Klikněte pro hledání

Cesty

Pastviny, skály, ledovec a údolí v Ahrntalu. Třídenní trek příběhů

Sdílet

Už možná jen poslední víkend anebo dva. A pak až zase na jaře. Můžete si užít třídenní výpravu do jižních svahů zillertalských, už jihotyrolských (italských) Alp v Ahrnském údolí. Přes pastviny, lesy, skalnatá moře (nebo moře skalisek) i ledovec. Trek s batohem a nocování ve vysokohorských chatách s příběhem.

Jen trochu chtít odpoutat se z každodenních (a digi) závislostí. K tomu jistá náklonnost (nebo aspoň tolerance) k horským zákonitostem i (všeobecná) kondice se doporučuje.

Východ slunce v horách. Magnet, který mění život

První etapu tvoří velmi svižný dvouhodinový výstup, kdy překonáte tisíc metrů výškových. Z posledního parkoviště v Innertalu (z Brunecku jedete na Sand in Taufers/Campo Tures a stále dál do Luttachu/Lutago) na konci cesty ve Wiessenbachu/Rio Bianco vyrážíme těsně před šestou večer, slunce babího léta ještě hřeje. Po sedmihodinové cestě autem z Česka jsme natěšeni na zádumčivou atmosféru opuštěných podzimních hor. Ale s mírnou obavou – zvládneme to ještě do tmy?

Tradiční červenobílé značení se po chvíli z cesty zakusuje do stezky v svahu mezi stromy, měnící se později v kleč. Ideální rozcvička, na otevřené planině (2029 m) nás vítá Göge Alm, pyšnící se oceněním nejkrásnější louka jižních Alp. Chalupa s hospodou rodiny Niederkoflerů už má zavřeno, stejně jako romantický kostelík Panny Marie Sněžné, postavený knězem z údolí, který před sedmdesáti lety přežil pád do trhliny vysoko v horách. Stmívá se. Bože, ještě chvíli…

K Chemnizter hütte/Rifugio Giovanni Porro (2 420 m), kde máme večeři a nocleh, to vypadá ještě na hodinku. Není čas ztrácet čas. Výstup se dere do skály, vede kamenitou stezkou nebo přímo po šutrech. V šeru už nutno vážit každý krok. Rozsvěcují se hvězdy nad hlavou. Potěší, ale cestu ještě neukážou. Poslední úsek třeba dokončit téměř po hmatu, respektive klapotem trekových holí. Poslední převis a už se kouří z komína.

Původní Nevesjochhütte tady postavili za pouhé tři týdny muži z tauferské sekce Alpenvereinu v roce 1880. Za obou válek chátrala, ale po nich ji horalové vždy znovuobydleli. Nyní ji spravuje milánská sekce AV a přímo na místě rodina Gruberů. „Herzlich Willkommen!,“ vítá nás otec Roland. A jeho dcera, sličná Isabella, vzápětí praští půllitrem Gösseru na stůl. Tak to má vypadat, hnedle jsme doma.

Podává se hovězí vývar, vepřový řízek, ahrntalské knedlíčky se zelím, jako dezert panacotta. A pak láhev místního červeného Lagreinu. „Můžu poslat zprávu, že jsme v bezpečí?,“ ptám se poté, co marně navazuji spojení. Isabella mě vyvede před dům, postaví na opuštěný kámen a zvedne ruku s mobilem k nebi. „Tady je signál. Někdy,“ usměje se. Propojil jsem se až ráno…

Spí se v patře, v pokojíčcích na dřevěných palandách, je třeba nosit vlastní povlečení, nebo vložku do spacáku. Společná sprcha je na žeton, tři minuty teplé vody za tři a půl eura. „Máme tady málo vody. Proto musíme přes zimu zavřít, jakmile začne mrznout,“ vysvětluje později Roland Gruber. Už jedenadvacet let. Vychoval tu čtyři děti. V létě žijí zde, v zimě dole v údolí.

„Letos jsem byla dole dvakrát, jinak to nepotřebuju. Jen otec musí na nákupy a s bratry je pak dostávají sem nahoru, je to docela náročné,“ ukazuje Isabella z okna na důmyslnou lanovku, poháněnou generátorem. „Normální život“ ji neschází, stařičkou televizi kvůli fotbalu pouštějí jen občas bratři. „Viděla jsem vaše nadšení ze sledování východu slunce. Já to mám každý den,“ vysvětluje nám pak na rozloučenou.

Chytrý dům čelí průvanu v sedle mezi horskými údolími

Na druhý den už po deváté zdejší kávovar vítá vůní první výletníky. Začátkem října už sem míří povětšinou jen místní turisté, bikeři nebo horolezci. Na výlet, nebo jako základnu pro další výstupy na okolní vrcholy Grosser Möseler (3479 m) nebo Turnerkamp (3418 m). Ale také se objeví horští trailoví běžci. Naše nadcházející trasa k Edelrauthütte nabízí ideální tréninkovou štreku. Náročný technický terén, ale menší převýšení okolo šesti set metrů na zhruba třináctikilometrové vzdálenosti.

