jsme ještě ve 1480 metrech, zahnete u kapličky doleva a nádherným výhledem do krajiny vás přivítá biofarma Oberwerkstatt. Na svoji životní cestu se po ní vydala mladá rodina Psennerova.

„Od dvou let jsem věděl, že chci zůstat na farmě,“ říká Jonas, absolvent zemědělské školy v Aueru a nejstarší ze tří synů, který podle zdejšího zvyku dostal farmu do správy od rodičů. Jeho žena z nedalekého Collepietra toužila také po koních a ty tady našla. Mají 17 hektarů pozemku, to je na místní poměry optimální, aby je obstarali.

Hlavní byznys tvoří chov čtyřiceti koz a výroba mléčných produktů, hlavně sýra. „Jako svatební dar jsme dostali stroje, které k tomu potřebujeme,“ usmívají se. Můžete se zapojit do práce, pokud chcete. K tomu sedm krav, pár ovcí, poníci, oslík, kočky a psi. „Ale maso si necháváme jen pro sebe, ostatní prodáváme. Když musíme zvíře zabít, chceme využít každou jeho část. Ne jenom maso na prémiové steaky,“ ukazuje Natalie Psennerová. 

Brzy se pustili i do rekonstrukce domu. Před pěti lety vystavěli stodolu, přidali tři apartmány, které zásobují na snídani vlastními vejci, marmeládami i mošty nebo bylinnými čajíčky. A pronajímají je hlavně rodinám, anebo jen babičkám a dědům, kteří vezmou vnoučata na prázdniny. Dětská hřiště i přírodní „areál“ na dosah nabízejí nekonečné a neodolatelné možnosti.

„Máme dvě děti a čekáme třetí,“ řekne Natalie a pohladí si rostoucí bříško. „Jsme tu šťastní.“ A umějí se o ty pocity rozdělit a předat je.

Ochutnávejte víno s historií pěti století s výhledem na Rosengarten trpasličího krále Laurina

Podobný příběh najdete i o kus dál v oblasti Eggentalu/Val d´Ega, v Rittenu/Lengsteinu na Steidacherhofu, farmě ze 16. století, zaseklé 800 metrů vysoko do svahu s výhledem na majestátní Rosengarten. Rodina Rottensteinerova ji před třemi lety svěřila do rukou Daniela a jeho ženy Glorie, která za ním přišla z Nalsu.

Jen hlavní náplň práce je tady odlišná. Na deseti hektarech se pěstuje vinná réva, jablka, hrušky, třešně. A z nich vyrábí víno – Lagrein, Vernatsch, Kerner a Chardonnay, marmelády, mošty… „Na sezonní práce až do října k nám pravidelně jezdí šest lidí z Rumunska,“ ukazuje Daniel, kam je ubytuje.

V historické budově bydlí rodiče a v horním patře zde otevřeli tři apartmány. Nesou názvy Hilde´s kuchl, Sepp´s Bochstube a Peters Stube s odkazem na rodinnou tradici. Ostatně fotografie mnoha generací, které zde žily a pracovaly, zdobí půvabný interiér, v němž se snoubí historie i moderna. Sami mladí obývají nové stavení, kde mají i společenskou místnost, informační centrum a jídelnu pro hosty. Čerstvě dokončili saunu, na okraji svahu ohniště, půjčí vám kola, mají tu i vlastní elektrostanici pro dobíjení.

Skutečně nic nechybí pro prázdninovou idylu. Naopak přebývá – taková dolomitská panoramata najdete jen málokde. A jen kousíček cesty máte do jihotyrolské metropole Bolzana s městskými lákadly, pokud byste po nich snad náhodou v přírodní idyle zatoužili.

Vzhůru do práce aneb Členem velké rodiny na kraví farmě nad Brixenem

Taky cestou na Grossplonerhof dáte motoru svého vozu zabrat. Ale pohledy na okolní krajinu včetně majestátního kaňonu vám to bohatě vynahradí. Už jsme opustili Eggental a směrem k domovu jedeme vzhůru z Brixenu z Eisacktalu/Valle Isarco do Lüsonu. Ještě aspoň dva dny navíc, co?… Na Plose máte odtud pořád jen dvacet minut i v zimě, menší vlek najdete dole v obci.

Též zdejší majestátní farma, kterou vystavěl Martin Kaser v roce 2004, se tyčí zaklesnutá pevně ve strmém svahu 1000 metrů vysoko s výhledy do hor i k městu. Chovají tu padesát krav, které nadojí 1500 litrů mléka denně, pro něž si vždy dopoledne až sem nahoru přijede velká cisterna. K tomu pěstují brambory, zeleninu, bylinky, mají ovocné stromy, dělají med, na podzim dostanete i kaštany. Ale to se přece patří samosebou.

„Jen víno si bereme od sousedů,“ usmívá se dcera Marie. Od dětství tady pochopitelně pilně pracuje, ale jako životní poslání to nemá, ráda by studovala medicínu. Však už farmu pomalu přebírá nejstarší bratr Fabian. Ale na provozu se podílí i téměř devadesátiletá babička, denně vaří pro celou početnou rodinu!

V hlavní budově mají dva apartmány, jeden až pro sedm lidí, dodělává se třetí, a pod nimi postavili dřevěný chalet. K dispozici je sauna, gril s ohništěm, herna pro děti, kdyby víc pršelo, ale i knihovna a čítárna, dole v obci čisté jezírko na koupání. Jednou týdně pořádá paní domu Elisabeth pro hosty kurzy vaření, zvlášť knedlíky všeho druhu umí náramně. „V létě máme skoro pořád plno, snad v zimě bývá volněji,“ popisuje zdejší provoz jako ten nejpřirozenější životaběh. Ostatně, jiný už si ani představit neumí.

O filozofii projektu a dalších farmách Roter Hahn jsme psali třeba zde.

Foto: Tomáš Nohejl