Hovory s Kulhavým: O vypnutém těle, olympiádě (v Paříži), MVDP, výzvě z Elby a Ironmanovi

Tak trochu zmizel (jistě jen) ze světla ramp. Ale legendární biker Jaroslav Kulhavý je stále tady. Je mu šestatřicet a pořád má radost z tréninku i závodů na kole.

Jak ses rozhodoval pro přestup do tradičního týmu České spořitelny/Accolade?

Pro mě to bylo příjemné a možná trochu i logické rozhodnutí tím, že jsme měli polovinu partnerů stejných, zároveň jsem jel už nějaké etapové závody spolu s Matoušem Ulmanem, i když jsme byli každý ještě v jiném týmu. Vlastně jsme se spojili přes Specialized a přispěly dispozice, s pokročilejším věkem zůstává vytrvalost a našel jsem novou motivaci, můžu si plnit další výzvy.

Jak zní dohoda a plány?

Chtěl jsem si tu sezonu užít, protože jsem počítal s tím, že bude poslední. Což teď zůstává stále otevřené. Máme super partu a i ostatní kluci se nějakým způsobem výkonnostně zvedli. Zařadili jsme nový závodní program. Radim (Kořínek, šéf týmu, pozn. aut.) v minulosti jezdil domácí scénu a něco v zahraničí. Ale mým příchodem a tím, že „spořka“ už není hlavním partnerem seriálu Kolo pro život, nemusíme na tom domácím programu tolik lpět a vymyslet i víc zahraničních startů, to mi dává smysl. Převážně jsem se chtěl specializovat víc na maratony a etapové závody.

Což vypadá líp také oproti samostatnému působení v posledních dvou letech.

Kdybych zůstal sám v tom režimu, co jsem byl loni a předloni, tak bych stejně musel hledat vždy nějako člověka k sobě a bylo by to komplikované. Tímhle se mi to ulehčilo a myslím, že to suprově funguje, což jsme potvrdili i na těch prvních závodech v Chorvatsku, kde jsme vyhráli etapák 4 Islands, v Andalúsii i jinde.

Ulevilo se ti, že nemusíš řešit nic okolo?

Mám díky tomu čas navíc, který můžu věnovat něčemu jinému, za což jsem samozřejmě rád. Určitě jsem tím ušetřil spoustu energie, ale jinak veškerý zbylý režim zůstal při starém, ať už starost o materiál, nějaká moje příprava, kterou si řeším plus mínus pořád stejně, v čemž mi Radim nechal volnou ruku. Myslím, že to skvěle funguje.

Jak ses vyhrabal ze zdravotních potíží?

Ty poslední dva roky mi začaly nějaké problémy, způsobené zraněními, a na to navazujícími disbalancemi. Nebyl jsem schopný se pohybovat stoprocentně v intenzitách a ten trénink jsem nebyl ani schopný absolvovat. Teď trénuju podstatně míň než ty předešlé roky, ale tělo se mi nějakým způsobem dalo do kupy. A už tam cítím efekt toho tréninku. Mám sice pořád ještě hodně velké rezervy, ale chci jít nahoru opatrně, aby to nespadlo zase tam, jak to bylo. Nechci proto přehnaně tlačit na pilu, ale funguje to a myslím, že na výsledcích a té výkonnosti je to i vidět. Pak mi znovu dává smysl tomu věnovat ten čas, zatímco ty minulé dva roky mi to přestávalo dávat. Když jsem si vzal tu spoustu úsilí, času a hodin strávených na fyzioterapii, na tréninku nebo v posilovně a výsledky tomu neodpovídaly…

• 

• 

V čem byla příčina, něco podobného jako chronický pokles výkonnosti a kapacity, jaký teď potkal veslaře Ondřeje Synka, který musel zabalit olympiádu?