S batohem na zádech to jde pomaleji, zato si v klidu přidáme další výšlap z geologické zahrady k Möselskému ledovci. Ještě před pár lety dosahoval až ke značené cestě (ostatně v Google mapě se táhne stále dokonce i přes ní…). Teď značky na kamenech zaznamenávají jeho každoroční ústup vzhůru. A proud živé vody valící se shora ho jen urychlují. S pohledem na smutnou plochu špinavého sněhu mu dávám patnáct let. Nebo dvacet?

Zbývá poslední úsek, kterým dokončujeme přesun. Ještě jeden hřbet, ještě jeden ostroh, ještě jeden převis… vždyť jsme tu chatu viděli ráno hned na startu. Ne, ne, až teď. V sedle nad posledním kuloárem táhnoucím se od/k Neves Stausee/Lago di Neves. Vyhlášený horský klenot Edelrauthütte/Rifugio Passo Ponte di Ghiaccio (2545 m). Fučí a nad Monte Guardia se honí mračna zlověstná. Honem pod střechu a do tepla.

Stavení na tomto nehostinném místě, kudy táhne věčný průvan z Pfunderského údolí, vzdoruje už od roku 1908. Jenže před pěti lety starý dům strhli a na jeho místě postavili inovativní a energeticky soběstačný dům. „Ano, jednu Gerstensuppe, prosím…“ Pak teplou sprchu a krátké intermezzo v pokojíčku pod dekou. Následuje vepřová pečeně s pečenými brambory, knedlíčky se zelím, panacotta, pivo nebo Lagrein, však už to znáte. Pak tyrolské jódlovačky s harmonikou a šnapsy. Kdo vydrží nejdéle?

„Wifinu máme, ale jen pro sebe. Když jsem ji pustil, bylo tu ticho a lidi u stolů jen čuměli do mobilů,“ krčí rameny Michael Weissteiner. Správce, ale taky učitel z Brixenu, který tady vyrostl. „Neznám žádné moře, jenom zdejší hory,“ pohlédne z okna. O starou boudu se starali jeho rodiče. „Ale už jsme pořád jenom něco opravovali,“ vzpomíná ještě na rok 2015, kdy přišlo znovuzrození.

Vláda jihotyrolské provincie dřevěnou chatu strhla, postavila stavební lanovku a za čtyři měsíce tu stála nová Edelrauthütte. Za čtyři miliony eur. „Rodiče sem od té doby chodí už jen jako turisté,. Podívat se, jestli to vedu správně. Je jim jedenadevadesát,“ usměje se náš průvodce.

Na střeše má generátory, v patře se vyspí čtyřicet lidí, v přízemí se vaří, jí a pije nebo suší boty. A ze suterénu se chata řídí. „Tady je mozek,“ ukazuje zázemí s ovládacími skříněmi, „a tady máme zásoby. Už došly peníze, tak jsme si museli odstřelit kus skály dynamitem, aby se nám sem vešly brambory, maso, sýry, zelenina.“ Zboží přinese jednou za měsíc helikoptéra, objednávka se musí vejít do 800 kilo. Zbytek se nosí na zádech z údolí od jezera. Letos prodloužil provoz do 7. listopadu, ale pak musí i on vinou zamrzající vody na zimu zavřít.

Cesta českých zbloudilců až do čarokrásného Pfunderského údolí

Třetí den se můžete vydat k Tierfrastenhütte (2312 m) na břehu stejnojmenného jezera. Výživná porce na závěr, šest a půl hodiny s převýšením okolo půldruhatisíce metrů (nahoru 1303 m, dolů 1536 m).

Anebo se (jako my) hned v prvním sestupu ztratit v mlze, pak sice poctivě následovat bílo-červené značení Pfunders höhenweg trailu, ale po šesti hodinách v oblacích a dvouhodinovém sestupu do až neuvěřitelně malebného Pfunderského údolí se ocitnout úplně někde jinde. S pocitem objevitelů a dobrodruhů. Tahle trasa může nést odpříště název Cesta českých zbloudilců? Jen co ji vyznačím do mapy a místní turistické sdružení ji akceptuje.

A kudy že jsme se to motali? Navzdory vizuálně nekompromisnímu následování první značky se šipkou hned vedle chaty jsme už patrně tady vykročili jinudy. Byť zpočátku to nevypadalo. Lehce dolů a pak vzhůru až… do nebes. První hřeben jsme překonali odvážným výmykem řetězovou cestou a soutěskou na Gaisscharte (2700 m), tady se ještě živila naděje k obrácení na správnou cestu. Leč scházela v ní víra. Ten druhý hřbet, už snazší na Forcella di Dan (2437 m), nám jednoduše zbyl. O co méně strmý, o to víc pršelo. Mlha stejná… A pak sestup přes farmu Engbergalm až do Dunu. Odtud je pak třeba (nechat se) přepravit už po silnici cca 60 km zpět k zaparkovanému autu ve Weissenbachu.

Pravý držák by ještě mohl naskočit a vydat se k (českému) domovu, aby v pondělí hezky ráno nastoupil ke stroji. Ale proč? Když se tu nabízí zasloužená odměna v podobě wellness a vybraného menu, třeba v Langenhoff hotelu v Brunecku?

Takže už balíte?

Značka

Mohlo by se Vám taky líbít

Napište komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *