Honzíkova cesta. Koronavirová, triatlonová… Za americkým snem, za olympiádou…
Sdílet
Epidemie koronaviru mění (také) životy sportovců a píše i tragikomické příběhy. Kdyby slavný režisér Steven Spielberg už před lety nenatočil Terminál s Tomem Hanksem (a Homér nenapsal Odysseu), mohl by se inspirovat anabází českého reprezentanta v triatlonu Jana Volára.
„Tak se mi to konečně podařilo, jsem v USA, nebo vlastně nepodařilo, protože jsem v USA,“ napsal si Jan Volár na facebook minulou sobotu 14. března. Abyste rozuměli jeho postesknutí. V roce 2015 se snažil dostat do Chicaga na mistrovství světa a cestou mu ukradli pas. Což spustilo sled událostí, jež se sluší v těchto souvislostech připomenout jako prolog, resp. konstatovat, že náš triatlonista už je zvyklý na ledacos.
Plán, jak si poradit, si vystavěl chytře. „Po několika hodinách telefonování na všechny možné úřady a ambasády jsem nakonec zařídil, jak se během 24 hodin a bez pasu do Chicaga dostat. Byl jsem ve Frankfurtu. Čekalo mě dostat se autobusem na vlakové nádraží, nočním vlakem do Prahy, kde mě měl vyzvednout táta a dovézt do Hradce na úřad, kam kvůli mně měla přijít paní dříve a udělat mi rychlopas. Potom rychlý přesun do Prahy na ambasádu a znovu vyzvednout vízum, to jsem měl také domluvené přednostně před otevírací dobou. Nakonec se dostat zpátky do Frankfurtu a stihnout poslední let do Chicaga, kam jsem měl přiletět přesně 24 hodin před startem závodu.“
Nicméně hned první autobus, který ho měl odvézt na nádraží, ho s velkým kufrem s kolem nevzal a on pochopil, že dalším to nestihne. Následovalo další kolečko telefonování a rušení všeho domluveného. „Od této události mě při všech cestách vždycky někdo zkontroluje, zda pas ještě mám,“ usmívá se při vzpomínce.
Když ani dva pasy nestačí. Amerika vítězí…
Po pěti letech se tedy vydal za svým americkým snem znovu, a to dokonce se dvěma pasy. „Myslel jsem si, že jsem tím frankfurtskému letišti a Spojeným státům vrátil vše i s úroky, ale ukázalo se, že se nedají tak snadno porazit a vzápětí mi vše oplatili,“ napsal krátce po přistání v Orlandu, minulý čtvrtek 10. března.
Chystal se tu na Panamerický pohár a pak na světový pohár v Sarasotě na sprint-tratích (0,75-20-5). Oba starty měly 27letému členovi Olymp CS MV pomoci k bodům do olympijského žebříčku. V případě, že by se kvalifikovala česká štafeta (spolu s Kuříkovou, Frintovou a Čelůstkou) mezi dvanáct účastníků, dostali by její členové právo startu i v individuálním závodě.
Jenže vzedmula se koronavirová megavlna zákazů, nejprve zrušili světový pohár, protože by se na něj Evropané už neměli jak dostat. A pak padnul i Panamerický pohár vinou zákazu akcí nad 250 lidí.
A tak se znovu proměnil v cestovního agenta. Namísto sportování se usadil ve Starbucks a snažil se dovolat na Lufthansu… Marně. „Na první pohled se tady ale žádná panika zatím žádná nekoná. Obchody i sportoviště jsou otevřené a s rouškou jsem za čtyři dny potkal jen jednoho tlustého Američana. Nicméně lidé tuší, že se blíží krize a proto, jako všude jinde po světě, dochází toaletní papír. Potyčky v drogeriích jsou běžné a bezpochyby dochází i k černému obchodu a navíc kvůli nové zdi je ale dost obtížné pašovat toaleťáky z Mexika,“ popsal situaci. „Ležím v posteli, koukám na Netflix, jím čokoládu a brambůrky a takhle žiju svůj Americký sen.“
Po pár dnech si musel najít náhradní program. „Ráno se jdu proběhnout, pak si dám snídani, jedu plavat nebo na kolo a odpoledne jdu většinou na pláž. Samozřejmě že ležet na pláži, číst si knížku a plavat v moři by bylo lepší bez roušky na obličeji, ale zase nemůžu chtít všechno. Zpestřuji si to jen snahou o dovolání se do letecké společnosti, pořád marné.“
Odlet měl plánovaný na příští týden s přestupem v New Yorku a ve Frankfurtu, ale hned první let do New Yorku byl zrušen. V této situaci umožňují aerolinky bezplatné přebukování letenek na jiný termín, ovšem musíte se k nim dovolat. Nepodařilo se to ani na ambasádu, kde přes víkend nepracují… Po několika dalších dnech si nakonec koupil novou letenku a nad Chicagem aspoň po letech a z okénka letadla spatřil dějiště tehdejšího mistrovství světa.
Nedobytný Frankfurt
Mířil do Frankfurtu, ještě před tím si na ministerstvu zahraničních věcí ověřil, že tam lze vystoupit. „Měl jsem tři možnosti: pokračovat autobusy MZV, vlakem se přiblížit k hranicím a pak přejít pěšky do ČR, kde mě může někdo vyzvednout, nebo jít z Frankfurtu pěšky.“ Zamluvit si místo v autobuse se nepodařilo, neboť se nedalo dovolat na českou ambasádu do Berlína.
Vlaky přestávaly jezdit, už se připravoval na pěší túru. „Mohl jsem se tak alespoň udržovat v kondici a než bych došel domů, tak by se třeba celá situace zlepšila. Už jsem si představoval, jak po večerech píšu blog o své pouti, jak mě sledují a podporují tisíce lidí na sociálních sítích, a jak na mě mávají děti z karantén,“ chystal se.
Jenže zastavila ho další komplikace. „Zaprvé jsem s sebou neměl náhradní kolečka ke kufru v případě defektu. Ale hlavně: při přestupu v Amsterdamu mě nepustili do letadla. Přes noc se změnil zákon a už se vstupovat do Německa nesmělo. Výjimku měli jen ti, kteří pokračovali dál, ať už letecky, nebo autobusem.“
Za tuhle cestu si zaslouží… 
…i stupně vítězů, co říkáte?
Na amsterdamském letišti Schiphol si vyzvedl kufr, potom našel zásuvku, u které na zemi roztáhnul “vypůjčenou” deku z letadla, a snažil se znovu dovolat na velvyslanectví v Berlíně, aby si zamluvil místo v autobuse.
„Na asi sedmatřicátý pokus se mi to podařilo. Jízdenku jsem pak měl za půl hodiny na emailu. V Lufthanse mi potom vyměnili letenku. Pravděpodobně jsem měl za výměnu platit, nicméně paní na přepážce nevěděla kolik a nemohla se dovolat nikomu, kdo by jí to řekl. Tak jsem dostal novou zdarma, a aby toho štěstí nebylo málo, pak se do mě trošku zamilovala baristka ve Starbucks a dala mi dvojité espresso za cenu klasického,“ konečně vyhlédl na světlo na konci tunelu.
V tu chvíli se dozvěděl o své reprezentační kolegyni Vendule Frintové, že stále ještě úspěšně trénuje na Floridě a že by mu byla bývala nabídla azyl…
Ve Frankfurtu se, už bez údivu, opět nevešel do autobusu a musel strávit noc a kus dne čekáním na další. Ten už ho naštěstí dopravil se zapnutými majáčky bez kontroly přes české hranice. A z Plzně ho odvezl autem bratr domů do Hradce Králové. Na cestě zpět tak strávil 52 hodin čistého času, prakticky téměř týden.
„Nejsem schopen se nikam dovolat, jestli na mě platí karanténa nebo ne, tak radši zůstávám doma,“ hlásí s trpkým úsměvem. Má běhací i cyklistický trenažer, v rámci možností se udržuje v kondici. S počínajícím neklidem sleduje vyprazdňující se bankovní konto, neboť jako příležitostný kouč a pořadatel sportovních akcí zrovna nemá do čeho píchnout, a vyhlíží budoucnost.
„Že by se stihla olympijská kvalifikace, v to už nevěřím. Olympiáda podle mě bude taky určitě později.“ Pokud by se dostal na startovní čáru do Tokia, napsal by radostné finále své nekonečné Odysseji.
foto: archiv Jana Volára