Měl jsem tam nějaká zranění, ať už to byla zlomená čéška, nebo ruka, která byla na druhé straně… Všechno jsem hasil v rychlosti, jen abych se rychle vrátil na kolo. Na ta zranění se pak nařetězily nějaké disbalance a ta kompenzace nebyla stoprocentní. V posledním olympijském roce 2016 jsem si zlomil ruku a jen jsem řešil, jak se hlavně rychle vrátit na kolo, ale byl jsem tam už v určitém špatném stereotypu postavení těla, De facto od doby, kdy jsem sbíral druhá místa a pořád řešil, jak bych se zlepšil, když jsem chtěl jít ještě nahoru.

Pořád jsi ale ještě dokázat zajet závod v absolutní špičce, naposledy zřejmě na světovém poháru v Lenzerheide 2017, kde jsi honil Schurtera.

Přidával jsem si navrch ještě nějaké intenzity, což myslím tělo zkrátka nezvládlo a začalo se samo od sebe přirozeně brzdit. Přestalo mě to pouštět a přestaly mi fungovat svaly, jak by měly. Dá se říct, že mě to povypínalo. Tělo fungovalo na nějakých sedmdesát procent, a i kdybych se zbláznil, nebyl jsem schopen to posunout dál.

Co jsi udělal?

S fyzioterapeutkou jsme to dávali rok a půl dohromady a i ona mi řekla, že teprve teď vidí, že jsme to napravili. Asi bych měl radši zlomené obě nohy a věděl, co je za tím… Uzdravíte se a vrátíte se zase do hry, zatímco v tomto případě to přijde pomalu, po nějakých procentech mi to ukrajovalo z fyzického fondu a nevěděl jsem, čím to je. Objektivně jsem byl zdravý, tři dny mi tělo fungovalo, objel jsem kvalitní trénink. Další čtyři dny jsem byl ale dole na sedmdesáti procentech. Pak jsem ani nebyl schopný si postavit kvalitní trénink, protože jsem nevěděl, zda se druhý den dostanu na 160 tepů, nebo na 180, kam se dostat potřebuju. Tělo bylo fakt takhle rozskákané. Do toho všeho miliony rad všeho druhu od odborníků a doktorů, neskutečný kolotoč.

Teď se uklidnil.

Naštěstí jsem už snad chytl dobrý směr, i když třeba o rok později, než bylo potřeba. Ale nějakým způsobem jsem to opravil a vše funguje relativně dobře. I když se to teď rozjíždí třeba trochu těžkopádně, jsem rád, že to funguje. Proto říkám, že je otevřené, zda budu jezdit i příští rok, nebo zda je tahle sezona poslední. Vše se bude řídit podle toho zdravotního stavu. Uvidíme.

Tréninkově jsi na stejných objemech?

Jezdím o dost míň intenzit, než jsem jezdíval před rokem před dvěma. Nedostával jsem se na ně. Je obrovský rozdíl v tom, že tělo začalo přijímat intenzity a pustilo mě výš. Projevilo se to na zvýšené výkonnosti, takže jsem ty intervaly ani jezdit nemusel. Na etapáky je ani nepotřebuju, přitom opakovaná zátěž mi vyhovuje, to jsem si ověřil už dříve. Problém spočíval v tom, jak jsem se dostal do největšího útlumu, že tělo nebylo správně připravené a já jsem ho těmi intenzitami přetáhnul. Pak spadlo do nouzového režimu, z něhož se těžko dostávalo.

Vracíš se postupně.

Musel jsem začít postupně se vracet do zátěže a pořád cítím rezervy. Je otázka, kam mě to teď pustí. Věkem, hlavou…  Proto mě mrzí, že teď není program cross-country, české poháry se přesunuly z neděle na sobotu, chtěl jsem si to vyzkoušet, plánoval jsem Brno i Bedřichov, možná mistrák, abych se potkal a porovnal s kluky na ikscéčku hodinu a půl, zajímá mě to. Ale prostor není.

