Jak Vandráci Liška s Révaiem hráli loutkové divadlo tryskově civilizovaným lidožroutům

Poctivý trénink na (elektro)kole tvoří pevnou součást přípravy motorkářských Vandráků, aneb dvou známých herců Pavla Lišky a Jana Révaie a jejich kamaráda režiséra Hynka Bernarda. Po Střední Americe před šesti lety zamířili předloni do nedotčených končin druhého největšího ostrova planety Papua-Nová Guinea. A příště se chystají vydat za dobrodružstvím i na kole. S filmem Vandráci na ostrově lidojedů, jehož epizody už běžely na Prima Cool, právě stále ještě objíždějí letní kina. Už jste je viděli?

Jak jste prožili vaši druhou velkou výpravu a co hodnotíte, už s odstupem, jako nejsilnější zážitek?

Révai: My ten odstup ani nevnímáme, protože jak jsme dodělávali dlouho celovečerní film, který měl premiéru v listopadu, a stále jezdíme po besedách, tak tam vlastně napůl pořád jsme. Ale díváme se na to jinak… Když jste tam, uvědomujete si, jak je tam nádherně, na druhém konci světa, skoro na jiné planetě. Ale ta povinnost natočit materiál a dostát závazkům se stává trošku zlodějem zážitků. Až teď ve střižně a později z domova si zpětně uvědomuju, jak to bylo krásný a znovu si to pořádně užívám.

Můžeme hovořit o zážitku až duchovním, ale i fyzickém, že?

Liška: Tak to bývá na všech cestách, jedno souvisí s druhým. Před šesti lety ve Střední Americe jsme se snažili z lidí co nejvíce nasát a přivézt si domů. Tady to bylo duchovnější v tom, že my jsme tam chtěli také něco ponechat a věnovat jim. A tak jsme nazkoušeli loutkové divadlo, a domorodcům, těm divochům a lidožroutům, ho po cestě hráli. Představení o cestovateli Miroslavu Stinglovi, našem duchovním vůdci na první cestě. Divadlo se tak pro nás stalo vzájemně se obohacujícím prvkem, dostávali jsme jejich reakci.

Lidožroutské choutky už tam nemívají? Horolezec a cestovatel Radek Jaroš ještě tady před pár lety při výstupu na Puncak Jaya (4 884 m), nejvyšší vrchol Oceánie, prošel i hodně nebezpečnou zónou…

Révai: Nás taky varovali. Vyjelo s námi dokonce doprovodné vozidlo, protože jsme projížděli tzv. red zone, místy, kde se přepadává. Sami byli dost nervózní, když jsme zastavili a šli na záchod nebo si něco koupit k jídlu. Ale za ty skoro dva měsíce se nám nic nedělo a říkali jsme si, že to asi nebude tak hrozný, jak se povídá. Do filmu nám už chyběl jenom pořádný slejvák. V den, kdy jsme ho na závěr chytli a už ho objeli, nás nakonec ještě přepadli. Dostali jsme tedy dva v jednom, ale dopadlo to dobře, protože jsme stačili ujet. Jeden chlapík s revolverem se pokusil strhnout batoh Hynkovi, ale ten ho měl pevně připoutaný k tělu, takže se mu to nepovedlo, lekl se a utekl. Než stačili ostatní seběhnout dolů z kopce, my naskočili na motorku a ujeli. To se stalo během dvou minut. Až pak se nám rozklepala kolena a uvědomili jsme si, jaké jsme měli štěstí.

Liška: Jejich rodiče a prarodiče si pamatují, jak se ještě pojídali, ale dnes se za to stydí. Dokonce o tom už i neradi mluví a z tohoto lidožroutského pohledu se Papua velmi tryskovým tempem civilizovala.

Révai: Ale nemůžeme zaručit, že když někde v odlehlém kraji umře příbuzný, že si ho nedají…

Do kondice před výpravou vám pomohlo i kolo. Nejen na sílu a vytrvalost, ale i techniku jízdy? 

Liška: Ano, opět oboje v jednom. Těžiště, vyvažování a stabilita v terénu mají stejný základ pro kolo i na motorku. Navíc ještě blíž mají k sobě na elektrokole, které jsem do té doby neznal, a byl z něho nadšený.

Révai: Na třídenním soustředění jsme měli zapůjčené různé modely. Umožnilo nám větší dojezd i lepší zábavu. Jenom Hynek (Bernard) ho neměl, on jezdí na kole nejvíc, dokonce i vytrvalostní závody třeba až do Chorvatska.

