Sběratel Jaroš pokračuje na 15 nejizolovanějších vrcholech planety

Ani v podivném roce nesedí horolezec a cestovatel Radek Jaroš doma, i když jeho projekt výstupu na 15 nejizolovanějších hor světa se vinou omezení cestování poněkud zadrhnul. Jak pokračuje?

Pokud na všechny vystoupáte, stanete se největším „sběratelem“ světových vrcholů.

Ano, to je můj aktuální projekt, logické pokračování mé dosavadní horolezecké kariéry. Cílem je postupně stanout na nejvyšších vrcholech všech sedmi kontinentů světa. Mám k tomu dobře nakročeno:  Již v roce 1994 jsem vystoupil na Mont Blanc, někdy označovaný za nejvyšší vrchol starého kontinentu. Na vrcholu Mount Everestu jsem stanul v roce 1998. Na jaře 2016, kdy jsem projekt Koruna světa zahájil, jsem dosáhl vrcholu aljašské Denali – nejvyšší hory Severní Ameriky. Ten samý rok na podzim jsem dojel z Nového Města na Moravě na kolech na Kavkaz, pod Elbrus a následně vystoupil na jeho vrchol, čímž jsem do zápisu přidal nejvyšší bod Evropy. V roce 2017 jsem absolvoval úspěšnou výpravu na Mount Kosciuszko – nejvyšší vrchol pevninské Austrálie.

Když už jste se vydal do Austrálie, nespokojil jste se jen s výstupem na nejvyšší horu nejmenšího kontinentu.

Stejně jako u ostatních expedic Koruny Světa platilo, že cílem není pouze dosažení vrcholu, takže jsem po výstupu na nejvyšší vrchol absolvoval legendární extrémní cyklistický závod Crocodille Trophy v severní části, tzv. outbacku Austrálie. A ještě v prosinci téhož roku jsem vyrazil směrem na nejchladnější a nejopuštěnější kontinent planety – Antarktidu a její nejvyšší vrchol Mount Vinson. Stanul jsem na něm 25. prosince 2017. Na konci roku 2018 následovala expedice na nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcaguu, na jejíž vrchol jsem vystoupil 4. ledna 2019. Výstup na nejvyšší vrchol Afriky, Kilimanžáro 1. října 2019 znamená dokončenou Korunu světa podle Bassova seznamu.

• 

• 

Ten však není absolutní.

Jak se to vezme. Splněno podle tzv. Bassova seznamu mám, a je fakt, že Korunu Himaláje i Korunu světa máme asi jenom Messner a já. Ale právě Messner sestavil alternativní seznam vrcholů pro Korunu světa.  A podle toho je zapotřebí zdolat taky Puncak Jaya – nejvyšší horu Oceánie. Na tu se teprve chystám. Je ale asi zbytečné říkat, že konkrétní plánování zahraničních cest není tahle koronavirová doba zatím nedovoluje. I když Ruda Švaříček, majitel CK Livingstone, s kterým tam mám jet, už mě docela nahání…

Dřív nebo později se na ostrov Papua/Nová Guinea ale vypravíte, Puncak Jaya, který potřebujete o do skutečně kompletní Koruny světa, zdoláte, a můžete pokračovat dá.

Rozhodl jsem se zkompletovat výstupy na patnáct neizolovanějších hor světa. Puncak Jaya tam taky patří. Ale v tom seznamu je řada dalších přitažlivých vrcholů. Nejvyšší hora Grónska, Francouzské Polynésie, Nového Zélandu nebo Havaje.

Dostal jste se k němu náhodou, že?

Když jsem jel do Jižní Ameriky na Aconcaguu, měl jsem tam původně jet se synem Ondrou. Ale ten se pak rozhodl změnit svůj plán a cestoval po severní Americe. A já měl najednou trochu volného času nazbyt a někdo mi poradil, abych ho využil k návštěvě Velikonočního ostrova. Odletěl jsem na něj a samozřejmě jsem se rozhodl i tam vystoupat na nejvyšší horu. A byl to famózní zážitek, přestože kopec nemá o moc víc než 500 metrů. Ale když se z jeho vrcholu díváte kolem sebe a uvědomíte si, že nejbližší pevnina je 3700 km, nejbližší ostrov je přes 2000 km a představíte si, jak sem před tisíci lety připlula skupina lidí, která natrefila na ten ostrov uprostřed ničeho, osídlila ho, založila tu svébytnou kulturu, která pak zanikla, vzbuzuje to spoustu vzrušujících otázek. Například, za jak krátkou dobu může zaniknout vyspělá civilizace, což je bohužel otázka bolestně aktuální, když si uvědomíte, co se kolem nás právě děje.  Když jsem pak o tom kopci chtěl zjistit víc, dočetl jsem se, že jde o dvanáctou nejizolovanější horu světa. Tak jsem si řek´, hele, co to znamená a ve Wikipedii a jiných takových encyklopedických složkách jsem zjistil, že do toho souboru patří šest vrcholů, na které jsem vylezl už v rámci Koruny světa. A potom byl už jen kousek k odhodlání zkompletovat i tenhle soubor zajímavých kopců.

• 

• 

• 

• 

Další skvělá motivace.

Stejně, když se mě novináři pořád dokola vyptávali, co budu dělat, až dosáhnu i na Korunu světa, neuspokojovalo je mé vysvětlení, že se budu s potěšením věnovat cyklistice na horském i silničním kole, obyčejné turistice, že polezu po tuzemských skalách, budu jezdit na snowboardu a jetsurfu a v zimě na běžkách a na snowboardu. Chtěli slyšet zase nějaký projekt celoplanetárního rozsahu. Tak holt jsem si řekl: mám už splněných prvních šest vrcholů plus dvanáctý, pustím se do těch zbylých z patnácti. Poslední na seznamu je sopka Klučinskaja na Kamčatce a všechno jsou to podobně zajímavé a lákavé destinace.  

V titulu jedné ze svých knížek, shrnující vaše vysokohorská dobrodružství, jste vtipně parafrázoval titul proslulého Formanova filmu. Nazval jste ji Hory, má panenko. A já se vás teď ptám s odkazem na název jiného filmu téhož režiséra: bylo vám dopřáno splnit si takové množství velkolepých snů, dokázal jste toho tolik. Máte pocit, že jste nějak vyvolený, Amadeus, bohem milovaný?

Při vší hrdosti na to, co se mi povedlo, nemůžu tohle srovnání přijmout, to mi pokora nedovolí.  Ale s hrdostí pozoruju, že můj příklad lidi dokáže motivovat, a to se nebavím jen o sportovcích. Dělám poměrně dost motivačních přednášek pro byznysmeny, ale taky pro školy i důchodce. A když jsem byl po všech těch známých problémech s amputovanými prsty popáté na K2, abych završil Korunu Himaláje, ozvala se mi například paní z Nového Města na Moravě, kde žiju. A svěřila se mi, že její roční dítě musí podstoupit operaci srdce. A že ji v té tísni posiluje vědomí, s čím vším jsem se já už musel vyrovnat a nevzdávám se. A to mě moc potěšilo, že to mé „zbůhdarmalezení“ po horách může být pro někoho v takových situacích povzbudivé. A znělo by asi pyšně, kdyby si člověk dovolil předpokládat, že ho bůh miluje jako vyvolence. Ale snad smím připustit, že mi na pomoc vysílá zdatné anděly strážné. Z kolika krizových situací nejen na horách, ale i na řekách nebo silnicích mi pomohli se dostat, to by bylo na dlouhé vyprávění. Doufám jen, že to se mnou i dál bude tak, jak to má Jarek Nohavica ve své krásné písničce, že můj anděl strážný se mnou těžkou práci má, ale dělá ju dobře a asi ho i baví. Tak doufám, že ještě dlouho bude ve střehu.

Zmínil jste auta a pár dramatických událostí. Změnil jste letos vůz, jezdít v Subaru Outback 2.5.  Jaké nové zážitky vám přinesl?

Žiju na Vysočině, takže čtyřkolka pro mě byla nutností už dřív. Nová je pro mě zkušenost s benzínovým agregátem – a zatím je to příjemné překvapení. Vždycky se říkalo, že Subaru si nepořizují lidé, kteří chtějí ušetřit na spotřebě, ale já s tím výkonným dvouapůllitrovým agregátem jezdím v průměru za osm a půl litru a to jsem nikterak nezměnil dynamický způsob jízdy, na jaký jsem zvyklý. A postupně poznávám, že charakter vozů Subaru mi sedí. Miluju zážitky a Outback mi je dopřává. A jako každý subarista se teď už těším na zimu.

• 

• 

• 

• 

Jistě víte, že v emblému Subaru je souhvězdí Plejád. Měl jste příležitost si pohled na ty hvězdy vychutnat z himálajských velikánů i jiných světových vrcholů?

Musím ještě podotknout, že jsem ve znamení býka! Čím je člověk výš, tím je vidět hvězdy líp vidět. Není tam světelný smog a i vrstvení atmosféry je příznivější. Všechny výstupy na osmitisícovky se navíc musí plánovat do optimálního počasí a startují v noci. . Takže člověk nad sebou mívá jasný nebe. Musí se ovšem soustředit na jiné věci a kochat se pohledem na hvězdy nemá v podstatě čas. Neustále oblohu sleduje, jestli se neblíží změna počasí. Ale podvědomě ji vnímá i jako  nádherný hvězdný baldachýn nad hlavou .

Více o aktivitách Radka Jaroše na www.radekjaros.cz

Připravil: Ota Štajf

Foto: Miloš Neuman a archiv Radka Jaroše