Triatlon v polských Krkonoších? Na vlastní (studenou) kůži!

Triatlonová sezona vrcholí, resp. končí, to záleží na úhlu pohledu. O Ironmanovi, Xteře nebo Super league už jsme nedávno psali. Teď se ohlídneme jen za krátký, o to možná zajímavější obzor. Na polské straně Krkonoš se pustil do akce náš známý spolupracovník, vytrvalec Jirka Kala.

Na konci triatlonové sezóny jsem narazil na triatlon Kocierz. Rozhodování nebylo dlouhé a tak jsem ve středu před závodem napsal pořadateli Danielu Wojcikovi. Netrvalo ani dvě zprávy a stvrdil můj příjezd na závod o distancích 1 km plavání, 57 km cyklistiky a 12 km běhu.

V sobotu jsem na rozjetí absolvoval tříkilometrovou časovku do vrchu v Litoměřicích. Potřebné body do Krále Středohoří jsem získal, obsadil třetí příčku a pak následoval bleskový přesun přes Wroclaw do resortu Kocierz. Večerní brífink od 19 hodin jsem stihnul jen tak tak. Když Daniel začal v polštině vyprávět, jací závodníci budou zítra na startu, nezapomněl ani na story, kdy mě před pěti lety zachraňoval na Babie Góre. Tam jsem si v rámci dlouhého závodu Diablak a změněného místa cíle zaběhl… Samozřejmě jsem se lehce zapotil, když se na mě místních sto lidí (z toho 85 závodníků) začalo otáčet. Bylo aspoň veselo před startem. Taky jsem zjistil, že se v našem resortu se konají tři (!) svatby a tak noc klidná nebude. Daniel mě na poslední chvíli dal na pokoj s manželskou dvojicí a slečna recepční se mě opakovaně tázala, jestli opravdu spím jako třetí s couple. „Tak, it is as it is!“ reaguji. Naštěstí kolem desáté ulehám k (ne)klidnému spánku, nabouráváným duněním celého resortu. Uprostřed noci mi dokonce přes otevřenou větračku začalo pod oknem zpívat, tipoval bych tak pět bab. Taková příprava na závod, to se mi ještě nestalo. Chtěl jsem jim říct, že zpívat nemusí a můžou jít rovnou dál, ale nakonec buď přestaly, nebo jsem usnul.

A přišlo ráno. Bohatá snídaně nabízela nepřeberné množství variací jak se přejíst, ale tři hodiny před startem do sebe dávám jen obyčejné vločky s horkou vodou, k tomu banán a kiwi. Poté nás autobus přesouvá na start k jezeru u Wadowic. Voda vypadá náramně, ale jestli se něčeho bojím, tak podobné ledárny. Ještě půl hodiny před startem se klepu jak ratlík. Voda má prý 16 stupňů, je oblačno, větrno a 9 stupňů. Jsme v Kocierzu, 750 metrů nad mořem. Co se dá dělat?

Je tu start! Jdu z pravé strany, celkem bez kolizí, voda ještě o něco studenější, takže vynecháváme první bójku a jdeme rovnou na druhou a třetí, dva okruhy. Držím se kolem čtvrtého místa, poté se osměluji, jdu na třetí flek a v poklidném háku závodníka přede mnou plavu až do cíle. Nebylo to tak hrozné, nicméně v dlouhém depu neponechám nic náhodě a beru návleky na nohy, ponožky, dlouhý dres i (skoro)zimní rukavice a čelenku.

Poté, co mě na prvních deseti kilometrech cyklistiky přelítnou snad tři závodníci, si pomyslím, že forma asi není úplně vyladěná. Trať je dobře značená, dávám si pozor, protože poté, co jsem v roce 2017 běžel na jinou horu, jsem o rok později na Diablaku přejel odbočku a zabloudil už na cyklistice. Silnice tu mají jinak čisté, na moje časovkářské kolo ideální bez děr, dlouhá táhlá 2% stoupání mi úplně nesedí, ale na to se nikdo neptá. Chuť si spravuji aspoň při prudších kopcích a i vlastně při tom finálním do Kocierzu. Tam vracím předjetí celkově sedmému. Za dva hodiny cyklistické části jsme nastoupali 1100 metrů a já snědl dva gely a jednu čokoládovou tyčinku. V depu shazuji návleky z nohou a dres. Jestli jsem nezmrzl doteď, tak běh už zvládnu.

Na začátku je to slušná ruleta, tolik bahna jsem opravdu nečekal a párkrát si na hladkých podrážkách zatancoval. Asi na čtvrtém kilometru dobíhám šestého, bohužel měl pád a trochu kulhá. Poté následuje dlouhý seběh, kde mi ke konci trochu cukají křeče v pravém stehýnku. Mrknu na hodinky a zjišťuji, že na osmém kiláku jsem ve 430 metrech. Cože, ještě 300 nahoru?! Zahlédnu pátého závodníka celkově a to mě nakopává. Nicméně další tři kiláky trvá, než ho doběhnu, a když se tak stane, rádoby se mu snažím utéct. V klidu si to pohlídá a v cílové stojce mi nastoupí tak, že mě zlomí. Pak již zbytek téměř docházím na šestém místě celkově v čase 3:31 hodiny.

Závod to byl úžasný, po večeři ještě dáváme relax s pořadateli v hotelovém bazénu. Tento komplex se mi líbí čím dál víc. Ne nadarmo tu často končí etapy UCI závodu Okolo Polska. Daniel mi vykládá, co vše letos stihli uspořádat. Kromě dlouhého Ironmana Diablaka tu mají v průběhu roku i poloviční a „čtvrteční“ Diablaky anebo Karkonosze Duatlon. Je to hned vedle Malé Úpy, tak doražte někdy k našim sousedům. Něco zažijete 😊.

Více o závodech v Polsku najdete zde.