Epesní otužovačka s rekordmanem! Po krk ve Vltavě. Kdy je voda studená a kdy ledová?

Stojím na břehu řeky v pražských Žlutých lázních. V pantoflích. S ručníkem kolem pasu. Cvakají mi zuby a chvěje se půlka těla (střídavě, průběžně celé). Vzduch má čtyři a voda šest stupňů. Otužování jsem nikdy nevyhledával. Tím spíš ne teď, v době, kdy se stalo módou. Ale přišel jsem takto pokřtít knihu Davida Vencla, českého Icemana a světového rekordmana v plavání pod ledem (80,99 metru). Začni teď, jmenuje se (kniha). Tedy začínám…

Pro velký úspěch se vracím k loňské zkušenosti, doba znovu nazrála, byť teploměr je významně milosrdnější.

Dostal jsem základní teoretickou průpravu. Přiznávám, že bez ní by se mi nechtělo tak, že bych asi opravdu nešel… „Voda od čtyř stupňů výš je studená, ledová je pod čtyřmi,“ zní mi v uších základní informace.

„Celoživotní sportovci jsou obecně otužilejší,“ říká 39letý David Vencl, bývalý fotbalista, basketbalista, plavec, freediver a učitel z Teplic. S otužováním začal před třemi lety, a přesto, že se do studené či ledové vody ani teď netěší, noří se do ní denně nejčastěji v Dlouhém rybníku v Cínovci, který je pro své neutěšené podmínky přezdívaný Mordor. Taky se stal (Vencl) „otužileckým“ profíkem, zahrál si ve filmu Poslední závod, nové verzi příběhu Hanče a Vrbaty, který míří do kin, je ambasadorem Norské módy. A co hlavně, vypráví přesvědčivě, srozumitelně a jasně.

Zaprvé: „Jestli vám je zima, není otázka počasí, ale toho, jak se cítíte.“ Zadruhé: „Nastavte si hlavu. Posilujte pozitivní vjemy, abyste se do vody těšili. Aspoň v rámci možností. Nepoužívejte slova: Vydržím to…“

Jak to celé funguje? Se zanořením do studené/ledové vody, prostředí z dlouhodobého působení pro lidský organismu smrtelného, startují procesy, které tam tělo dovolí nějaký čas vydržet. „Pracuje hlava, která vyšle vzkaz, že to sice je nepříjemné, ale ke smrti daleko dvacet až třicet minut, takže tím dodá sebedůvěru, že se to dá překonat,“ vysvětluje můj kouč.

Při vstupu do vody si organismus uvědomí nebezpečí, zrychlí metabolismus a začne vyrábět teplo. Při teplotě vody 13 stupňů, pracuje až čtyřikrát rychleji. Tepelnou výměnu a tudíž odchod tepelné energie dokáže tělo nějaký čas kompenzovat. Jistě, pomáhá k tomu adaptace. Ale tělo se brzy dostane do deficitu.

Nejprve se snaží snížit ztrátu teploty vytvořením izolační vrstvy. Srdce, játra, krev a mozek zůstávají teplejší (stále na 36,5 stupně) než vnější svalstvo. Cévy se zúží a zpomalí výměnu tepla ze středu těla do periferií. Dochází k centralizaci krevního oběhu jako při freedivingu, volném potápění bez nádechu. Posilují se fyziologické procesy, klesá tepová frekvence. Pokud ale plavete, nastává rozpor, neboť tělo potřebuje jisté větší teplo i v končetinách, aby s nimi mohlo hýbat.

Tedy jak se zanořit? „Plně se koncentruj, uvědomuj si svůj stav, flow. Zklidni se, zhluboka dýchej, nezatínej se a po chvíli rázně vstup do vody,“ nabádal před chvíli guru. Jak pravil, tak činím. Libé pocity nezažívám.

Princip vazokonstrikce způsobuje nejhorší prožitek zhruba mezi patnáctou a čtyřicátou vteřinou, kdy si tělo uvědomuje změnu teploty. „Když chvíli vydržíte, dochází k vyrovnávání a stav se jen lepší. To je velmi důležité prožít, abyste celý proces pochopili. Naopak nedoporučuje se pro začátek zůstávat ve vodě přes dvě minuty, u trénovanějších přes pět, pak dochází k dlouhodobému prochladnutí. Ve vodě se to sice už tolik nezdá, ale ztráta velkého množství tepla se projeví venku třeba třicetiminutovým třasem.“

Jak to mám já? Prožitek stejný, ale lehce zrychlený. Ostatně kratší cykly, ať už v teple či v chladu, mívám i v sauně. Což může zapříčiňovat minimum tělesného tuku, zkrátka hubenina. Minimum proměňuju v maximum, po čtyřiceti vteřinách se kvapně hrnu ven.

