Jak se prospat k vítězství v ještědské čtyřiadvacetihodinovce
Sdílet
Ještědská 24hodinovka sice nedosahuje věhlasu té Beskydské na Lysou horu, ale třeba jednou… Běželo se o víkendu. „Měl jsem ji vyhlédnutou delší dobu,“ píše Jirka Kala, vytrvalec, ironman a cyklista, který nám sepsal svoje vítězné zážitky.
Při Ještěd SkyRace začátkem prosince, půlmaratonu s převýšením 1200 metrů (který vede ve stopách původního Trail Running Cupu), jsem nezazářil, a když se stoupalo podruhé na vrchol, měl jsem pocit, že už to nedám. Nejspíš byla na vině krátká virózka, která mě pár dní poté přemohla.
Týden před 24kou mi měl kolega potvrdit, jestli jí se mnou půjde ve štafetě-dvojici. Nakonec couvnul, já ještě žhavil telefon a zkoušel zlanařit kohokoliv za něj. Na sólo jsem si nevěřil. Běžecký trénink s nejvyšším převýšením, který jsem šel mezi svátky, byl u nás na dědině, kdy se mi povedlo juniora uspat po obědě v autě. Nechal jsem ho pod Svárovskou lípou, kde je kilometrový kopec se 150 metry převýšení. Šel jsem ho sedmkrát a mohl tak prcka každých patnáct minut kontrolovat přes okénko, jestli se nevzbudil. Dva dny před závodem jsem se musel smířit s faktem, že půjdu sólo…
V pátek před závodem jsem udělal pořádný nákup proviantu, který budu během závodu potřebovat – hroznové víno, jablka, banány, ředkvičky, chleba, šunku, sýr, müsli tyčinky, ovocné kapsičky, malé nápoje Mana a nepostradatelnou Coca-colu. Dodávku jsem si cíleně nechal asi třicet metrů od trati nad můstky, kde bylo centrální parkoviště. Zajišťovalo mi tak minimální zdržení, kdybych si do něj potřeboval odskočit. Okruh závodu měl necelých 11 km, z toho 680 metrů převýšení. Bylo tam ale celkem dost běhavých úseků. Tak jdeme na to!
Startuji z konce startovního pole, chci běžet zadrženě a nic nepřepálit, trekingové hole v rukou. Samozřejmě že mě svrbí celé tělo, když se v kopci tvoří špunt a já jdu jak šnek, nicméně snažím se držet do 160 tepů a to se mi vede. Seběhy pouštím a kolikrát v nich tepu víc než ve stoupáních. Ve druhém kole vše klasicky řídne a já se mohu držet svého tempa. Prvních šest kol bez problému, vychází mi to plus minus na dvě kola za tři hodiny.
Po setmění pochopitelně zpomaluju, ani seběhy už nejsou tak nezávazné a taky si dávám pozor na špatný došlap. V jednom padáku mě snad světelnou rychlostí dobíhá borec, říkám si: „Ten jede slušně.“ Než po chvilce zaslechnu hroznou ránu a řev. Chudák se tam vyválel, naštěstí je po chvilce zpět na nohou, ale vidím, jak málo stačí k tomu drhnout hubou o zem…
Jíst se snažím pořád, zastavuju se pro své jídlo a pití každé kolo, což mi zabere tak jednu dvě minutky. Mám ale pocit, že i když v tomhle typu závodu jen jdete, metry utíkají. Zkuste schválně, s někým kdo jde po vašem boku, zastavit, minutu počkat a poté ho dohnat… A přesně o tomhle dle mého čtyřiadvacítka je. Neustále jít jakoukoliv rychlostí kupředu.
Brzy ale zjišťuju, že papání mi za běhu jde blbě, kór chleba se šunkou a sýrem. Kůrky musím odhazovat, ty než rozžvýkám, hrůza… Na druhou stranu to chce i něco slaného. Průběžné výsledky nesleduju, ale postupně se dle zpráv z domova posouvám dopředu. První větší krize přichází kolem desáté večer. Dávám si teplou ovesnou kaši, hodně coly a do uší si pouštím rytmickou muziku. Neskutečně mě to nakopává, můžu dál.
Nicméně tento stav netrvá ani kolo, ke konci okruhu mám pocit, že neudělám krok. Dost zpomaluju a začínám za chůze brouzdat ve výsledcích. Ty jo, jsem první! To nemůžu nechat jen tak. Trochu se najím a jdu dál. Další kolo, do kterého vyrážím kolem půlnoci, se sunu jako hlemýžď, ale s pocitem, že vedu. Za rovinatější částí, kde byl rozpadlý mostek, jemuž říkám labutí jezero (když nejdete vedle něj, tancujete po něm jak baletka), se mi začíná nekompromisně chtít na velkou. Nechce se mi ale do lesa a tak jsem to naštěstí dotahuju až do konce okruhu. Můj příbuzný říká, že s ho*nem odchází síla. Jestli tohle skutečně platí, tak ze mě odešla úplně všechna. Na chvilku si kleknu a zamýšlím se, jsem úplně na kaši.
Umístění mě už nezajímá a jak tak rozjímám, začínám se klepat. Schovávám se pod peřinu v autě a klepu se snad pět minut. Konec, to nedám, proč se tady gumuju, vzdávám. Po třech hodinách spánku mi volá máma. „Paráda, koukám, že si stále první, jak to jde?!“. Já, napůl chrápající, říkám: „To je nesmysl, já to ve dvě zabalil, nemám na to“. Po pár minutách mi vše dochází a koukám na výsledky. Vážně stále vedu?! Asi nejsem jedinej, kdo je na hadry.
Rychle se oblékám, vyhodnocuji varianty, cpu se do toho jídlem a vybíhám. Nohy jako znovuzrozené. Okruh dávám za 95 minut, spolu se spánkem mi u kola naskakuje čas 4:45. Mezitím se klasicky propadám pořadím, abych v něm opět stoupal. Netřeba zmiňovat vedoucí ženu, která vedla, a já doufal, že ji přeci jen nějak udolám.
Po tomto desátém okruhu začíná svítat. Je necelých sedm ráno a já počítám, že bych mohl zvládnout ještě tři okruhy. Ale mám laktát asi i v mozku a člověk blouzní. Jedenáctý okruh dávám za 1:38, seběhy za světla nejsou již o moc rychlejší, protože nevím, jestli já vedu nohy nebo nohy mě. Dvanáctý okruh už opravdu jen jdu, dávám ho bez dvou minut za dvě hodiny a je mi jasné, že další už nepřidám. Byl však nesmírně důležitý, protože druhý v pořadí mistr Tandler ho zakončuje jen o dvanáct minut později než já. Celkem jsme oba dali 132 kiláků…
Co dodat na závěr? Takhle jsem se ještě nevydal. Nebudu zastírat, že nejlepší žena Kateřina Klepáčová z Frýdku-Místku dokončila ještě navíc okruh číslo 13. Neskutečný. Ne že by mě to nemrzelo, ale vzhledem k mému průměrnému běžeckému objemu 1200 km ročně nemohu čekat zázraky. A týmový závod vyhráli Kalokagathia aliance s 21… (Drahomír Randa, Jiří Csirik, Michal Suchý, Lukáš Červenka, Pavel Brýdl), celkem 231 km za 22:45.
