Renesanční mušketýr jezdí na kole i na lyžích, bubnuje v kapele a v hlavě má cestovní kancelář

Jak vypadá život po životě? Co teď dělá šermíř Jiří Beran, který loni na olympijských hrách v Paříži dovedl ve 42 letech český tým kordistů k úžasné bronzové medaili, a před pár týdny ukončil slavnostně kariéru.

Jak se žije teď první měsíce ve sportovním důchodu?
Je to skoro nabitější než dřív. Jezdím po besedách po školách, k tomu musím pracovat, mám obchod se šermířským materiálem, kterým vybavujeme všechny od hobíků po profíky. Ještě máme s manželkou firmu na architektonické interiéry, jsem vystudovaný stavební inženýr. Takhle mě to moc baví. Už si ani nedokážu představit život profesionálního sportovce. Rád si chodím zašermovat pro radost.

Uměl sis vymyslet nebo snad dokonce naplánovat ten parádní závěr kariéry v olympijské Paříži?
Měl jsem vysněnou metu rozloučit se na olympiádě. Buď přímo v Paříží nebo aspoň na dálku na olympijském festivalu v Mostě. Takže jsem byl jsem klidný, že to nějak klapne. Tenkrát v Riu 2016 jsme byli s Alexem Choupenitchem jen sami dva čeští šermíři, celá atmosféra byla jiná než teď s družstvem. Věděli jsme, že na to máme, že je to možné dojít až k medaili. Jenom že bude strašně těžké to dotáhnout. A až teď s odstupem si uvědomuju, jaký obrovský rozdíl znamená skončit třetí nebo čtvrtý, i když v tom vlastním výkonu je rozdíl minimální.

Jaký byl pro tebe nejsilnější moment, poslední bronzový šťouch?
Ne, můj poslední zápas, ten byl třetí od konce zápasu s Francouzi. Když jsem došermoval a vyhrál 2:1, uvědomil jsem si, že nastal konec. Jako když mě polije horkou vodou. Nečekal jsem, jak emočně strašně silné to bude.

Teď si také trochu odpočíváš?
Vlastně ani ne. Poslední dva roky už jsem trénoval míň, jen kondičku a s tátou, třeba dvacet procent oproti předchozím letům. Uvědomil jsem si, že nemá cenu vozit tělo na turnaje unavené. Spíš jsem tam jezdil s chutí. Takže už jsem měl celkově víc času a trochu si to užíval. Před Riem před osmi lety jsem si zranil koleno a nevěděl, jak budu moci pokračovat. Ale dostal jsem se z toho a od té doby jsem bral všechno v klidu jako příjemný bonus. A prožil jsem nejlepší čtyři sezony.

Máš široký záběr včetně přesahu do uměleckého světa. Loučení s kariérou proběhlo v divadle Jatka s La Putykou, hraješ na bicí v rockové kapele Čůrowheely. Jsi renesanční osobnost?
To nevím, ale baví mě toho spoustu. Vrcholový sport je fajn, ale já jsem mu nikdy nechtěl dát sto procent. Proto jsem stihnul studium, jezdil na hory, dělal další věci. U mě to takhle fungovalo, vím ale, že někomu to jít nemusí. Jako mladý měl natrénováno opravdu hodně, to byl základ, z něhož jsem mohl žít po celou další dobu.

Jak zůstáváš u šermu?
Dvakrát týdně s kondiční trenérkou a malou skupinkou, k tomu jednou za týden si jdu zašermovat. Chci jít i mistrovství republiky na přelomu května a června, dovolují mi to body v žebříčku z loňska. Ještě si chci užít atmosféru turnaje, družstva i jednotlivce. Jsem členem výkonného výboru svazu a hlavní úkol mám propagovat náš sport mezi mládeží, po školách. Za tři měsíce jsem oslovil skoro čtyři tisíce dětí, do konce roku mám plný program. To považuju za nesmírně důležité. Po třiatřiceti letech kariéry se teď nechci věnovat přímo trenéřině, chvi váíc času trávit s rodinou a propagovat sport celkově.

Chceš si ještě něco dokázat ve sportu, v jiném odvětví?
Slíbil jsem si Jizerskou 50 na běžkách, tak musím trénovat. Hrál jsem dlouho softbal, za domem nám sídlí ligový klub Spectrum. To bych si uměl představit nějaký zápas za veterány, už mě zvou. Mety nemám, už jsem si vybral. Ale pro zábavu zkusím cokoliv.

Stal jsi se i ambasadorem veletrhu For bikes/Sport expo v Letňanech (14.-16. 3.), kde sídlí tvůj domácí klub. Tudíž třeba položit otázku na vztah ke kolu…
Na kole jezdím dlouho a rád, když je čas. Vždycky na horském, silnička mě neláká z obavy z provozu aut, ale bavil by mě jistě i gravel. Koupil jsem si předloni nové kolo a věřím, že si ho užiju teď víc i s dcerou. Nejsem závodník, ale kochač.

… a kde jsi prožil nejzajímavější cestu se sportem?
Objeli jsme toho moc, jednou jsem se pokusil to spočítat a vyšlo mi snad sto třicet zemí… Na olympiádu v Pekingu jsem se nominoval jako první náhradník za Evropu, ale nikdo nevypadl. Sice jsem byl zklamaný, ale díky tomu mohl odjet na měsíc do Indonésie s batohem, kde jsem toho zažil opravdu hodně. Hodně jsme cestovali po Jižní Americe, manželka pochází z Kolumbie. A na svém prvním mistrovství světa juniorů jsem byl ve Venezuele. Říkali mi, že jsem cestovní kancelář, bavilo mě se o každé destinaci něco dozvědět a podívat se tam. Před olympiádou v Pekingu jsme měli světové poháry jako cestu kolem světa, měsíc a půl jsme byli na cestách a mezi závody stihli vidět spoustu dalších zajímavých míst.

Foto: Barbora Reichová, Martin Wawrzyczek, Tomáš Nohejl