W = W. Extrémní triatlon z děčínského Labe až na Ještěd aneb Wintermana vyhrál Wohl

Jubilejní desátý ročník unikátního Wintermana, triatlonu (nejen) v tuzemsku nejtěžšího a zároveň s charitativní ideou, vyhrál Pavel Wohl. „Nikdy jsem se tak nevyndal,“ zhodnotil závod, svůj výkon i výsledek výstižně jeden z nejlepších českých triatlonistů (loni dlouhý triatlon v Podersdorfu za 8:13…), vnuk známého hokejového trenéra.

Jak sis ho užil?

Je to jeden z nejtěžších ironmanů na světě, budí respekt, patří do Xtri-series. Vím o něm dlouho, v roce 2020 jsem tady absolvoval maraton ve štafetě a viděl i start plavání. Moje letošní sezona nebyla ideální, tak jsem si řekl, kdy jindy než teď, nevím, asi si takový „úlet“ v dohledné době nebudu moci dovolit.

Jak vypadala finální příprava?

Šel jsem na start s nejvyššími ambicemi poté, co jsem se na konci srpna rozhodl. Poradil jsem se s Petrem Vabrouškem, hodně informací jsem načerpal i od Lukáše Pazdery, bývalého vítěze. Jel jsem si projet trať kola, nepodcenil jsem nic. Řešil jsem volbu kola, zda speciál Cadex nebo tradiční silničku, stejně tak detaily jako návleky na tretry a oblečení. Zaplatil jsem si i kameramana, aby mi nasnímal kvalitní obrázky. Věděl jsem, že to bude něco.

Zaměřil ses na souboj s Petrem Soukupem, nebo jen sám na sebe, na vlastní výkon?

Když jsem se dozvěděl, že pojede, věděl jsem, že přibyl těžký soupeř. Kdyby nebyl v top formě, na ten závod by nešel. On je lehčí než já, takže hlavně v běhu má výhodu. Od té chvíle jsem se soustředil i na něj, a pak ještě na Patrika Erikssona ze Švédska, druhého muže ze Swissmana a bývalého profesionálního cyklistu. Škoda, že se na poslední chvíli odhlásil sedminásobný vítěz David Jílek.

Pověz plavání v ledové řece, jak se to dá vydržet?

Speciální přípravu jsem neměl. Jen týden před závodem jsem zkusil plavat v neoprenové kukle a ponožkách ve tmě v Berounce, abych vyzkoušel orientací a proud. Po třiceti vteřinách zchlazení a adaptace už to šlo. Trať se nakonec vinou následků povodní, když teď voda teče pětkrát rychleji než normálně, změnila na 1300 metrů v klidu v děčínském přístavu a jenom 1500 metrů po proudu. Strávil jsem ve vodě asi šestadvacet minut, měla deset až dvanáct stupňů. To vyšlo.

Zato kolo, které by se dalo považovat za relativně „normální“ se stalo torturou, že?

Déšť, kroupy a prudká vichřice s nárazy až 80 km/h. Celkem se nastoupá 2800 metrů…  Rovina jenom do Hřenska na začátku. Já měl ztrátu čtyři minuty po plavání a tady jsem si sjel. Po tmě jsem to řezal 46,5 km/h, 338 wattů. A pak už jsem si držel svoje na čele, ale první kopec se mnou zůstal Eriksson, čímž mě trochu vyděsil. Až ve sjezdech jsem mu ujížděl a získával náskok. V polovině někde ve Šluknovském výběžku začal pořádný vítr a já jsem totálně prochladl. Vůbec jsem se nepotil a musel třikrát čůrat. Naučil jsem se čůrat za jízdy ve sjezdu, nechtěl ztrácet čas a nevím ani, jak bych slézal z kola.

Využil jsi služby doprovodného vozidla…

Jednou jsem měnil tretry i oblečení na kolo, to mi hodně pomohlo. Pak jsem chytil semafor a sto metrů za ním šraňky. Ale musel jsem to zvládnout. Jelo se 179 kilometrů vinou uzavírek s finálním kopcem 12% stupání, já měl na převodníku 56 zubů. V druhém depu na Malevilu jsem měl naštěstí náskok patnáct minut na Erikssona a šestatřicet na Soukupa. Byl jsem v klidu, ale zároveň stále měl respekt, protože jsem věděl, že Souky na kole nenechá nohy.

Zbýval maraton, resp. 43 km, se závěrečným výběhem na Ještěd.

Jo, to je hodně nezvyklé. Začali jsme osmi kiláky trailu v blátě po loukách do Jablonného, pak povětšinou následovala silnice po okreskách. Do 41. kilometru se mnou zůstal support v autě, moje Anička s mojí mámou a kameramani. Měl jsem zatuhlé nohy, jak jsem promrzl na kole, nebyl jsem vůbec schopný se rozběhnout líp než na 4:30-4:40. Prožil jsem si dno. Volba bot Puma Deviate Nitro 3 ale byla správná.

Na půlmaratonu stáhl Petr Soukup třináct minut…

Pak přišel Ještěd, zbývalo ještě dvanáct a skoro devět set metrů vzhůru. Vedle mě běžel Kuba Stádník jako povolený doprovod, to mi moc pomohlo. Rval jsem to hlavou, v těle nic nezbylo. A Petr se přibližoval… Na poslední serpentíně jsem ho uviděl a na závěrečných tři sta metrech po skále pod lanovkou se mi začaly podlamovat nohy. Nepamatuju si, jak jsem se dostal nahoru, následoval seběh už po silnici k parkovišti asi kilák. Udržel jsem náskok tři minuty a nechal jsem tam všechno.   

Dokázal jsi na trati vnímat i charitativní étos závodu?

Spíš tu primárně rodinnou atmosféru. Není tam ultrarivalita, ano, soupeříš, ale víš, že seš s ostatními na jedné lodi. Navíc lidi okolo mě si to mohli prožít se mnou. Mamka mi říkala, že nic podobného neviděla. Byli tu i cizinci a cítí to podobně. Pořadatelé manželé Peškovi pomáhali motolské nemocnici, letos poprvé i přímo vybraným rodinám s nemocnými dětmi.

Po mistrovském titulu na střední trati jsi tedy sezonu ukončil pozitivně a na dobré vlně.

Týden před Wintermanem jsem měl v Zadaru na kole defekt na čele závodu ve druhém kole a nemohl to opravit. Loni jsem tam spadl a taky nedokončil. Byl jsem strašně zklamaný, o to víc jsem tady chtěl uspět. Teď se začínám věnovat nesystematickému tréninku, potřebuju si odpočinout od rutiny. Zabývám se taky marketinkem a někdy začátkem prosincechci začít s cíli na příští rok. Zvažuju velmi vážně delší pobyty v teple nebo přímo trvalejší přesun. Pokud by dopadla Girona, tak asi autem, pokud vyjde jih Španělska, tak spíš letadlem. Vydám se tam sám, my triatlonisti jsme zvyklí. 

Kompletní výsledky jsou zde.

foto: Winterman