Jaké máš tedy teď pocity, jak ti funguje tělo?

Super. Všechny watty tam jsou, ale samozřejmě pořád cítím po startu, že do toho maxima mám rezervy a musím na tom zapracovat. Ale nikam mě to nežene, nepotřebuju to v těch závodech, které jezdím. Nechávám to postupně. Uvidíme, co najdeme na podzim, teď přes léto budeme jezdit delší závody v Čechách, možná něco venku, taky silnici. Pořád bych si rád vyzkoušel zátěž i něco jiného.

V maratonech můžeš dosáhnout na další úspěchy, najdeš chuť pokračovat i víc než příští rok?

Asi jo, jak se mi bude chtít. Jde o to, aby mě to bavilo a byl jsem zdravý a pak přicházely výsledky. Člověk tomu obětuje spoustu času, přípravě i cestování, musí to dávat smysl. Ale zároveň delší dobu, že nebudu věčně dělat jen vrcholový sport a mám i další aktivity, osobní cíle i mimo sport. Ta kombinace mi momentálně funguje. Na maratony se ještě dokáže nachystat na nejvyšší úrovni. Ale znovudobývání pozic a žebříčku v cross-country tam už naději na progres nevidím. Mám nějaký strop, už jsem všechno vyhrál (Kulhavý je olympijský vítěz, mistr světa v XC i maratonu, vítěz světového poháru i Cape Epic – to nikdy jiný na světě nedokázal, pozn. aut.). Můžu to maximálně obhájit. Kariéru už takhle ničím neposunu, maximálně poznám nové závody, nové destinace. Udělám si takhle radost.

Takže jsi dobře naladěn, jak to vypadá s olympiádou?

Myslíš s tou příští v Paříži 24? Olympiádu jsem uzavřel loni, když přišla pandemie a já ztratil šanci získat nějaké UCI body v maratonském etapáku na Cape Epiku. Nikdo nevěděl, co bude, olympijský žebříček se zmrazil… Tím pádem pro mě XC skončilo. Šance byla velmi malá, jako země jsme ztratili i druhé místo pro muže a Ondra Cink je teď jasná jednička. Přesunul jsem se k maratonům, nechtěl jsem plýtvat silami. I kdybych se vrátil do XC, možná bych dokázal dojet někam k desítce, ale ne pro vítězství. A to by mě nenaplňovalo.

Ale touha poprat se o zlato na letošním mistrovství světa v maratonu na Elbě, kde by ti mohly vyhovovat profily, zůstává reálná, že?

Samozřejmě je to pro mě největší cíl na nejbližší měsíce. Závod, který by mě vnitřně hnal, abych vstal ráno z postele a šel na trénink. Vzhlížím k září a říjnu, kdy se chystají velké závody, teď můžu trochu šetřit energii, řídím si v klidu trénink a dělám i ostatní věci, odpočívám, abych to zvládnul.

Vyhlížíš také „život po životě“, až tě závodění přestane živit?

Řeším si bydlení a nějaké nemovitosti, kam jsem investoval. Přítelkyni, kamarády, zábavu, ostatní sporty… mám toho docela dost. Ale pořád mi na sedmdesát procent času zabere příprava, musím se postarat o sebe a věci okolo, nemám ještě zase tolik času jenom na nějaké koníčky.

Zajímají tě reality?
Určitě ano, už se v tom pohybuju nějakou dobu, mám za sebou pár menších projektů, pár před sebou. Relativně se v tom docela orientuju. Je to jedna z věcí, které by mě v budoucnu bavily. Druhá je pořád ve sportu a u kol. Mám hodně partnerů, kteří by rádi pokračovali a rozjeli nové projekty. Budu dál jezdit jako hobík. Není to tak, že bych po skončení kariéry zahodil kolo, a přibral třicet kilo. V tom mám jasno, o konci kariéry jsem toho napřemýšlel už dost. Poslední dva roky jsem nevěděl, jestli za týden se závoděním neskončím. Musím říct, že teď už to mám dobře vytříbený.

Pomáhá ti v byznyse tvář a jméno?
Možná k prolomení prvních kontaktů… někdy to pomůže, někdy to přitíží, a máš cenu dvakrát vyšší. Asi každý stavěl barák nebo zařizoval byt, takže ví, jak to chodí. V developerských projektech to tak může být, ale celkově musím říct, že je to spíš výhoda mít hodně kontaktů. Je to přidaná hodnota těch úspěchů ve sportu.

Taky jsi kdysi prohlásil, že tě láká Ironman – málokdo ví, že docela dobře plaveš.
Bavil jsem se o tom s Petrem Vabrouškem a s Adamem Hansenem, který bydlí blízko mě a přesunul se teď ze silniční World Tour (rekordman v počtu absolvovaných Grand tour v řadě, pozn. aut.) na Ironmana. Zrovna jsem se díval, že si vyráběl svoje karbonový nástavce na řidítka. Plynule z rekordů na silnici na triatlon a už má zajetej hodně slušnej čas. Ještě jsem se s ním jako s triatlonistou nepotkal, naposledy jsme spolu byli na tréninku vloni, ale sleduju ho. Jednou bych si ho chtěl dát, mám to v plánu.

Přece jen olympijské Tokio nebude jitřit tvoji mysl?

Ale já bych tam stejně nechtěl jen s vidinou toho, že jedu pro desáté místo. Na začátku jsem olympiády bral jako zkušenost a pak jsem tam jel pro medaile. Možná by bylo hezký se tam ještě jednou rozloučit, ale primárně jsem chtěl být zdravý a vrátit se do špičky. A v podstatě všechno přitom bylo postavený na vzhůru nohama, zrušená olympiáda, snížená kvóta startovních míst a do toho moje problémy. Jinými slovy mě to nijak zvlášť nemrzí. Ani nemůže.

Ale sledovat ji budeš?
Samozřejmě. Sleduju svěťáky, je to zajímavý. Upřímně nebýt Van der Poela a Pidcocka, tak by to možná byla trochu nuda a možná bych si ten svěťák ani nepustil. Tím, že se to toho pustili tihle dva borci, kteří jezdí silnici a cyklokros, tak je to dobrý. Jsou tam ale i noví kluci, už to není jen o Schurterovi, teď pokaždý vyhraje někdo jinej.

Ty osobně sázíš na Pidcocka nebo MVDP?
Těžko říct, já bych neodepisoval ani toho Schurtera, on se na olympiádu umí připravit skvěle, už má tři medaile! Je sice nejstarší z nich, ale zároveň má obrovský zkušenosti a myslím si, že se na ten jeden závod prostě dokáže připravit stejně dobře jako Pidcock a MVDP, kteří dokážou jet skvěle celou sezonu. Oni jsou ale mladí, úplně jinak regenerují. Ale olympijský závod je jeden den v roce, jeden den za čtyři roky, bude to hodně zajímavý a těším se na to.

Jak hodnotíš nástup Ondry Cinka?
Cimbál super, neskutečně se posunul. Pořád mu ale kousíček chybí na to první místo, což je obrovská škoda. Ale on moc dobře ví, kde jsou ty jeho limity. Výkonnostně je na tom perfektně, což jsme mohli teď vidět v Leogangu, chybí vyladit tu techniku. MVDP a Pidcock jsou možná uskočení jak fyzicky, tak i technicky, ale mezi ostatními Ondra patří do okruhu adeptů na olympijskou medaili. Nikdy nevíte, co se může stát, Pidcock onemocní, MVDP píchne a závod je otevřený. Cimbál si je toho vědom, dává tomu sto procent a může to být právě on, kdo bude mít dobrej den a ostatním to nesedne. V tomhle jsou biky nepředvídatelný a zároveň strašně zajímavý a krásný.