Klikněte pro hledání

Cesty

Zimní prolog. V prosluněném prašanu Villanderského údolí Jižního Tyrolska

Sdílet

Už se nemůžete dočkat? Nestačí vám zachumelené hory v televizním zpravodajství? Máme za sebou prolog letošní zimy v podmanivých kulisách Dolomit v Jižním Tyrolsku. Ve Villanderském údolí, spíše dvoutisícové náhorní planině, jen kousek za Brennerem. Ještě žádné lyže. Jen nohy, batoh a sníh… A první krůčky.

Po šesti hodinách svižné a plynulé cesty z Prahy sjedete z Brennerské autostrády na odbočce Klausen/Gröden (necelá hodinka od hranice, platíte mýto 9,50 eur za průsmyk a 4,10 eur za italskou dálnici) vlevo.

Pak zamíříte na pravou stranu a z Klausenu (521 metrů nad mořem) vyšplháte serpentinami autem vzhůru asi 15 km na Latzfons/Lazfons až k parkovišti Zalter Sage. To už jsme výškově skoro na Sněžce. Tady už křupe pod botama sníh a za závorou vede jen slušně zapadaná cesta.

Slunce zapadá za mohutný masív Selly za zády, rytmus dechu se mění a zpomaluje, vysokohorská krajina pomalu ulehá do temné a tiché duchny. Jen výjimečně problesknou na svazích světýlka stavení, sezona ještě nezačala. A hvězdy nad hlavou probliknou až později.

Sníh na zemi vrže a klouže, ten na lukách a mezi stromy zase vytváří neprůchodnou zvukovou izolaci. O tolik silněji vnímanou bytostmi, trávící většinu času v hlukovém spamu měst.

Po hodince chůze na rozdýchání nás vítají reflektory Rifugio Chiusa/Klausenhütte. Jsme v 1923 metrech a na terase leží půl metru sněhu. Otevřeli jen pro nás, prý ještě nebudou vytápět celý barák, až po svátcích. Ale prosecco a pizzové jednohubky na přivítanou zahánějí obavy z nehostinnosti. Oheň v kamnech prozářil sednici a svlékl nám čepice a bundy.

Čekání na večeři krátí horský vůdce Egon Resch, jeden z nejstarších v Jižním Tyrolsku, výkladem o potřebné výbavě. Jeho odhadem 25litrový batoh skrývá opravdu a doslova hromadu užitečných pomocníků od pípáku přes náhradní rukavice až k powerbance. Egon je opatrně vybaluje a pak něžně ukládá zpět, skoro jako malé členy rodiny.

Dobré poctivé jídlo, horký čaj, pivko i hlt ostřejší tekutiny rozehřívají tělo a zatěžují víčka. Navzdory pokusům o kytarové riffy a veselým historkám se osazenstvo pomalu vytrácí nahoru do společné nocležny. Koupelna se teprve dostavuje, stačit musí velké umyvadlo se studenou vodou v podobě žlabu. A pak hup do spacáku, tepleji tu už nebude.

Ráno po šesté svítá a za okny se naplňuje předpověď. Schön, wunderbar, anebo snad bellissimo? Všechno v jednom! Geisler gruppe i Sella Gruppe se vynořují z mlžného oparu do ostrého rozzářeného obrazu nejvýš z protilehlé zubatice. V noci spadl teploměr až k patnácti pod nulou, slunce už ale začíná hřát. Nedočkaví a natěšení jak mladí koníci před prvním dostihem vyrážíme.

Musíme prošlápnout cestu čerstvým sněhem. Vedoucí muž se noří po kolena, osmý už jen lehce trefuje obří šlápoty. Ale nestřídá se. Jen přibližně hodinku, ale poctivě stoupáme k Latzfonser Kreuz (2341 m). Stojí tu horská chata, teď ještě zavřená, a kostel s nabroušenou věží.

Na zápraží vybalujeme svačinu a termosky s čajem. Členka naší party, špičková francouzská lezkyně Eline Le Menestrelová, úsměvavá dívka z Marseille, ještě pohladí svoji příčnou flétnu a nad dolomitským údolím zazní Schubert i Vivaldi. Och, jak povznášející… Chtělo by se až vzlétnout.

Eilien Le Menestrelová, lezkyně a klarinetistka z Marseille.

Pokračujeme, ale měníme plány. Zabořeni do půli stehen do prašanu musíme odvolat výstup na Kassianspitz (2581 m). „Bylo by to příliš nebezpečné, nevíme, kde by se mohl utrhnout sníh,“ omlouvá se Egon a vzápětí zvolá: „Achtung, skifahrer.“ Ano, na skialpech tu můžete putovat už teď, a pak po celou zimu. I sami bez vůdce.

Šplháme ještě mezi kameny na hřeben a náš vrchol, kterým je Jocherer Berg (2390 m). Kocháme se a fotíme, rozhled míří na všechny strany. Teď tady u kamene zmateně metoší myšák, zřejmě výškový rekord tohoto druhu. Pak už pokračuje jen mírný sestup na vysokohorské louky Alpe di Villandro/Vilanderer Alm. Obcházíme velkou trhlinu, abychom zbytečně neztráceli metry a neschovali se do stínu. V pokročilejším čase tu vykrouhají i běžecké stopy s poměrně přijatelnými profily (i rozhledy).

Přibývá chalup a zemědělských stavení. Ale až za hranicí lesa na Gasser Hütte (1744 m) mají otevřeno. Slunce se naklání, vida, už se blíží čtvrtá. Jsme na tripu víc než šest hodin, až teď si uvědomuju, že mi těžknou nohy po celodenním štrachání ve sněhu. A části nové výbavy od Salewy v testu samozřejmě obstály.

Než zlikvidujeme plnou tabuli pasty, masa, zelí i plněných taštiček s tečkou v podobě hutného a úderného espressa, setmí se. Ještě, že nás do údolí bere minibus. Za půl hodinky upadnou všichni pasažéři do všeobjímajícího a zaslouženého komatu dřímoty. Po víc než 24 hodinách jsme zpět dole u bzučící dálnice ve Val di Isarco/Eisacktal v Klausenu.

Oblaženi horami, naladěni na pravou zimu. Epilog přináší báječná večeře s poctivou karafou červeného vína a pak nocleh v hotelu Weisses Kreuz rodiny Obristů v Latzfonsu/Lazfons. V půli svahu, místě, kde stojí jedna z nemnoha sáňkařských drah pro světový pohár.

Ráno je pošmourno, mží, těsně nad nulou. Míříme na druhou část výpravy půlhodinku do Bolzana za návštěvou centrály značek Salewa a Dynafit a zdejší proslulé lezecké haly. Ano, té prosklené budovy, jejíž špičatá věž se vám zapíchne do očí při každém zdejším průjezdu brennerskou dálnicí. Ale o ní zase (už brzy) příště.

Foto: Tomáš Nohejl, Egon Resch, Michal Kuchta

Značka

Mohlo by se Vám taky líbít

Napište komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *