Z moravské vsi na lodi z překližky sám přes oceán…

Ve stodole v Týnci na Břeclavsku si postavil z překližky jachtu a přeplul s ní Atlantik. Tak jednoduše zní příběh splněného snu, či spíš výzvy Michala Krysty. V listopadu se vydal z portugalského Lagosu a pak Lanzarote na karibskou Antiquu a Martinik. Šestadvacet dní strávil sám ve vlnách, překonal téměř devět tisíc kilometrů… A v premiéře závodu Globe TransAt lodí třídy ClassGlobe 5.80 skončil druhý.

Je mu sedmatřicet a zdobí ho slušné sportovní curriculum vitae. Má za sebou Red Bull XAlps, kdy za jedenáct dní překonal 1500 kilometrů, zčásti na paraglidovém křídle, a skoro z půlky po svých. Získal druhé místo na mistrovství světa ve sjezdu na divoké vodě (2002), prvovýstupem dosáhl téměř vrcholu himálajské stěny Changabang (6864 m), účastnil se extrémních štafet, triatlonů, skialpových závodů, hraje hokej… „Teď jsem si slepil loď a sám jel do neznáma,“ říká. „Oproti všemu ostatnímu, co jsem absolvoval, se to lišilo se hlavně délkou i mnohem větší psychickou náročností.“

Proč se do takové akce pustil? „Zeptal jsem se sám sebe hned naopak: A proč ne? Byla to obrovská životní motivace se někam posunout. Brzy jsem se pro to nadchnul, přestože existovala jediná možnost si tu loď postavit… Za půl hodiny jsem začal pořizovat plány. Neměl jsem s tím žádnou zkušenost, do té doby jsem si leda vydlabal lodičku z kúry, ale dovedl jsem si to představit, že to zvládnu,“ vzpomíná. Na druhou stranu nutno přidat, že si už sám vyrobil i dveře a nábytek. Návod si zakoupilo 160 nadšenců, ale celou loď jich postavilo jen pět, zakladatel projektu Don McIntyre z Austrálie už ji měl.

Jako poradce využil mořeplavce Luďka Kocourka. „Potěšila mě jeho důvěra, stavěli jsme ji skoro celý rok. Já při tom ještě pořád opravuju svoji loď. Ale jsem zvyklý, dříve tady nic nebylo, aby se to koupilo, všechno jsme si dělali sami. Podobně jsou na tom Poláci, ti taky umějí stavět lodě, navíc mají tvrdý Balt, kde s nimi pak musí uspět,“ vypráví starý mořský vlk.

Nevystrašila je ani na první pohled „vikslajvantová“ překližka jeho lodě o rozměrech 5,7 x 2,24 metrů, s ponorem 1,4 metru. „Tento materiál je voděvzdorný, slouží jako potah. Základ tvoří žebra, kryje ho laminát, ten mu dá tuhost. Ta loď je bezpečná, i když je malinká. Vyzkoušel jsem si, jak se chová v malých vlnách, cítil se na ní dobře. Díky tomu jsem si plavbu užil,“ dodává transatlantický hrdina. Loď pokřtil Menawan, Půvabná… Radami i výbavou ho podpořil výborný český jachtař Milan Koláček.

Náročnou šichtu mu zpestřovaly drobné radosti. „Vaření na palubě je sice náročné, ale měl jsem s sebou dvě možnosti, presovač nebo moka konvičku. Taky mi pomohlo každé nabourání stereotypu. Zábavné bylo i ve dvě noci pod vodou se vyřezávat ze zamotání se do patnácti bójí. Byla to aspoň jiná činnost.“ Jedinou knihu, co vzal s sebou, Coelhova Poutníka, ani neotevřel.

Možná nejnáročnější položkou úspěšné mozaiky se stala schopnost odolávat usnutí. Tvrdě spal v průměru jen třicet minut denně, nejvíc vydržel 96 hodin v kuse. „To byla realita, budíček jsem si dával po patnácti minutách, pak kontroloval plachty, loď. Odpočinku vleže ale bylo víc,“ usmívá se.

Zásoby jídla měl rozpočítané na 500 gramů na den, k tomu 2,5 litru vody. „Vyšlo mi to dobře, v cíli mi zbyly dva litry vody a dvě instantní jídla. Věděl jsem, že se musí šetřit. Hned první dny jsem zjistil, že mi jeden kanystr teče a ztratil jsem deset litrů. Na pití a vaření to vyšlo, sprchovat jsem se nemusel,“ mává rukou. „Dvakrát jsem si užil déšť a jednou za totálního bezvětří vlezl i do moře. Samozřejmě připoutaný a bez plavek,“ dodává.

Denně urazil v průměru 222 km, tedy posouval se rychlostí 9,3 km/hod. Strach neměl, i když dvakrát dostal ráhnem přes hlavu tak silně, že to vypadalo na otřes mozku. „V nárazech někdy foukal vítr o rychlosti 83 km/h, ale to se dalo přežít. Nejslabší chvíle přišla docela brzy u Kapverd, kde se zhoršovalo počasí, já jsem zvolil horší trasu a spadl z prvního místa na poslední.“

I když pravidla nedovolovala kontakt s blízkými na břehu, přítelkyně s malou dcerkou ho na dálku podpořily. „Na cestu jsem dostal balíček dopisů s fotkami na každý den, končilo to Štědrým dnem. Lepil jsem si je na palubě a mohl aspoň takhle udržovat kontakt.“

Během plavby se stal součástí druhé rodiny. A tím nemyslí delfíny, velryby nebo létající ryby. „Jednou týdně jsme dostávali sms se souřadnicemi ostatních přes satelitní telefon. Stala se z nás rodina, pomáhali jsme si, říkali si, i kde se dá třeba koupit levnější sms karta do telefonu. Měli jsme na lodi spoustu bezpečnostních prvků, ale jelo se bez supportu, taková je idea závodu.“

Do cíle dorazil druhý (v čase 26 dní, 12 hodin, 19 minut 55 vteřin) o jednu hodinu za švýcarským vítězem Etiennem Messikommerem, třetí byl dva dny za ním, jeden ze soupeřů nedojel. „Obohatilo mě to sportovně i lidsky, jsem po těch týdnech jistě i psychicky silnější. Přitom tam byly i slzičky, nebudu si hrát na hrdinu. Přemýšlel jsem tam často, jestli to celé dává vůbec smysl. Ale nakonec se to vždycky přetočilo a zažil jsem i pocity nejprůzračnějšího štěstí,“ hodnotí svoji anabázi.

Dokonce prý uvažoval, zda to v cíli neotočí a nepojede ještě dál… „Nejvíc práce dalo všechno zorganizovat, vlastní závod už byl spíš za odměnu. Považuju za nesmírně silný zážitek strávit tolik času v přírodě sám. I když se v ní pohybuju celý život a vnímám ji jako živý organismus, který mi vrátí energii. Moře mě nabíjelo, uvědomil jsem si plno věcí, na které se v běžném životě zapomíná. A těch obyčejných si teď vážím mnohem víc než dřív.“

Nyní už tráví pár týdnů doma s rodinkou, ale jeho loď zůstala v Karibiku, vrátí se až v březnu. Ani vítěz zatím nemá peníze, aby si ji poslal zpátky do Evropy. Vypraví se pro ni někdy v červnu a pojede na ní zpátky. Ekonomická náročnost akcičky se vyšplhala přes dva miliony korun.

„Nejdřív řekl, já si seženu ty peníze. Až v průběhu stavby jsme ale zjistili, co všechno je potřeba ještě za výbavu. Finance docházely (a přestože pomohl český sponzor značka NaturaMed Pharma, pozn. aut.), začali jsme to lepit i přes startovač. Nakonec přišla i hypotéka na hypotéku,“ připomíná jeho přítelkyně a největší opora Klára Skuhravá. Jí moře neláká, raději má hory.

„Několikrát se mu rozbil jeden i druhý autopilot. Když se to stalo podruhé, koukala jsem na letenky, abychom za ním odletěly do Karibiku, že potřebuje pomoc. Ale nakonec se nám to nepodařilo, malé Emě bylo šest měsíců a taky by to stálo dalších dost peněz,“ přidává vlastní dobrodružné zážitky.

Michal se stal „zajatcem“ Poseidonovy říše. „Budu pracovat na moři s klienty, dál závodit na menších podnicích a sbírat zkušenosti. Pak se uvidí,“ slibuje (si).

Foto: Jan Kasl