Nazouvám trepky. Ale o zahřátí se musí postarat samo tělo, tedy nejlíp pohybem na vzduchu – poklusem, jednoduchými cviky, pár minut. Podobně po návštěvě kryokomory, znáte to, usednete na chvíli na cyklo nebo veslařský trenažér. Cévy se pozvolna roztáhnou a zahřejí periferie. Pokud byste hned zaběhli do tepla, pocítíte až bolest, jako když vám v zimě rozmrzají prsty pod nehty. Pokud byste se hned zabalili do oblečení, periferie se „zakonzervují“ v daném stavu a budou se mnohem déle samy dohřívat.

Skutečně, postupně se dostavuje osvěžující pocit a pocit chladu mizí. Následuje klidné převlečení, příjemné doplnění v podobě horké polívky, či raw zázvorového nápoje (nebo obého).

První zásadní zkušenost zapsána do paměti těla. Kromě celoživotního saunování, běžného letního koupání někdy i ve studené vodě a posledních tří měsíců se studenou ranní sprchou, inspirovanou motivací posílení autoimunity, utlumující alergické reakce, jsem zůstával na tomto poli „tabula rasa“, nepopsanou deskou.

Ještě pár důležitých postřehů pro vás, co jste na tom podobně. Má cenu přesně měřit výše zmíněné časové limity? „Pro začátek možná jo, zapsat si čas potopení i dobu, jak dlouho trvalo dostat se do teplotního normálu. Ale cílem je pocit. Zkušený běžec taky nemusí používat hodinky a přesně ví, v jaké zátěži se pohybuje, co absolvoval,“ odpovídá David Vencl.

Zpočátku po delším prochlazení můžete cítit až bolest svalů. „Nejen z toho rozechvění. Otužování přispívá i k posilování core svalů,“ usmívá se kouč.

Má smysl natahovat čas strávený ve vodě? „Pokud se dostanete přes vlastní normu, uberou se některé benefity a objeví se přídavné efekty, třeba že naberete tuk.“ Je lepší strávit delší čas v „teplejší“ vodě, než kratší v ledové.

Obecně se dá vejít někde mezi třicet a sto dvacet vteřin. V tom čase se významně odbourává hormonální nerovnováha a jak známo, až čtyřicet procent nemocí je psychosomatických… Zrychluje se až pětkrát látková výměna a tudíž i regenerace po sportovním výkonu. Ideálně do hodiny po něm, než se zastaví rozběhnuté procesy. Čím větší část těla ponoříte, tím komplexnější regeneraci podpoříte. U případných zranění přispějete k dočasnému zmírnění nebo odchodu bolesti, ale ne vyléčení.

Posiluje se autoimunita a celý kardiovaskulární systém. „Když na vás něco leze, není nutné otužování přerušit, naopak. Snížíte rozjezd zánětlivých procesů. Ten, kdo se otužuje, mívá zpravidla mírnější průběh nachlazení, když už na něj přijde,“ dodává David Vencl. „Ale nejzásadnějším benefitem je mít z otužování radost.“

Tolik vstupní info a prožitek. Víc najdete v knize, kterou přes léto napsali kultivovaným a obratným jazykem spolu se zkušeným novinářem Petrem Bílkem ze sportovní redakce MF Dnes v Ústí nad Labem. Vydala Euromedia Group, kmotrem byli herec Marek Adamczyk z Dejvického divadla a mentální kouč Míra Nečas.

Ať vám z ní nedrkotají zuby!

Že ideje Vencla, ale i Wim Hofa, padla v Česku na úrodnou, byť správně zmrzlou půdu, svědčí i nedávné překonání českého rekordu. Na teplickém jezeře Barbora se první prosincovou neděli ponořilo do vody 826 ledových mužů a žen najednou! Nebo spíš studených, že, voda měla čtyři a půl stupně. A vzduch minus tři. Dosud nejvíc v Česku plavalo 430 otužilců na tradičním Memoriálu Alfréda Nikodéma ve Vltavě před čtyřmi lety. Ale postupně.

„Myslím, že si to všichni užili, adrenalin jen stříkal,“ usmíval se spokojeně iniciátor Vencl. „Bylo tam tolik vjemů, že jsem je všechny ani nestačil zpracovat. Nasadili jsme laťku vysoko, teď nás čeká světový rekord s více než 2100 lidmi, kteří se ponořili v Kanadě. Já jak nemám rekordy, jsem nervózní. Znáte hlášku z Cimrmana? Jak on rok nepřijde do školy, už hledají náhradu! Bojím se, že budou hledat náhradu, že mě vymění,“ chechtá se chlapík, který se chystá vydat za třetím rekordem pod led. Plaval už pod ním 81 metrů na dálku a 52 metrů do hloubky. Co to asi bude teď?

Foto: černobílé Jan Jirkovský, barevné Petr Macek a Petr Bílek