Jací jste cyklisti?

Liška: Na kole jezdím odmalička. Teď mám trekové a k tomu anglickou legendu, skládacího Bromptona. To si můžu vzít všude s sebou, připnu si ho i na motorku. Na elektrokole jsem prožil zásadní premiéru. Řada lidí se mu posmívá, že si na něm nemákneš, ale tak to není. Mákneš si, jak chceš, můžeš dokonce i víc než na normálním kole. Baví mě na něm i to, že u nás se přece jenom všude do chráněné přírody na motorce už nechceme tlačit a dělat tam v lese bordel. Zato elektrokolo netropí kravál, je ekologický a stihneš toho na něm za den mnohem víc. Jako třeba na koni… I když chodit po svých a meditovat je taky krásný.

Révai: Nejlepší je Hynek, ale my se nepoměřujeme. Já měl vždycky cyklotrialové kolo a vyhledával jsem kopečky a skokánky. K těm větším jsem se nedostal, těch jsem se už bál. Až v dospělosti, když jsem propadl hard enduru, tak s trenérem Jirkou Hejníkem, jsem se ke kolu záměrně vrátil. Správně by se mělo začít na kole, pak na trialce, později na enduru, a nakonec na pořádném stroji. Díky tomu jsem se naučil to, co můžu aplikovat na velké motorce, a líp si jízdu na ní užít. Elektrokolo teď používám na trénink. Když se nedostanu na motorku, stačí mi hodinka a jsem krásně zpocenej, šlápnu si i do kopce, který bych bez dopomoci nevyjel. U nás okolo Říčan v krásných lesích jich je dost. Kolo si beru i na natáčení a ve volnu si zatrénuju.

Natáčet kilometry vás úplně nebaví?

Révai: To mě nikdy nezajímalo. Vždycky se mi líbilo víc v terénu. I na kole.

Sledujete cyklistické závody, atmosféru?

Révai: Spíš je vnímám na sociálních sítích. I nejlepší jezdci z endura propagují kola a sjezdy, tím se kochám. Když se jede Giro nebo Tour, chvíli se podívám, ale moc tomu nerozumím.

Měl jsem na mysli spíš třeba Kopkových Tisíc mil (okolo Československa)?

Révai: To je hezký, ale na ty závody a množství lidí moc nejsme.

Poslední roky nabírá na popularitě backpacking, vlastně cestování vašeho stylu, ale na kole s výbavou. Neláká vás, třeba s dětmi, nebo dokonce ženami jako jistý family-building?

Liška: Tehdy v Guatemale jsme spolu už trávili moc času a rozdělili jsme se na čtyři dny, abychom si od sebe odpočinuli. Užíval jsem si samoty a v poslední vesnici před krajem džungle jsem potkal bílého chlapíka, který si chtěl povídat. Nejdřív španělsky, pak anglicky, já mu nerozuměl, potřeboval jsem si najít nocleh. Najednou on zavolal: A proč nemluvíme česky, Pavliku? Byl to český cestovatel Petr Macourek, který se vydal kolem zeměkoule bez motoru. Buď jede na kole, nebo stopuje plachetnice.

Tedy vydáte se v jeho stopách?

Révai: Láká nás to, a dokonce naše třetí výprava v nedaleké budoucnosti by neměla být jen na motorkách, ale třeba i na kolech.

Liška: Region zůstává zatím tajný, bude to velmi překvapivý.

Vandráci/Vagamundos

Jan Révai

herec a bývalý tanečník, 51 let

pochází z Kladna, vyučený automechanik, žije v Říčanech, 2 děti

nejznámější filmové role: Rebelové, Němá tajemství, Banger, Princezna zakletá v čase, Gangster Ka

hrál v muzikálech (např. Dracula), v Divadle pod Palmovkou, teď je už řadu let na volné noze.

dříve jezdil na kole Rock Machine Blizzard, teď má jeho verzi eMTB

Pavel Liška

herec, 53 let

pochází z Liberce, studoval v Brně, žije v Praze, 3 děti

řada filmových rolí (Návrat idiota, Účastníci zájezdu,…), často u režiséra Bohdana Slámy (Divoké včely, Štěstí – za něj má Českého lva, Venkovský učitel)

na kole jezdil i na snow biku eVyöry, má elektrokolo Rock Machine Torrent

Hynek Bernard

kameraman, režisér a producent, 53 let

člen týmu Vandráků

www.vandraci.com

foto: archiv Vandráků